Úvodní čtyři strany ,,Fiskální úmluvy" - Smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii mají charakter preambule. Smluvní strany, tedy členské země Evropské unie si hned v prvním odstavci slibují, že jsou si vědomy závazku vnímat své ekonomické politiky jako společný zájem.

Rozpočtový schodek nesmí překročit 3 % HDP a deficit veřejných financí musí být podle této smlouvy nižší než 60 % HDP. Nejde o nové opatření, země eurozóny se k těmto hodnotám zavázaly už v Paktu růstu a stability.

Zde pokračuje obecná preambule, která odkazuje na řadu dalších smluv.

Zde pokračuje obecná preambule, která odkazuje na řadu dalších smluv.

Hlava I. Účel a působnost
Článek 1: Touto Smlouvou se smluvní strany jako členské státy Evropské unie, souhlasí s posílením ekonomického pilíře Hospodářské a měnové unie přijetím sady pravidel, které mají podporovat rozpočtovou disciplínu prostřednictvím rozpočtové smlouvy, posilovat koordinaci hospodářských politik a zlepšit vládu v eurozóně, a tím podpořit dosažení cílů Evropské unie pro udržitelný růst, zaměstnanost, konkurenceschopnost a sociální soudržnost.

Úvodní článek také stanovuje působnost Smlouvy, která se má vztahovat pouze na členské státy eurozóny. Na ostatní členské státy EU, které budou jejími signatáři, se Smlouva může vztahovat za podmínek uvedených níže.

Hlava II: Soulad s právem EU a vztah k němu
Článek 2 V této pasáži smluvní strany potvrzují, že Smlouva má být používána v souladu s právem EU.

Hlava III: Rozpočtová kázeň
Článek 3 upravuje pravidla pro schodek státního rozpočtu, která zpřísňují pravidla zakotvená ve Smlouvě o fungování Evropské unie. Na základě tohoto návrhu by roční strukturální deficit neměl přesahovat 0,5 procenta HDP.

Článek 3 dále popisuje, jak vstoupí nově nastavená pravidla v platnost ve vnitrostátních právních řádech. Nabýt účinnosti mají do jednoho roku od vstupu Smlouvy v platnost, a to formou závaznou a trvalou, ideálně na úrovni ústavních předpisů. Česká vláda tuto možnost nevylučuje, v programovém prohlášení Nečasova kabinetu navíc je úkol předložit ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti.

Na tomto článku lze také ilustrovat, jak detailně pobíhá vyjednávání o takové smlouvě. V původním návrhu totiž bylo, že tyto právní změny budou mít ústavní charakter. V posledním návrhu však je, že ústavní charakter je preferovanou možností.

Korekční mechanismy budou vytvořeny členskými státy na vnitrostátní úrovni na základě společných principů navržených Komisí.

Článek 4 Návrh zavádí konkrétní referenční hodnoty pro roční snižování nadměrného veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu (HDP). Pokud veřejný dluh přesáhne 60 procent HDP, smluvní strany by jej měly snižovat průměrným ročním tempem jedné dvacetiny.

Článek 5 Z pohledu české politické debaty o této smlouvě jde o článek klíčový. Řeší se v něm způsob kontroly domácích rozpočtů v Bruselu. Podobně jako níže v případě sankcí se ODS a TOP 09 neshoduje hlavně v tom, zda jde o změnu evropského práva, která by vyžadovala domácí schválení v referendu.

Doslova se v článku 5 píše: Smluvní strany, které jsou předmětem opatření proti nadměrnému schodku, zavedou program rozpočtového a hospodářského partnerství včetně detailního popisu reforem, které musí být zavedeny a implementovány k zajištění efektivní a trvalé nápravy svých nadměrných schodků.

Podle české vlády ustanovení zavádí dodatečné povinnosti pro dotčený členský stát a rozšiřuje pravomoci Komise a Rady, jimž by daný stát měl předkládat program rozpočtového a hospodářského partnerství (budgetary and economic partnership programme).

Článek 6 Návrh předpokládá koordinační a oznamovací povinnost týkající se emisí dluhopisů.

Článek 7 Ustanovení navrhuje zakotvit v zásadě ,,automatické" přijetí navrženého opatření Komise vůči příslušnému státu v řízení pro nadměrný rozpočtový schodek, pokud není kvalifikovaná většina členských států eurozóny proti.

Článek 8 Ustanovení zakotvuje pravomoc Soudního dvoru Evropské unie přezkoumávat správnost a úplnost transpozice pravidel o vyrovnaném státním rozpočtu v právních řádech členských států EU.
Nově je umožněno, aby SDEU sankcionoval smluvní stranu, která nesplní jeho první odsuzující rozsudek.

,,ČR si je vědoma, že bez ingerence Komise navržená úprava může učinit soudní kontrolu transpozice značně iluzorní, neboť členské státy jsou dle dosavadní praxe velmi zdrženlivé při podávání žalob ohledně chybné transpozice předpisů práva EU na jiné členské státy, byť jim to čl. 259 SFEU umožňuje. ČR považuje snahu o efektivní vynutitelnost pravidel za legitimní, pochybnosti však přetrvávají ohledně právní stránky věci," stojí v podkladových materiálech premiéra Petra Nečase.

Hlava IV: Hospodářská konvergence
Článek 9 uvádí, že smluvní strany budou spolupracovat na hospodářské politice posilující fungování hospodářské a měnové unie a hospodářský růst.


Článek 10 Článek obsahuje závazek smluvních stran usilovat v případech, kdy je to vhodné a nutné, o zavedení posílené spolupráce ve věcech zásadního významu pro hladké fungování eurozóny, přičemž však musí jednat v souladu s požadavky zakládacích smluv EU. Tato posílená spolupráce zároveň nesmí narušovat vnitřní trh a musí výslovně respektovat ostatní příslušná ustanovení zakládacích smluv EU, tj. také umožnit, aby se zapojily i další členské státy EU.

Článek 11 Článek předpokládá, že smluvní strany budou s předstihem projednávat všechny zásadní hospodářské reformy a případně je i koordinovat, a to se zapojením orgánů EU.

Hlava V: Řízení eurozóny
Článek 12 Pro Česko, které není v eurozóně a hodlá si i od této smlouvy udržet distnac klíčové ustanovení. Citlivé je z toho pohledu, že zavádí nový, a v EU vlastně dlouho obávaný, orgán EU složený z hlav států a vlád zemí eurozóny. Článek navrhuje pravidelné neformální zasedání (nejméně dvakrát ročně) na úrovni hlav států a předsedů vlád členských států eurozóny v rámci tzv. Euro summitů (,,Euro Summit meeting") a předsedy Evropské komise. Na jednání by byl zván i prezident Evropské centrální banky. Tento Euro Summit bude mít také svého zvoleného šéfa. Tím může být jak předseda Rady EU, tedy celé sedmadvacítky, nebo do budoucna i jeho konkurent.

Z hlediska ČR jako státu mimo eurozónu je významná povinnost předsedy Euro summitu podrobně informovat ostatní státy EU o přípravě a výsledcích těchto zasedání.

Článek 13 Ustanovení upravuje zapojení vnitrostátních parlamentů do pravidelných konzultací týkajících se hospodářských a rozpočtových politik, v úzké součinnosti s Evropským parlamentem.

Hlava VI: Obecná a závěrečná ustanovení

Článek 14 Jedná se o stěžejní ustanovení, jež upravuje ratifikaci Smlouvy v souladu s a její vstup v platnost. Ke vstupu v platnost má postačit uložení dvanácti ratifikačních listin členských států z celkem 17 současných členů eurozóny. Z článku vyplývá, že pokud Česko bude otálet s ratifikací smlouvy, nemůže zablokovat její vstup v platnost. A v neposlední řadě také ukazuje, že český prezident Václav Klaus smlouvu nemůže pohřbít, i když již avizoval, že smlouvu nepodepíše.

Dále se tu stanoví případná použitelnost Smlouvy pro členské státy EU mimo eurozónu, které nicméně budou smluvními stranami Smlouvy.

Z uvedeného plyne, že pokud by se ČR stala smluvní stranou Smlouvy, její ustanovení by se na ni nevztahovala až do okamžiku přijetí eura. Existuje tu ale možnost, tzv. opt-inu, tedy možnost přijmout některá ustanovení i bez ratifikace smlouvy.

Článek 15 Toto ustanovení upravuje podmínky přístupu nesmluvních stran ke Smlouvě: předpokládá se žádost státu, který zamýšlí přistoupit, a souhlas všech smluvních stran s přístupem. Není zřejmé, zda mohou smluvní strany zamítnout přístup dalšího státu.

Článek 16 Vyjadřuje závazek nejpozději do pěti let po vstupu Smlouvy v platnost zahájit nezbytné postupy dle SEU/SFEU pro začlenění jejího obsahu do právního rámce EU.