Praha - Dvourychlostní Evropská unie, o níž se jako o potenciální hrozbě hovořilo tolik let, už vznikla. Po dalším vyčerpávajícím summitu se rozdělila na eurozónu s Polskem a Švédskem a zbytek (kam patří i Česko), říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz někdejší předseda české vlády a bývalý eurokomisař Vladimír Špidla.
A tvrdí: Teď potřebujeme novou integraci Evropy. Česko by v ní mělo hrát úplně jinou roli než teď, hlavně kvůli sobě.
A.cz: Souhlasíte s názorem, že vrchol krize eurozóny už je za námi?
Za námi je v každém případě vrchol monetárních prvků krize. To, zda je ale za námi vrchol krize jako takové, bych si netroufal říct, protože podle mého názoru krize končí teprve tehdy, když začne klesat nezaměstnanost. A ta zatím neklesá. Možná že se k odchodu krize blížíme.
A.cz: Jeden významný ukazatel se ale změnil zásadním způsobem, a sice výrazně klesly úroky z dluhopisů nejhůře postižených zemí…
Jak už jsem řekl. Monetární prvky krize jsou, zdá se, pryč. Vedle poklesu úroků z dluhopisů mám na mysli také cenné papíry vydané Evropským záchranným mechanismem (ESM), ty byly dokonce se záporným úrokem. To znamená, že eurozóna začíná být chápána jako tezaurus. Jako prostor, kde je dobré uložit svůj majetek.
A.cz: Co nejvíc přispělo ke zklidnění situace v eurozóně? Úsporná opatření jednotlivých vlád? Fakt, že španělské banky budou nakonec ke své rekapitalizaci potřebovat méně peněz, než se odhadovalo? Nebo snad oznámení Evropské centrální banky, že začne ve velkém skupovat státní dluhopisy?
Myslím, že k tomu přispěly všechny tyto prvky. Nejdůležitější roli ale sehrála ECB. Koncept, že společná evropská měna je nevýhodná pro ukládání kapitálu, teď získává vážné trhliny. Kupříkladu švýcarský frank začíná k euru rychle devalvovat.
Způsob, jakým krizi čelila Evropská komise a EU, jednoznačně ukázal, že europrojekt není ve svých základech ohrožen.
A.cz: Svou roli sehrál také tlak na vytvoření fiskální unie…
Sehrál, a to určitě významnou. Podobné kroky globálně demonstrovaly, že Evropa má vůli krizi zvládnout.
Potřebujeme novou integraci Evropy
A.cz: Stejné země, které se ostře stavěly proti vzniku fiskální unie, tedy Británie a Česko, se podobně chovaly i v případě bankovní unie. Nehrozí vznik dvourychlostní Evropy, o které se hovoří tolik let?
Dvourychlostní EU už vznikla. Rozdělila se na eurozónu a souputnické státy, jako je Polsko a, řekněme, Švédsko, které se sice snaží manévrovat, zároveň si ale dobře uvědomuje, kde jsou meze tohoto manévrování. No a pak tady máme zbytek sedmadvacítky, který je do určité míry dezintegrován. Proto teď potřebujeme novou integraci Evropy.
A.cz: Zdá se, že nemáme dost informací o bankovní unii. Veřejnost se bojí úniku kapitálu z českých bank do mateřských společností a toho, že bychom měli do fondu Evropského stabilizačního mechanismu zaplatit obrovské částky…
Možnost, že by mateřské společnosti vyvedly z našich bank kapitál, skutečně existuje a ČR nemá už teď nejmenší možnost tomu zabránit. Ovlivnit by to do jisté míry mohla, kdyby byla dobře integrovaná do bankovní unie.
Vstupem do jednotného trhu jsme se vzdali možnosti zablokovat přesun kapitálu nebo zabránit přeměně dceřiné společnosti na pobočku. Tím, že odmítá vstoupit do bankovní unie, ale vláda tento status quo prodlužuje. Neúčastí v evropské integraci se vzdáváme efektivní suverenity.
A.cz: Odpůrci eura v Česku jsou poslední dobou hodně slyšet. Jak je to s oněmi 350 miliardami, které bychom měli zaplatit do společné pokladny Evropského stabilizačního mechanismu po vstupu do eurozóny?
Tuto částku nebudeme platit nikdy. Tohle je stejně hypotetická situace jako v případě celosvětového konfliktu, kdy by od nás NATO požadovalo, ať vyhlásíme mobilizaci a dodáme 150 tisíc mužů ve zbrani. To jsou teoretické náklady, které se od nás budou požadovat v případě, že se všechno v EU zhroutí a nastane totální katastrofa. Je to prostě nesmysl.
To by Španělsko, Itálie a celá Unie musely hospodářsky krachnout, ale pak by nás to smetlo také. Když se rozpadl Versailleský systém, tak nás to také takřka zničilo. A podobně tomu bude při jakékoli ekonomické katastrofě v EU. Bránit Unii je proto v našem nejvlastnějším a nejegoističtějším zájmu.
A.cz: Tuto sumu bychom navíc platili ne jednorázově, ale v horizontu mnoha let…
Ale samozřejmě. A uvědomme si, že Klausova privatizace nás stála jednou tolik, sedm set miliard.
A.cz: V tehdejších cenách…
Ano, takže nějakých devět set miliard v těch dnešních. Zachraňovali jsme se pomocí veřejných rozpočtů. Aby se náš stát ekonomicky nerozpadl. Mechanismus takové záchrany by byl nyní tentýž, vynaložili bychom velké finanční sumy, abychom zabránili vlastní hospodářské zkáze. Jejím prvním důsledkem by bylo to, že by prostí občané přišli o úspory.
Aby nebyly zlikvidovány úspory našich občanů, investovali jsme tehdy do bank během několika let sedm set miliard korun.
Mít svůj osud ve svých rukou
A.cz: Máme pocit, že platíme na "líné Řeky", opak je ale pravdou. Stále jsme a ještě nejméně deset let zůstaneme čistými příjemci peněz z Unie…
Musíme si uvědomit, že pokud bychom neměli tak masivní finanční podporu od EU, ve státním rozpočtu by nezbylo místo na investice. Čistí plátci z Unie nám poskytují peníze, abychom financovali svůj rozvoj.
A.cz: Nejsou útoky na Evropskou unii jen výrazem obav jistých kruhů, které příliš snadno získaly své mocenské pozice?
Ale ano. Je přece lepší být první v poslední vesnici v Galii než druhý v Římě. Ti lidé jsou znepokojeni i tím, že sem přicházejí obrovské peníze a oni je nemohou tak snadno rozkrást.
Celé tažení proti korupci je spojeno s evropskými penězi. Kontrola z Bruselu jasně prokázala, že se zde rozkrádají finance z eurofondů. Předtím, když šlo jen o naše peníze, si toho rozkrádání nikdo ani nevšiml. Takže samozřejmě, je to strach ze ztráty mocenských pozic získaných v časech divoké privatizace a v časech kupónové privatizace.
A.cz: Pokud bychom nyní organizovali referendum o výstupu z EU, možná by dopadlo ve prospěch odpůrců Unie. Můžete nastínit, co by v případě našeho odchodu z EU následovalo?
To je otázka. Já si myslím, že by odpůrci EU úspěch neslavili, i když je to možné.
V případě odchodu z Unie, bychom ale především nebyli nadále schopni ovlivňovat základní politicko-ekonomická rozhodnutí v EU. Přišli bychom o možnost mít svůj osud ve svých rukou.
Jsme vnitrozemská země, která má prakticky veškerý svůj obchod spojený s EU. Dostali bychom se do klasické reálpolitické situace, což pro nás vždy znamenalo jen velmi omezené možnosti.
Náš vývoz do Unie představuje asi sedmdesát procent veškerého našeho exportu a unijní k nám je na úrovni několika procent celkového vývozu EU. V okamžiku, kdy bychom se pokusili zavést nějaká jednostranná opatření, Unie by reagovala stejně a to by pro nás mělo nepříjemné důsledky.
Naše vcelku malá měna by se stala předmětem nejrůznějších spekulací, ztratili bychom vazbu na evropské strukturální fondy a unijní dotace, přišli bychom o možnost zvládání finančních krizí.
Snížil by se příliv zahraničního kapitálu a některé investice by se vůbec neuskutečnily. Samozřejmě že bychom přežili, naše situace by ale pro nás byla ve všech ohledech nevýhodnější. Stali bychom se pasivním účastníkem vývoje v Evropě bez možnosti ovlivnit cokoli.
