Londýn - Vikingové, legendární mořeplavci, kteří dokázali doplout k americkým břehům dávno předtím, než se do Evropy dostal kompas, používali zřejmě k navigaci průhledný minerál kalcit.
K tomuto závěru dospěl mezinárodní výzkumný tým, který teď výsledky svého bádání zveřejnil v časopise Proceedings of the Royal Society A.
Podle vikinských ság se severští mořeplavci za špatného počasí řídili "zářícími slunečními kameny", s nimiž dokázali stanovit pozici slunce, i když byla obloha zatažená nebo sluneční kotouč klesl za horizont.
Vikingové se uměli už před více než tisíci lety plavit po otevřeném oceánu a při těchto plavbách se řídili polohou slunce, hvězd a směrem větru a vln.
Taková navigace ale není možná v husté mlze nebo při zatažené obloze, kdy nelze vidět polohu slunce nebo hvězd na nebi, ani při plavbách vysoko na severu během polární noci.
V jedné islandské sáze však plavec jménem Sigurd, rozzlobený kvůli nepříznivému počasí, pozvedne "sluneční kámen" a hledí přes něj na oblohu, aby stanovil polohu slunce a mohl poté určit, jakým kursem jeho loď popluje.
Záhadný sluneční kámen
Dánský archeolog Thorkild Ramskou v roce 1967 přišel s hypotézou, že tímto bájným kamenem by mohl být průhledný islandský živec, který se běžně vyskytuje v celé Skandinávii.
Tento minerál se rozsvítí, nebo naopak ztmavne, je-li vystaven slunečním paprskům s různou polarizací.
Této vlastnosti se vikingové zřejmě naučili mimořádně schopně využívat při plavbách po otevřeném moři. Světelné paprsky nejsou polarizované, když vycházejí ze slunce.
K tomuto jevu dojde až při jejich průchodu zemskou atmosférou. Vikingové zřejmě zjistili, že když pohybují průhledným kalcitem na pozadí jasného nebe, krystal se v určité pozici oproti slunci rozzáří.
Postup mohli zopakovat také při zatažené obloze a zjistit, že kalcit se v určité pozici rozsvítí, i když slunce už není viditelné. Rázem tak dokázali určit jeho polohu, i když bylo zakryté mraky nebo mlhou.
Až do alžbětinské doby
Islandský kalcit se dá snadno opracovat do potřebného tvaru a stačí ho malý kousek, aby mohl plnit roli takového navigačního zařízení.
Tým vědců z univerzity v bretaňském Rennes, vedený Guyem Roparsem, dospěl k těmto závěrům poté, co studoval kousek tohoto krystalu nalezeného ve vraku válečné lodi z alžbětinské doby.
Potopené plavidlo objevil v 70. letech minulého století jeden rybář u ostrova Alderney v průlivu La Manche.
Ropars a jeho spolupracovníci provedli s nalezeným krystalem řadu experimentů a našli několik způsobů, jak s jeho pomocí stanovit polohu slunce.
Ropars vysvětluje, že právě z tohoto důvodu mohl být kalcit nenahraditelnou navigační pomůckou i na alžbětinském plavidle, které kleslo ke dnu více než 400 let po vikinské éře.
Na rozdíl od vikinských lodí bylo objevené plavidlo vyzbrojeno řadou děl. Pouhý jeden kovový kanon přitom dokázal vychýlit střelku kompasu, který se v Evropě začal používat někdy od 13. století, o celých 90 stupňů.
"Používání krystalického kalcitu proto mohlo být životně důležité i v této epoše, protože bylo třeba zabránit navigačním chybám při zatažené obloze, kdy nebylo vidět slunce," konstatuje Ropars.
