Pardubice - Jeho život nelze popsat ve zkratce. Je tak bohatý, že původně informativní rozhovor trval půl dne. Z tohoto půl dne by šla napsat útlá kniha.
Lubor Šušlík (1928) prošel nacistickým i komunistickým vězením, již jako senior pak i vězením v Bangkoku. Všechno to začalo nadšením pro skauting. "Duší i tělem být připraven pomáhat vlasti a bližním", je totiž jedna z hlavních zásad skautů, součást skautského slibu.
Prožil neuvěřitelný život plný dobrodružství, ale jak říká: "Namočil jsem se do mnohého, ale od všeho jsem ochutnal jen na špičku nože, zatímco jiní toho dostávali po kýblech. U mě vždycky nakonec pomohl anděl strážný. Ten můj má křídla ošoupaná na brka..."
A jen tak mimochodem, Lubor Šušlík ve svých 84 letech ještě stále není klasickým důchodcem. Pořád ještě pracuje, na svůj věk v poněkud neobvyklé profesi. Dělá totiž průvodce v exotických zemích.
Nesbírali jsme obrázky Pokemonů, ale vojáků
Aktuálně.cz: V deseti letech, tedy v roce 1938, jste se stal skautem, nadšeným skautem tělem i duší. Tam to všechno začalo?
Naše rodina byla doslova sokolská, já chodil rovněž do Sokola, ale pak spolu se starším bratrem nás to táhlo ke skautům. Navíc můj otec byl ruský legionář a důstojník, bydleli jsme v kasárnách v Uherském Hradišti. Takže už v těch deseti letech jsem uměl vystřelit naostro z pušky. Byl jsem vojenské dítě.
Ale tehdy to nebylo nic divného, o něco starší skauti než já se běžně učili zacházet se zbraněmi, zapojovali se do vojenské činnosti. Jednou přece slíbili pomáhat vlasti. Skautský slib a zákon znamenaly pro nás vše, službu republice jsme brali jako samozřejmost.
A.cz: Pro dnešní české děti to už asi zní dost neuvěřitelně.
Tady ale v době mobilizace panovalo všenárodní cítění, nepatetické vlastenectví, vědomí národa, které nemá a asi nebude mít obdoby. V mém okolí jsem neslyšel žádné zoufání a pláč, že tátové odcházejí bránit vlast. Mámy spíš tehdy říkali "Jen táto jdi, vždyť nejstarší syn už je velký, kdyby tě zastřelili, zastoupí tě."
Jo, slzy přišly až po mnichovské dohodě, když se ti tátové vraceli do kasáren a vraceli zbraně.
A.cz: Zkušenosti a vědomí dnešních dětí jsou asi propastně odlišné…
Já vždycky žasnu, jak děti sbírají nesmyslné obrázky Pokémonů, nejrůznější monstra z hvězdných válek, příšerné gormity... Vždyť to je něco tak strašně abstraktního a nereálného. My jsme sbírali obrázky vojáků, tedy opravdových hrdinů, zajímali jsme se o mobilizaci a připravovali jsme se na válku.
V kinech se promítaly týdeníky a my jsme v nich viděli záběry ze španělské občanské války, kde se do vojenského života zapojovaly i malé děti, takže se nám to zdálo normální.
Seznámil jsem se s Jestřábem, chtěl jsem se mu vyrovnat
A.cz: Po nástupu Němců jste se s rodiči přestěhovali do Prahy. Jak jste se tam ocitli?
Po 15. březnu nás Němci vystěhovali z kasáren. Otce přeložili na zemský úřad a zapojil se do odbojové organizace Obrana národa.
A.cz: Pokračoval jste i v Praze ve skautingu? Bylo to v době, kdy tu byl pojmem Jestřáb (Jaroslav Foglar) a jeho dnes legendární Dvojka. Poznal jste ho?
V Praze jsem se rozkoukával a moc skautů jsem ve škole nenašel. Dozvěděl jsem se ale o Klubu českých turistů, že pod ním skautské oddíly fungují. Vstoupil jsem tedy tam. Samozřejmě jsem se pídil po Jestřábovi. Poprvé jsem ho spatřil na Kozích hřbetech, kam pražští skauti často chodili. Vždy jsem si ho představoval jako ošlehaného Rikitana z Burianových kreseb. Zrovna tak tedy nevypadal…
A.cz: Jak na vás Jaroslav Foglar působil? Vnímání jeho osobnosti je občas trochu rozporuplné.
Jeho schopnosti organizační a jeho fantazie, s níž připravoval nejrůznější oddílové hry, byly obdivuhodné. Stejně tak ta oddanost skautingu a toho času, co mu věnoval. Není pravda, že byl "na chlapečky". Měl sem tam nějaké děvče, ale každou to brzy přestalo bavit, protože na ni neměl čas. Oddíl pro něj byl vším, navíc se musel starat o svou ovdovělou matku, která se dožila stovky.
A.cz: Mezi skauty je ovšem legendou nejen Foglarova Dvojka (tedy 2. Pražský oddíl), ale i vaše Pětka, později Padesátka.
No jo, byl jsem z těch kasáren a zbraní takovej namistrovanej, říkal jsem si, že se mu vyrovnám. Byl jsem navíc docela urostlý a rostly mi už vousy, takže žádného z rodičů mých svěřenců nenapadlo, že nejsem plnoletý. A to tehdy byla plnoletost ve 21 letech. Oddíl jsem vedl od šestnácti, tábor od sedmnácti.
Náš oddíl jako celek získal skautský stříbrný kříž za činnost ve válce, což bylo nejvyšší vyznamenání pro živé. Zlatý kříž byl jen pro padlé, stříbrný za zásluhy, které nekončily smrtí.
A.cz: To byla docela velká porce odpovědnosti, pro takto mladého člověka.
Jo, a to se ještě brdskými lesy, kde jsme tehdy u Rožmitálu tábořili, potulovali uprchlí němečtí vojáci.
A.cz: Jak se mladí skauti zapojovali do války?
Skauti vykonávali nejrůznější zpravodajskou činnost, hlásili pozice Němců, pomáhali partyzánům. Ke konci války zastali různé pomocné práce. Pomáhali se stravováním, šacením a ubytováním pro repatrianty, uprchlé zajatce a vězně či pro spojenecké armády.
Utíkal jsem na druhou stranu, ale marně
A.cz: Ke konci války jste byl povolán do Todtovy organizace, jakéhosi technického útvaru Němců. Co bylo vaším úkolem?
Zavřeli nám školu, byli jsme totálně nasazeni. Dělal jsem tramvajáka, na poště, ve výrobně barev a nakonec nás poslali kopat zákopy na Hlučínsko. Hned na začátku nám velitel oznámil, za co všechno je trest smrti. Za pokus o útěk samozřejmě taky, přesto jsem se o něj několikrát pokusil. Dostal jsem na starost sto chlapců, tlumočil, kde se má co kopat a staral se, aby měli co jíst a pít. Díky tomu jsem měl trochu volnější pohyb, vábilo mě to na druhou stranu, chtěl jsem se dobrovolně vzdát Rusům.
A.cz: Povedl se některý z pokusů o útěk?
Ne. Poprvé jsem šel s lahvemi na vodu, byl jsem už skoro u ruských pozic, ale Němci mě chytli. Tvrdil jsem jim, že hledám vodu na pití. Dopadlo to dobře, jen mě pokárali, že nemám chodit tak daleko pro vodu. Byl to jeden z mnoha zásahů Štěstěny.
Po druhé jsem se ještě s několika chlapci dostal až k Rusům. Říkali jsme jim, že se chceme vzdát, ale nevěděli jsme, že takto to dělají lstí i Němci, aby se k nim dostali. Začali proto po nás střílet, tak tak jsme utekli.
A.cz: Jak jste se nakonec z této válečné anabáze dostal?
Když začali Němci ustupovat, měl jsem vyjednat evakuaci své skupiny. Bylo to jak v nějakém filmu. Jel jsem na velitelství za generálem na kole, kolem mě hvízdaly kulky, jedna trefila kolo. Ke generálovi mě nechtěli pustit a se zbraní na mě řvali: "Pryč, pryč!"
Říkal jsem si, do prčic, vždyť já tam přece musím. Tak jsem se seznámil s jeho pucákem a ten mi prozradil, že za chvíli bude mít generál rauchpauzu. Během ní jsem z generála dostal svolení k evakuaci a přidělená místa ve vlaku pro ústup.
Byl jsem odsouzen k trestu smrti
A.cz: Tím však pro vás válečné dobrodružství neskončilo, spíše začalo.
No ano. Z hlučínských kasáren jsem odjížděl s raněným kamarádem Oldou mezi posledními. Když jsme čekali na evakuaci, zůstali jsme určitou dobu v kasárnách jako jediní sami a když jsem hledal, co by se nám oběma mohlo hodit, zjistil jsem, že v jednotlivých budovách jsou bedny s výbušninami a vedou od nich kamsi dráty.
Bylo mi jasné, k čemu to má sloužit, a tak jsem je všechny přeřezal. Nenapadlo mě, že dva vojáci, kteří byli mezi posledními, a my je považovali za telefonisty, měli jiný úkol.
V lesích jsem před tím nasbíral nějaké granáty a střelivo, které tam měli Němci uschovány pro případ ústupu. Měl jsem potvrzení od doktora, že mám doprovodit raněného kamaráda na ošetření do Prahy, měl jsem možnost volnějšího pohybu, tak jsem to vzal s sebou.
A.cz: Přesto to ale nedopadlo.
S raněným kamarádem jsme čekali na noční rychlík do Prahy. Bylo to v noci z 19. na 20. dubna 1945, tedy skoro konec války. Stačil jsem ještě kufr s municí šoupnout k jiné lavičce, jako že to ke mně vůbec nepatří. Ale granátů ukrytých po kapsách jsem se už zbavit nemohl.
Zatkli mě, šacovali. Co jsem jim měl říct? Že tam mám konzervy? Tak jsem jim řekl, že tam mám handgranáty na bolševiky. Byl jsem ale zarostlý jako partyzán, takže podezřelý, musel jsem s nimi. Zraněný kamarád mě navíc zapřel jako Krista, že mě nezná, že s ním necestuju. Spojili si mě nakonec samozřejmě i s tím kufrem plným střeliva.
A.cz: Za pár hodin jste si měl vyslechnout rozsudek k trestu smrti…
Při razii pochytali kolem 20 dělníků uprchlých z nasazení v říši. Do vězení je vedli hromadně, mne zvlášť eskortou jako "nebezpečného". Do rána a během dopoledne jsem musel stát s rukama nahoře, když mně padaly dolů, trochu mě potýrali.
Pak následoval výslech a rychlý soud, tzv. Sondergericht. Rozsudek zněl "na trest smrti za neoprávněné držení zbraní a podezření z partyzánství".
V cele se mnou byl nějaký Pražák, dal jsem mu na lístečku dopis na rozloučenou, jestli by ho mohl doručit rodičům.
A.cz: Pak ale znovu zasáhl váš anděl strážný?
No jo, ten se kvůli mně chudák nalítal za ten život. V Olomouci začaly houkat sirény oznamující nálet, šéf zdejšího gestapa odjel evakuovat rodinu.
Přijel nový šéf gestapa z Jihlavy a ten o mém rozsudku nevěděl. Rozčilil se, že má plný kriminál povalujících se lidí, když je tolik práce. Nechal všechny zadržené nastoupit a nařídíl odvést na kopání obranných postavení. Tak jsem se dostal mezi zcela jiné delikventy. Při nové prezentaci při příchodu do pracovního tábora jsem se prokázal dokladem, že jsem z žádného nasazení neutekl, ale doprovázel raněného. A vyšlo to.
Šéf gestapa na mě chvilku koukal a pak zařval: "Los, los, ale hned, než si to rozmyslím." Byla to krása, jeden den "zum Tode", druhý den "los, los". Vždyť mi bylo teprv sedmnáct let.
A.cz: To musela být obrovská úleva, nepopsatelný pocit, když jste z tohoto vyvázl.
No, ještě jsem nevyvázl, potřeboval jsem pryč, jenže mi na nádraží nechtěli prodat lístek do Prahy bez povolení k cestování, že prý musím na olomoucké Ředitelství státních drah. Jenže tam už byla akorát uklízečka se smetákem. Naštěstí mě upozornila, že oprávněný referent je ještě u sebe v kanceláři.
Byl tam s nějakou slečnou a vyhazoval mě pochopitelně pryč, ale dívka se za mě přimluvila, ať mi to razítko dá. Takže další štěstí a náhoda.
Rozhlas volal o pomoc. Tak jsem běžel, měl jsem to kousek
A.cz: V Praze se už tou dobou pomalu schylovalo k povstání. Co jste dělal po příjezdu do Prahy?
Ještě dřív než za rodiči jsem jel za tím kamarádem Oldou, protože jsem věděl, jak mu muselo být, když mu Němci říkali, že mě už neuvidí. Pro něho to znamenalo obrovskou úlevu. Pak jsem jel za rodiči, jim jsem o trestu smrti neřekl ani slovo, abych jim něco nepřivodil.
Hned druhý den jsem šel na schůzku skautů. Začaly se už vyvěšovat české vlajky, tak já hurá do skautskýho kroje. Volal rozhlas o pomoc, tak jsem šel bránit rozhlas, no měl jsem to kousek, bydleli jsme na Vinohradech. Sloužil jsem v revolučních jednotkách, a protože jsem měl 180 cm, tak pak i jako stráž na Hradě.
V době, kdy jsem měl služební volno, jsem se šel podívat k rodičům a za sestrou. Otec mne přivítal celý zjihlý, maminka byla celá uplakaná a hned mne objímala a otec mi tisknul ruku se slovy: "Ani jsi se nám nepochlubil, jak to s tebou bylo v té Olomouci ..." Byl jim totiž doručen můj dopis na rozloučenou.
Připravovali jsme puč proti komunistům
A.cz: Po euforii během Pražského povstání a po osvobození však přišlo rozčarování a deziluze po roce 1948. Vy jste se zase ocitl v ohrožení života…
Zapojil jsem se v roce 1949 do tajné akce, která chtěla svrhnout komunistický režim, nastolit přechodnou vojenskou úřednickou vládu a dovést zemi ke svobodným volbám. Já jsem měl vést skupinu, která by obsadila rozhlas, když jsem ho znal z těch válečných bojů o rozhlas. Jenže do té akce se infiltrovala StB, takže všechno prasklo.
V procesu mi hrozilo 20-25 let za velezradu. Advokát mě utěšoval, že po 11 letech třeba půjdu domů. Ale i ti odsouzení na doživotí věřili, že za půl roku půjdou domů, že to takto přece Západ nenechá. Jenže Západ měl jednou se Sověty rozdělený sféry vlivu, tak se jim do toho nemíchali, navíc si říkali: Vždyť v Československu proběhly svobodné volby a ty komunisty si Čechoslováci zvolili sami.
A.cz: Jak jste se z vězení nakonec dostal?
Držel jsem se zásady, hlavně nic neprozradit a nic jim na sebe neříct. Jak bych prozradil kousíček, dostali by ze mne všechno. Měli na mě jen jednu fotku, kde jsme se před akcí nechali v uniformách vyfotit. Tvrdil jsem jim, že na ní nejsem, naštěstí jsem si od té doby nechal narůst knír a začal si česat vlasy dozadu. Nic na mě neměli, takže velezradu překvalifikovali na "věděl, nepověděl", tedy že jsem o akci věděl, ale neprozradil jsem ji.
Před komunistickým tribunálem se četl i ten můj dopis na rozloučenou, který jsem napsal, když mě Němci odsoudili k smrti. Jedna lidová soudkyně se rozplakala, protože za války přišla o dva syny. Pak jsem se dozvěděl, že se prý za mě bila jako lvice. Že přece nemůžou odsoudit někoho, kdo už tu několik let vlastně neměl být.
Proces s naší skupinou trval přes týden. Závěrem se pak předčítaly všechny protokoly ze záznamů a výslechů a mně zatrnulo, když kdosi vypovídal po předložení inkriminované fotografie a řekl i mé jméno. Naštěstí při té řadě jmen a dlouhém únavném předčítání si toho prokurátor ani nikdo jiný nevšimnul. Ale já měl srdce až v krku. Pustili mě po tři čtvrtě roku.
A.cz: Ale přece jen, rozsudek od komunistických prokurátorů znamenal určitý cejch.
No jistě, nedovolili mi studovat, aspoň maturitu mi povolili na přímluvu vlivné učitelky. Vykonával jsem spíše dělnické profese. Párkrát jsem byl vyslýchaný, nejvíc mě ale naštvali, že mi pak po roce 1968 zabavili skautskou kroniku našeho oddílu. Pokračování rozhovoru čtěte zde
