Unesené Češky v Pákistánu: Vánoce v zajetí jsou hrozné

Martin Novák Martin Novák
26. 12. 2013 6:00
Rozhovor s Lubomírem Sazečkem. Jedním z Čechoslováků unesených před 30 lety v Angole.
Unesená Antonie, průkazové foto
Unesená Antonie, průkazové foto | Foto: Aktuálně.cz

Brno - Češky Hana Humpálová a Antonie Chrástecká  musejí trávit Vánoce a Silvestra v pákistánském zajetí. Únosci je zadržují už devět měsíců. Od 14. března letošního roku.

O tom, jaké to je trávit Vánoce v zajetí, co člověka v takové situaci posiluje a naopak psychicky sráží, vypráví v rozhovoru pro Aktuálně.cz Lubomír Sazeček.

Muž, který byl obětí jiného únosu Čechů. 12. března 1983 ho spolu s dalšími šestašedesáti lidmi, které odvlekli z angolského města Altu Catumbela, unesli ozbrojenci opoziční organizace UNITA, bojující proti marxistické vládě.

Oba únosy tak bez dvou dnů dělí přesně třicet let.

Zadržení tehdy museli jít 86 dní pěšky na jih Angoly. Poslední skupinu - mezi nimi i Lubomíra Sazečka - propustili z tábora až 21. června 1984.

Únos jeden ze zadržených Čechoslováků nepřežil. Sedmatřicetiletý Jaroslav Navrátil z Bratislavy. Lubomír Sazeček vzpomíná a zároveň srovnává, v čem se Angola 1983 podobá nebo se naopak liší od Pákistánu 2013.

Lubomír Sazeček.
Lubomír Sazeček. | Foto: Martin Novák

A.cz: Když vás přepadli a uvědomil jste si, že jste zajat jako rukojmí: Co se v takové chvíli honí člověku hlavou? Je to situace, na kterou se asi nelze připravit…

Důležité je to, jak vás ti, kteří vás unášejí, informují. Mně důstojník té skupiny, která mě zadržela, podal vyčerpávající vysvětlení, o co jde. Řekl mi, kdo jsou, co jsou, co s námi bude. Že nás pěšky odvedou na jih na jejich základny a odtud že nás pošlou do země našeho původu.

A.cz: Od začátku vás tedy přesvědčovali, že budete propuštěni?

Ano. A když říkali, jak dlouho bude ta cesta trvat, mluvili o šesti týdnech. Ale vládní vojska a Kubánci nás tlačili směrem, který byl velice nevýhodný, takže cesta pak trvala dva a půl měsíce (kubánští vojáci tehdy pomáhali režimu v boji s UNITA - pozn. red.).

A.cz: Únos dvou českých žen v Pákistánu je prvním tak zásadním problémem Čechů v zahraničí od vašeho případu. Myslíte si, že jsou mezi Angolou 1983 a Pákistánem 2013 nějaké podobnosti?

Unesená Hana, průkazové foto
Unesená Hana, průkazové foto | Foto: Facebook

Jsou tam podobnosti i rozdíly. Hlavní podobnost je v tom, jak dlouho to trvá. Blíží se Vánoce a my jsme je tam trávili poté, co jsme byli zajati v březnu. Ony se v Pákistánu dostaly do zajetí také v březnu. Trávit tam tu vánoční dobu bylo velice nepříjemné, hrozné. Trávili jsme je v přísné izolaci, ve které jsme byli už od srpna.

Byli jsme po dvou, jako jsou teď ty holky v Pákistánu. Ale věděli jsme o sobě, viděli jsme na sebe. Nesměli jsme se spolu stýkat a bavit se spolu.

My jsme nebyli drženi kvůli penězům, aby za nás dostali peníze. Cílem byl politický profit.

Co vím o osudu těch žen v Pákistánu, tak je unesla nějaká zřejmě polovojenská muslimská skupina a myslím si, že jejich situace opravdu je složitá. Protože kdyby problém byl jen v penězích, tak už by je asi za peníze vyměnili.

A.cz: Nepropadne někdy člověk v takové situaci pocitu, že to nemusí dopadnout dobře?

Víceméně jsme všichni byli optimisty. I ti, kteří se tvářili jako pesimisté. V některých chvílích lidé mají tendenci říkat, že to špatně skončí, i když sami pevně věří, že to skončí dobře. Protože kdo sám by chtěl, aby špatně skončil... To nemá logiku.

Někteří z našich kolegů neměli vždy pevné nervy. Věděli jsme, že to nebude jednoduché a že to potrvá dlouho.

A.cz: Na videu zveřejněném únosci českých žen v Pákistánu je vidět, že zdravotně nejsou v pořádku. Lidé, kteří se ze zajetí v Pákistánu či Afghánistánu dostali, vypověděli, že měli velmi špatnou stravu a vodu. To je určitě věc, která člověka psychicky ještě víc sráží dolů…

Foto: Aktuálně.cz


 

Rozhodně. Jste v takové situaci závislí na tom, co vám poskytne ten, kdo vás drží. My jsme na tom byli také špatně. Nejhorší stravování jsme měli po cestě, když nás vedli těch 86 dní. To bylo šílené. Jedli jsme hrozné věci a mnohdy jsme se také hrozně chovali, když to jídlo mezi nás distribuovali.

V lágru to bylo trochu lepší, ale stávalo se, že třeba měsíc nepřijelo zásobovací auto. Jedli jsme třeba čtrnáct dnů rýži. Ta staví, takže mnozí z nás se nebyli šest až deset dní vyprazdňovat.

Byly tam tropické podmínky a jeden kolega jednou přiběhl vyděšený, že máme červy. Místní pseudozdravotník nás přesvědčoval, že to tak není. Že když jdete na záchod, tak ta moucha je tak rychlá, že ještě nemáte trenky dole a už vám létá okolo zadku. A naklade živé červy.

Dali nám preparáty na odčervení, což bylo naprosto šílené. Dostali jsme tři, já jsem měl neskutečné křeče žaludku. Na Bulovce nám po návratu zjistili parazity, protože jsme pili neupravovanou vodu z vodních jam.

A.cz: Domníváte se, že situaci, jako je únos, ženy snášejí hůře než muži? Mám na mysli například kvůli hygienickým podmínkám.

Na základě svých zkušeností bych neřekl, že to snášejí hůř než muži. Jedna žena z naší skupiny měla problémy, protože trpěla fobií ze špíny - či jak to nazvat - a i před únosem si potrpěla na extrémní čistotu. Třikrát denně vytírala, osmkrát denně se převlékala a tak podobně. Tato žena v tom zajetí trpěla opravdu hodně.

Jinak se s tím ale ženy vypořádaly dobře. Měly ten takzvaný syndrom koncentračního tábora. Odmenstruovaly si to hned na začátku a pak už měly pokoj. Vrátila se jim perioda zase až po návratu domů.

A.cz: Napadlo vás někdy pokusit se o útěk?

Napadalo nás to. Ale problém byl v tom, že jsme přesně nevěděli, kde jsme. Snažili se nás od všech informací odříznout.

Pamatuji se, že únoscům také záleželo na tom, jak se o té věci informuje u nás doma. Když malou skupinu našich lidí propustili, jeden z vyjednavačů UNITA prohlásil, že když Rudé právo nezmění tón, jakým o nich píše, tak zbylých sedmadvacet Čechů stráví v Angole zbytek života.

A.cz: Myslíte si, že když člověk něčím, jako je dlouhodobý únos, projde, dokáže se špatných vzpomínek někdy zbavit? Je pravděpodobné, že Češky po návratu bude pronásledovat nějaké silné trauma?

Je těžké se vzpomínek zbavit. Každé jaro se ve špatných snech vždy vracím do Afriky. A když jsem v roce 2009 ta místa v Angole navštívil, dolehla tam na mě strašná tíha. Skoro jsem měl pocit, jako kdybych tam měl umřít.

A.cz: Kdybyste s vašimi zkušenostmi mohl ženám do Pákistánu něco vzkázat, co by to bylo?

Asi nelze vzkázat nic jiného než neklesat na mysli, jakkoliv je to těžké. Ale domnívám se, že určitě počítají s tím, že se vrátí.

 

Právě se děje

Další zprávy