Sobsa - Jsou to dva roky, kdy do malé vesničky v himálajském království Bhútán poprvé dorazila kabelová televize.
Jenže přibližně stejnou dobu má pětapadesátiletá Kenčo Om ustavičné problémy s manželem. Ten jí vytýká, že se dlouho do noci dívá na filmy.
"Manžel mě plísní, ve svém věku bych prý měla trávit čas odříkáváním modliteb," prohlašuje Om a dál sedí na holé prkenné podlaze v přední místnosti.
Podél zdi se táhne jediná police, na které trůní malý televizor.
"Říká, že až umřu, místo pohřebních rituálů jednoduše položí moje tělo vedle televize," dodává žena.
První TV přišla před 8 lety
Obyvatelé Bhútánu se poprvé začali dívat na televizi v roce 1999, kdy tehdejší král Džigme Sanggjä Wangčuk ustoupil nevyhnutelnému a vpustil televizní vysílání do své odlehlé buddhistické říše.
Od té doby se stala televize terčem kritiky, poněvadž "ničí rodinný život, vnesla do této pokojné zemičky zločinnost i mladistvé delikventy a podkopala starodávné tradice."
Ještě o generaci dříve žila tato malá zemička ve středověké bublině. Když v 60. letech dorazil do hlavního města Thimphu první džíp, místní obyvatelé se rozprchli ve strachu z draka dštícího plameny. Jiní mu nosili krmivo pro dobytek.
O necelé čtyři desítky let později byl Bhútán náhle konfrontován se 45 kanály nabízejícími pohled do okolního světa.
Wangčuk proslul tvrzením, že hrubé národní štěstí je důležitější než hrubý národní produkt a že tradice, důvěra a životní prostředí mají stejný význam jako nelítostná honba za hmotným ziskem.
Poté však byla Bhútáncům téměř přes noc předložena alternativní vize lesku a bohatství a televizní vysílání je začalo bombardovat reklamami na výrobky, o nichž nikdy netušili, že je postrádají.
Ministr informací a komunikací Leki Dorči tvrdí, že si vláda začíná klást otázku, co vše svým rozhodnutím způsobila.
"Ptáme se: 'Činí vás televize šťastnějšími, anebo méně šťastnými?'" říká ministr a dodává také odpověď: "Ona zvyšuje vaše očekávání a pravděpodobně z vás dělá méně šťastné lidi."
Jenže vypadá to, že obyvatelé Bhútánu s touto verzí nesouhlasí. Studie provedená v roce 2003 ministerstvem informací zjistila, že mnoha lidem televize rozšířila obzor.
Více než 66 procent respondentů uvedlo, že televize má na společnost pozitivní dopad, přičemž pouhých 7,3 procent bylo proti.
Rozpad rodinného života?
Kritika přesto trvá. V posledních letech dorazily do země drobná zločinnost a lehké drogy, věci před deseti lety neslýchané.
"Reklamy vyvolávají tužby, které současná ekonomická situace lidí nemůže uspokojit," napsal Funtsho Rapten z Centra pro bhútánské studie. "A z ekonomických tužeb se často rodí zločinnost a korupce."
Na vině však není pouze televize. Tisíce lidí se přistěhovaly z venkova do měst, kde mnozí z nich nenašli práci.
Ale televize má i své výhody, díky ní se večer sejde celá rodina a otcové zůstávají doma, místo aby šli někam popíjet. Alkohol je v Bhútánu hlavní příčinou úmrtí a tradiční zábavou.
Řada lidí přesto sdílí výhrady Omina manžela.
"Nenávidím televizi," prohlásil Čenčo Tšering, výkonný ředitel státem vlastněného deníku Kuensel, a připomněl jeden nedávný večer, kdy kabelová síť vypadla.
Jeho manželka tak přišla o telenovely v hindštině a jeho tři dcery se nemohly dívat na "Přátele" a na stanici Cartoon Network. Zato se celá rodina sešla a začala si vyprávět o minulých dobách. "Pokud si vzpomínám, byl to nejlepší večer od roku 1999," uvedl Tšering.
Zákaz wrestlingu
Výchovné působení televize na děti rozhodně není tím, co by si všichni bhútánští rodiče pochvalovali. Po zahájení vysílání zachvátila bhútánské školy zběsilá vášeň pro americký wrestling.
Učitelé si stěžovali, že se městské děti dívají na televizi dlouho do noci a méně se pak soustředí na výuku.
Vláda reagovala zákazem stanice Ten Sports, která wrestling přenášela, a také stanic MTV a Fashion TV.
Experiment však neskončil plným úspěchem. Wrestling se objevil na jiných kanálech a fotbaloví fanoušci si rozhořčeně stěžují, že je zákaz připravil také o evropskou Ligu mistrů.
Tšering Jonten, ředitel médií na ministerstvu informací, tvrdí, že bylo potřeba regulovat, nač se lidé dívají.
"Smyslem není brát něco lidem, ale vláda na sebe musí vzít určitou zodpovědnost."
Někteří Bhútánci se obávají, že nástup globalizace ohrožuje jejich tradice. Národní kultura však jen těžko zahyne.
Mladí lidé se večer oblékají jako jejich zahraniční idoly, ale do práce musí chodit v tradičním gho neboli suknici sahající po kolena, k níž se nosí dlouhé ponožky.
Bhútánská veřejnoprávní televize, jejíž provoz byl spěšně zahájen tři měsíce po králově rozhodnutí povolit televizní vysílání, dnes uvádí vlastní, stále populárnější telenovelu.
Navíc Bhútán náhle objevil národní filmový průmysl, jehož produkty vévodí nabídce kin v Thimphu.
Kenčo Om z městečka Sobsa, která má zuby zarudlé od žvýkání betelu a chodidla olepená blátem, s kritiky televize nesouhlasí.
Každý večer uniká z reality sledováním bollywoodských filmů se Salmanem Chánem, přírodopisných dokumentů nebo amerických válečných snímků.
"Bez televize je tady život docela nudný," říká. "Je dobré vidět okolní svět. Viděla jsem, jak japonští farmáři pěstují rýži, a je to skoro úplně stejné, jako to děláme tady."
