Vědci pátrají po záhadné sopečné erupci z roku 1258

Radim Klekner Radim Klekner
16. 3. 2012 8:44
Vulkanický prach způsobil globální ochlazení teplot o 1,5 stupně Celsia
Ilustrační foto (chilský vulkán Puyehue).
Ilustrační foto (chilský vulkán Puyehue). | Foto: Reuters

Filadelfie - Pátrá se po něm už téměř tři desetiletí. Vědci se domnívají, že leží někde v oblasti severního Pacifiku. A že jeho erupce byla přinejmenším jednou tak silná, než výbuch sopky Tambora, při němž v roce 1815 zahynulo více než 90 tisíc lidí.

Řeč je o záhadném vulkánu, který ve druhé polovině 13. století způsobil výrazné ochlazení globální teploty a na řadě míst světa měl na svědomí neúrodu a rozsáhlé hladomory. Mohl být dokonce jednou z příčin tzv. malé doby ledové, jež přišla ve století následujícím.

Ví se o něm jen to, že sopečný popel začal chrlit někdy mezi lednem až květnem roku 1258 a že se přitom do ovzduší dostalo až šest set milionů tun zplodin.

Poprvé na jeho stopu narazili vědci počátkem 80. let minulého století při vrtech do ledového příkrovu Grónska, v němž objevili vrstvu obsahující nápadně vysoké množství síry a odpovídající uvedenému roku. Stratigrafický výzkum potvrdil totéž o něco později v Antarktidě a v usazeninách východoafrického jezera Malawi.

Podívejte se, to jsou ledovce na Islandu po výbuchu sopky:

O roce 1258 jako o nejpravděpodobnějším datu vulkanické erupce hovoří i tým expertů z Pennsylvánské státní univerzity vedený Michaelem Mannem, který zkoumal letokruhy borovic Balfourových z pohoří Sierra Nevada, dožívajících se stáří přes 2000 let. Vykazují podle nich všechny znaky toho, že v uvedeném období stromy přestaly růst a kmeny nabývat na objemu, což znamená, že klima muselo být po několik let extrémně chladné.

Mannův tým zveřejnil výsledky své práce v posledním čísle časopisu Nature Geoscience.

"Vulkán je třeba hledat někde v tropech," napsal v dřívější studii klimatolog Thomas Crowley z Duke University v severokarolinském Durhamu. "A jelikož v Grónsku je vrstva síry o něco silnější než v Antarktidě, leží podle všeho na severní polokouli."

Letopisy nelžou

To, že v letech následujících po obří erupci stihla Evropu neúroda následovaná hladomorem, dokládají angličtí letopisci John de Taxter a Matthew Paris.

Loni se probudila indonéská sopka Mount Lokon.
Loni se probudila indonéská sopka Mount Lokon. | Foto: Reuters

"Osmnáctého května 1258 nastalo kompletní zatmění Měsíce," píše de Taxter. "Čtyřiadvacátého prosince 1265 nastalo typické zatmění krvavé barvy."

Načervenalá měsíční korona je běžná pro období, kdy je dokonalá viditelnost. Pokud je ale v zemské atmosféře nadměrné množství prachových částic, kupříkladu po erupcích sopek, je bezprostřední okolí Měsíce na pohled zcela černé.

O nezvykle studeném létě roku 1258 i jaru roku následujícího se píše i v Novgorodské kronice, análech dominikánů z východofrancouzského Colmaru či kronice biskupa z Wormsu na jihozápadě Německa.

Neúrodu a hladomory zaznamenali v daném období také arabští kronikáři.

Indonéské sopky, či Andy?

Většina badatelů se shoduje v tom, že mohutná erupce nastala podle všeho v Indonésii, kde kromě Tambory vybuchla v roce 1883 také Krakatoa, či v jihoamerických Andách.

Sicilská Etna příliš nepřipadá v úvahu, erupce podobných rozměrů by byla vidět na stovky kilometrů daleko.
Sicilská Etna příliš nepřipadá v úvahu, erupce podobných rozměrů by byla vidět na stovky kilometrů daleko. | Foto: Reuters

Tam je hlavním adeptem, který zapříčinil největší sopečnou událost novodobých dějin, vulkán El Chicón v Mexiku. Ten naposledy chrlil lávu v roce 1982, přičemž vzniklo kráterové jezero s vysokým podílem kyseliny sírové.

Erupce čtvrtého stupně podle Indexu sopečné výbušnosti zde nastala někdy v letech 1040-1340. Mezi "podezřelé" patří i peruánská sopka Quilotoa, která se probudila k životu v letech 1260-80, stejně jako etiopský vulkán Fentale, islandská Katla či vulkanické pole Harrat Rahat v Saúdské Arábii.

Vědci ale nevylučují, že k obří erupci mohlo dojít na některém z pacifických ostrovů, či že dokonce mohla vybuchnout některá z podmořských sopek. Sopečná činnost, díky níž by do atmosféry bylo vystřeleno na 600 milionů tun popele, totiž musela být pozorovatelná na vzdálenost nejméně dvou tisíc kilometrů. A evropští, arabští či mayští letopisci by událost jistě zaznamenali.

Mann i Crowley proto upozorňují, že pokud se skutečně jednalo o erupci sopky nacházející se na dně Tichého oceánu, může se stát, že se vulkán skrytý pod mořskou hladinou nepodaří nikdy lokalizovat.

 

Právě se děje

Další zprávy