Hassan bin Talál, bratr bývalého jordánského krále Husajna je stoupencem dialogu mezi třemi monoteistickými náboženstvími: judaismem, křesťanstvím a islámem. Rozhovor redakci poskytl u příležitosti své účasti na pražském Fóru 2000.
V muslimském světě byl princ Hassan bin Talál vždy hlasem tolerance a snášenlivosti, a to i k Izraeli. Fóra 2000 se účastní pravidelně. Mezi ostatními hosty jej lze vždy identifikovat díky velmi početné ochrance. Kvůli svým názorům nemá ve své zemi ani za jejími hranicemi o nepřátele nouzi.
Infobox
JORDÁNSKÝ PRINC
HASSAN BIN TALÁL
Bratr bývalého krále Husajna, vládnoucího Jordánsku v letech 1952 až 1999.
Narodil se v roce 1947. V letech 1965 až 1999 byl prvním následníkem trůnu, korunním princem. Jeho žena, princezna Sarváth pochází z Pákistánu.
Angažuje se v hnutích a nadacích, usilujících o mezináboženský dialog. Je autorem knihy Křesťané v arabském světě.
Vyzývá muslimy, aby se snažili získat větší znalosti o judaismu a křesťanství. Západ by se naopak podle nej měl více zajímat o dějiny islámu a přistupovat k němu bez předsudků.
V roce 1994 výrazně podporoval mírovou dohodu mezi Jordánskem a Izraelem, Sám se účastnil vyjednávání.
A: Dnešní dobu lze charakterizovat jako dobu velkého neporozumění a napětí mezi Západem a islámským světem. Jak je možné tuto situaci řešit, co by měl udělat Západ a co muslimové?
Já nemám příliš rád termíny Západ a islám. Západ je geografický pojem, islám je náboženství a systém hodnot. Ale v zásadě je jasné, že neporozumění a nedůvěra tady jsou. Co můžeme a musíme udělat, je snažit se diskutovat o problémech a najít minimum, na jehož základě se můžeme spojit a shodnout. To je například názor, který v rozhovou se mnou vyjádřil před dvěma lety i kardinál Joseph Ratzinger, ještě než se stal papežem Benediktem XVI. Mojí představou je připravit společné vydání svatých knih judaismu, křesťanství a islámu, kde by se všichni dozvěděli i o náboženství těch druhých. Potřebujeme něco, co bych nazval "Domem usmíření".
A: Dnes má ale po řadě teroristických útoků mnoho lidí v Evropě z islámu strach. Co byste těmto lidem vzkázal?
Že přece nemohou soudit skoro dvě miliardy muslimů na základě akcí jedné skupiny. Kdybych žil někde, kde existuje Ku-Klux-klan, také bych mohl říci, že se kvůli tomu bojím křesťanství. Ale to přece nejde.
A: Nakolik silně zakořeněný je v islámském světě pocit, že politika západních zemí, zejména USA, je k muslimům nespravedlivá?
Řada muslimů si naprosto neadekvátně pěstuje svoji ublíženost. Souvisí to i s krizí vládnutí, která existuje v muslimských zemích. Na výsluní se leckde dostávají populisté, kteří neřeší problémy vlastní země, ale snaží se získávat oblibu tím, že se stavějí na odpor Západu nebo Americe. Třeba íránský prezident Ahmadínežád má doma velkou nezaměstnanost a stále stoupající počet drogově závislých lidí, ale primárně obrací rétoriku proti Americe. Ale ten pocit nespravedlnosti je samozřejmě částečně oprávněný. Protože stále pokračuje okupace palestinských území i Iráku.
A: Obáváte se, že spor Íránu a Spojených států skončí další válkou na Blízkém východě?
Bohužel ano. Myslím si, že nebezpečí nějakého střetu tady hrozí. A to je velmi nebezpečné i z hlediska zásobování energií, protože oblast kolem Íránu, celý ten pás, je zásobárnou ropy. A považuji za velmi důležité, aby taková oblast zůstala bezjadernou zónou. Domnívám se ale, že Spojené státy by měly přistoupit na přímá jednání s Íránem, ten musí být součástí řešení krize. Když se dojednávala Daytonská mírová smlouva o bývalé Jugoslávii, Američané také přizvali Miloševiče. Odmítat hovořit s Íránci ničemu nepomůže.
A: Rozhodnutí Spojených států zaútočit na Irák považujete za katastrofální chybu?
Nepatřil jsem k těm, kteří by jako důvod uznávali existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. Problematika těchto zbraní by se měla řešit komplexně, včetně dalších zemí. To ukazuje i nový jaderný test v Severní Koreji.
A: Jak daleko jsme podle vás od řešení izraelsko-palestinského konfliktu, který se odehrává na druhé straně jordánských hranic a je také zdrojem napětí mezi Západem a islámem?
V současné době nemám žádné důvody k optimismu. Izrael a palestinská vláda nijak nejednají, nejsou žádné rozhovory, žádné problémy se neřeší. Palestinská populace je v těžké hospodářské krizi, lidé doslova živoří. A nedostává se jim pomoci, což rozhodně mír nepřiblíží. Teď jsem opravdu spíše pesimistou, další vývoj nevidím dobře.
