Tkibuli (od naší spolupracovnice) - Přes pochyby a obvinění, které se dnes snáší na hlavu (zatím stále ještě) gruzínského prezidenta Saakašviliho, zaznamenává Gruzie v posledních dvou letech strmý rozvoj ekonomiky.
Spolu s investicemi se po válce a depresi pod Kavkaz začíná vracet naděje. Také díky pomoci z Čech.
Z deprese se pomalu probírá i město Tkibuli na západě Gruzie. Po uzavření černouhelných šachet v roce 1991 a následném kolapsu gruzínské ekonomiky z něj odešla více než třetina obyvatel.
Nezaměstnanost dosahuje ve dvacetitisícovém městě šedesát procent. Ve většině domácností teče voda dvě hodiny denně, časté jsou také výpadky elektrického proudu.
Město prodavačů potravin
Prostorné náměstí, kterému dominuje voliéra s pávy a fontána, brzy ráno obhlíží pouze třímetrová socha Stalina. Nad sochou gruzínského rodáka vlají tři vlajky gruzínská, česká a vlajka Evropské unie.
České peníze již dva roky podporují rozvoj podnikání v Tkibuli. A evropská vlajka zase připomíná gruzínský sen o členství v EU.
Po osmé hodině se místní bazar pomalu začíná plnit prodejci, o hodinu později se otevírají dveře několika kamenných krámků.
Malé obchůdky a stánky s potravinami nabízejí stejné zboží, přesto jsou jich na bazaru a v jeho okolí desítky. Kromě prodejců potravin v Tkibuli moc jiných podnikatelů není.
První služby začaly ve městě fungovat loni. Kosmetický salón, výroba plastových oken, továrna na zpracování kamene, sodovkárna, šperkařská dílna, úprava oděvů nebo digitální studio. Všechny získaly finanční podporu z České republiky.
Pomoc je zapotřebí. I když se tu nebojovalo
Černouhelné šachty, které několik desetiletí zajišťovaly vysoký životní standard obyvatel města, jsou od rozpadu Sovětského svazu zavřené. Platy na šachtách sem kdysi lákaly horníky nejen z Gruzie, ale i z Ruska, Ukrajiny nebo Bulharska.
V minulosti bylo Tkibuli také vyhledávaným turistickým cílem. Okolní vesnice nabízely sanatoria, restaurace, penziony.
Nosné lano visuté lanovky, které ještě v minulém roce připomínalo zašlou turistickou slávu Tkibuli, ale po letošní zimě spadlo. Byty v panelácích, ve kterých se v padesátých letech pro velký zájem o bydlení v jednom pokoji tísnila několikačlenná rodina, zejí prázdnotou.
"Tkibulský region je stranou hlavních cest a zároveň i hlavních konfliktů. Není blízko ani Abcházie, ani Severní Osetie, takže přes své problémy stojí mimo zájmy nevládních organizací," říká projektový manažer z organizace Člověk v tísni Dodo Murín.
Člověk v tísni je jedinou organizací, která v Tkibulském regionu působí.
Před dvěma lety založila organizace Fond rozvití Tkibluského regionu, ve kterém pracují místní lidé. Pořádá třeba semináře pro místní podnikatele.
"Učíme je, jak platit daně, jak se registrovat jako soukromý podnikatel, a vyhlásili jsme výběrové řízení, do kterého mohli lidé přihlásit své projekty. Ty pak posuzovala komise, která vybrala nejlepší nápady a ty jsme podpořili formou grantu," vysvětluje Murin.
Sehnat zaměstnance je problém
Podle statistik opustilo Tkibuli v posledních patnácti letech 30 procent obyvatel. Někteří odborníci ale mluví ještě o výraznějším úbytku.
"Máme stále problém sehnat kvalitní místní zaměstnance, kteří by Fond řídili sami po našem odchodu," říká třiatřicetiletý Murin. "V minulém roce nebyla výška grantu omezená, dávali jsme tolik, kolik lidé potřebovali na rozběhnutí svého podnikání, tento rok jsme to omezili na 3500 dolarů."
Jedním z podpořených podnikatelů je i třicetiletý Zviad Oboladze. V hotelu na náměstí, ve kterém jsou už deset let ubytováni uprchlíci z Abcházie, má v přízemí dílnu na výrobu plastových oken.
Ve dvou bývalých hotelových pokojích stojí několik strojů na zpracování plastů.
Místnosti dominuje velký stůl. Dva drobní muži u něj přeměřují délku prosklených dveří, třetí řeže okenní rám na cirkulárce. Přes hučení pily se vysoký muž v černém upnutém tričku přes telefon domlouvá na další zakázce.
Salónem krásy a plastovými okny k rozvoji
V Gruzii dnes funguje několik firem, které vyrábí plastová okna, ale v Tkibuli ani okolí zatím žádná taková nebyla. "Napsal jsem projekt a dostal od Člověka v tísni tyhle stroje," ukazuje majitel firmy Zviad Oboladze.
"Pracujeme dva týdny a zatím se naše podnikání teprve rozjíždí. Ale už jsme vyrobili a osadili patnáct oken a několik dveří," říká Oboladze. "Chtěli bychom také časem koupit vlastní nemovitost, kde budeme pracovat, a i větší auto na rozvoz," dodává.
Po krátkém rozhovoru se ale omlouvá. Musí odjet za dalším zákazníkem. Díky firmě Zviada Oboladzeho našli v regionu s šedesátiprocentní nezaměstnaností práci čtyři lidé. A díky dalším českým projektům vzniklo v Tkibuli několik desítek pracovních míst.
Ne všechny projekty, které se o podporu ucházely, ale byly ideální. Spíš naopak.
"Z 21 přihlášených projektů jsme v tomto roce podpořili tři. Většina lidí si totiž chtěla založit obchod s potravinami. Ale těch je ve městě už 120," říká Dodo Murín.
Kromě výroby plastových oken organizace zaplatila založení salónu krásy a vznik malého copy centra. Loni získalo podporu devět podnikatelských plánů - například firma na zpracování žuly, dva krejčovské salóny, malá šperkařská dílna nebo sodovkárna.
Chceme zpátky uhlí
Atmosféra ve městě se díky celkovému vzestupu gruzínské ekonomiky a také několika místním podnikatelům začíná pomalu měnit.
Plány místní samosprávy na udržitelný rozvoj města však připomínají spíše růžovou fasádu rozpadajícího se hotelu na náměstí. "Naší budoucnost vidíme zejména v obnovení těžby černého uhlí," říká starosta Tkibuli Levan Dochnadze.
Před dvěma lety byly šachty zprivatizovány a těžba se skutečně pomalu obnovuje. Návrat k dobývání černého uhlí však nemusí pro Tkibuli znamenat trvalou prosperitu. Zásoby zdejšího uhlí vydrží odhadem patnáct až dvacet let.
"Průmysl se tady už nikdy neobnoví, proto jsme se na základě analýzy vypracované místními organizacemi rozhodli podporovat drobné podnikání, intenzifikaci zemědělství a obnovu školství," říká Dodo Murín.
| Tento článek byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR |
