Ve stodvacetičlenném parlamentu obsadí osmadvacet křesel.
A to i přesto, že její zakladatel Ariel Šaron leží v komatu v nemocnici.
Premiérem se tak zřejmě stane Ehud Olmert, Šaronův nejbližší politický spolupracovník.
Jde o výsledky po sečtení 99,5 % hlasů. Zbývající půlprocento by již na rozložení sil v parlamentu nemělo nic měnit. Konečné výsledky voleb však budou vyhlášeny až v pátek.
Debakl pravicového Likudu
Levicová Strana práce získala 20 mandátů za patnáct procent hlasů.
Na třetím místě je ortodoxní strana Šas s třinácti křesly a za ní s dvanácti mandáty radikálně pravicová strana Israel Beitenu (Izrael je naším domovem), kterou volí hlavně přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu a odpůrci rušení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu.
Předchozí vítěz voleb Likud, oslabený odchodem mnoha politiků do Šaronovy strany, získal pouze 11 mandátů. To je velkým neúspěchem bývalého premiéra Benjamina Netanjahua, který stojí v čele strany.
"Je to velmi těžký večer pro Likud. Takovou krizi dosud nezažil," řekl v první reakci poslanec strany Danny Naveh.
Do Knesetu naprosto nečekaně pronikne i Strana důchodců (GIL), v jejímž čele stojí bývalý šéf tajné služby Mossad Rafi Ejtan a která v něm bude mít sedm zástupců.
Koalice Národní náboženské strany-Národní jednoty získala devět mandátů, Jednotný judaismus tóry šest a strana Merec čtyři.
Tři arabské strany obsadí dohromady deset křesel.
Základem budoucí vládní koalice vedené Olmertem zřejmě budou Kadima a Strana práce.
Nejnižší volební účast v historii
Účast byla nízká. K urnám přišlo jen 62,3 procenta oprávněných voličů, nejméně v dějinách Izraele.
Izraelci hlasovali ve více než osmi tisících volebních místnostech, kde byl každý důkladně prohledán - kvůli obavám z teroristických útoků.
Na bezpečnost dohlíželo po celé zemi 22 tisíc policistů a vojáků. Na jih země ale brzy ráno dopadla raketa typu kaťuša, odpálená z pásma Gazy. Je to vůbec první palestinské ostřelování Izraele kaťušou, která má dolet přes 20 kilometrů.
K útoku se přihlásila organizace Islámský džihád, která na rozdíl od Hamasu neuzavřela se židovským státem příměří.
Rozhodování o hranicích a židovských osadách
Volby mohou rozhodnout o tom, jaké budou konečné hranice židovského státu. Olmert o nich hodlá v souladu s plány Ariela Šarona rozhodnout do roku 2010, kdy se mají konat další volby.
Olmert chce po stažení židovských osadníků z Gazy zlikvidovat i další osady na Západním břehu Jordánu a ponechat jen ty, které budou stát na západní straně izraelské ochranné bariéry. Ta by tak měla tvořit hranici mezi izraelským a palestinským územím.
Zůstat by tak mělo jen několik velkých osad, řada menších nejspíš zanikne. Nyní žije na Západním břehu Jordánu zhruba 240 tisíc židovských osadníků.
V Izraeli se dělí pravice a levice častěji podle přístupu k Palestincům než podle ekonomického programu.
Pravice je proti ústupkům Palestincům a příliš nepřeje myšlence vzniku palestinského státu. Levicová Strana práce se přes všechny problémy snaží o dialog a vyjednávaní s Palestinci.
Olmert chce s Palestinci mluvit, ale nikoliv s Hamasem. Nového palestinského premiéra Ismáila Haníju označil v předvečer voleb za nepřítele.
Neúspěšný voják, dobrý právník
Šedesátiletý Olmert postrádá charisma, které měli dřívější vrcholní izraelští politici. Na rozdíl od mnoha z nich nikdy nebojoval ve válce. Trpěl zdravotními problémy, léčil se na ortopedii.
Infobox
Izraelští premiéři
1948 - 1953 a 1955 - 1963
David ben Gurion (Strana práce)
1953 - 1955
Moše Šarett (Strana práce)
1963 - 1969
Levi Eškol (Strana práce)
1969 - 1974
Golda Meirová (Strana práce)
1974 - 1977 a 1992 - 1995
Jicchak Rabin (Strana práce)
1977 - 1983
Menachem Begin (Likud)
1983 - 1984 a 1986 - 1992
Jicchak Šamir (Likud)
1984 - 1986 a 1995 - 1996
Šimon Peres (Strana práce)
1996 - 1999
Benjamin Netanjahu (Likud)
1999 - 2001
Ehud Barak (Strana práce)
2001 - 2006
Ariel Šaron (Likud, od loňska Vpřed)
Od ledna 2006
Ehud Olmert (Vpřed)
Do politiky vstoupil jako poslanec pravicového bloku Likud už v roce 1973 a byl aktivní při potírání organizovaného zločinu. Zároveň si budoval kariéru úspěšného advokáta.
"Pokud vím, tak zvítězil v každém soudním sporu, který vedl," sdělil agentuře Reuters izraelský politický komentátor Šimon Šiffer.
Izraelská média často popisují Olmerta jako muže, který nikomu příliš nevadí, ale na druhé straně vzbuzuje u málokoho nadšení.
"Není to charismatická osobnost, ale je považován za pokračovatele Šarona. Člověka, který mu byl nejblíž a který i bez Šrona prosadí jeho vize. Názor, že je třeba zlikvidovat v zájmu bezpečnosti Izraele další osady a jasně definovat hranici bariérou, sdílí s Olmertem převážná část Izraelců," řekl Aktuálně.cz bývalý velvyslanec České republiky v Izraeli Daniel Kummermann.
Přistěhovalci ze SSSR volí spíše doprava
Na rozdíl od Šarona ale Olmert není tak populární mezi přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu, jejichž početné hlasy do výsledků výrazně promlouvají.
Tito přistěhovalci mají blízko k předsedovi pravicové strany Israel Beitenu a rodákovi z Moldavska Avigdoru Liebermanovi, který je podle prvních odhadů velkým překvapením voleb. Naopak Stranu práce volí málokdo z nich, protože jsou po letech strávených v SSSR alergičtí i na pouhé zmínky o socialismu.
Olmert byl několik let ministrem, po lednovém kolapsu Šarona se stal zastupujícím premiérem.
V devadesátých letech byl zvolen starostou Jeruzaléma, proslul velkým přátelstvím s bývalým newyorským starostou Rudolphem Giulianim. Ve své funkci navštívil před šesti lety i Prahu.
Doma byl ale kritizován, že postu využíval pro svoji další politickou kariéru a problémy města ho příliš nezajímaly.
Chybělo ale málo a Omert by dnes neměl šanci stát se ministerským předsedou. V roce 2001 měl pracovní snídani v jeruzalémském hotelu David´s Citadel a odešel jen chvilku předtím, než ve vstupní hale explodovala silná nálož.
