Praha - Některé revoluce mívají dobrý konec, jiné vedou k ještě horším poměrům. O některé se pak léta vedou spory. Francouzskou, ruskou, íránskou…
Ta arabská ještě není uzavřená. Tunisané, Egypťané, Jemenci, Libyjci, Syřané a obyvatelé ostrova Bahrajn vyšli v první polovině roku do ulic, aby přiměli své dlouholeté vládce buď k odstoupení, nebo alespoň k reformám.
Konec roku už je ve znamení prvních voleb nebo příprav na první volby. Možnost demokraticky si bez omezení zvolit, koho chtějí, zatím zakusili v Tunisku a Egyptě.
Svobodné volby uspořádalo také Maroko, byť tam nebyly protesty tak bouřlivé a nevyústily ve změnu režimu. Král Mohamed VI. ale jako ústupek slíbil, že se vzdá části moci ve prospěch parlamentu. Příští rok půjdou poprvé volit Libyjci, v Jemenu a Sýrii prezidenti a jejich režimy tlaku na odchod ještě odolávají.
Dosavadní vývoj u volebních uren přeje stranám, které se trochu zjednodušeně nazývají islamistické. Uspěli zatím všude.
Tuniská An-Nahda (Obnova) vyhrála se 42 procenty hlasů, marocké Straně spravedlnosti a rozvoje stačilo k prvnímu místu 26 procent. V Egyptě po první etapě (celkem jsou tři) vede islámská Strana svobody a spravedlnosti se 36 procenty hlasů.
Všechny tyto strany se hlásí k politickému pluralismu, demokracii, nenásilí a toleranci vůči těm, kteří jejich názory nesdílejí.
Poněkud jiné je to ovšem v případě egyptské strany Núr (Světlo), která je v Egyptě zatím překvapivě druhá, když podle odhadů dostala skoro čtvrtinu odevzdaných hlasovacích lístků.
Núr je stranou radikálních salafistů, kteří prosazují striktní podobu islámského práva šaríja a Egypt by rádi změnili na druhou Saúdskou Arábii.
Ženy a muži, kteří nejsou příbuzní, by se neměli stýkat. Alkohol a plavání v plavkách jsou nepřípustné, literatura a umění musí být přizpůsobeno islámským zásadám.
Salafisté jsou zkrátka muslimové, kteří prosazují návrat k původním počátkům islámu a odchylky nepřipouštějí. Ba přísně trestají.
Velký úspěch strany Núr je překvapením. Málokdo předpokládal, že dostanou více než deset procent hlasů. Někteří Egypťané jsou z toho trochu vyvedení z míry.
Zatímco Strana Svoboda a spravedlnost, za kterou stojí vlivné Muslimské bratrstvo, je považována za součást hlavní politické scény, extremismus a nesmiřitelnost salafistů vyvolává obavy.
Liberální deník Al-Masrí Al-Júm v komentáři napsal, že Egypt se nesmí stát druhým Afghánistánem. Kandidát na egyptského prezidenta Muhammad Baradej rovněž řekl, že v Egyptě musí zvítězit tolerantní a umírněný islám, nikoliv extremismus.
Úspěch salafistů analytici vysvětlují tím, že jejich příznivci vedli velmi aktivní předvolební kampaň, agitovali v nejchudších čtvrtích egyptských měst a dokázali oslovit konzervativní zbožné muslimy.
Mezi Stranou svobody a spravedlnosti (tedy Muslimským bratrstvem) a salafisty přitom nepanují dobré vztahy a je nepravděpodobné, že by vytvořili společnou koalici.
Spíše se čeká koalice umírněných islamistů a sekulárního Egyptského bloku, která by vedla zemi v přechodném období do přijetí ústavy a dalších voleb.
Muslimské bratrstvo chce na rozdíl od salafistů zachovat turistiku, která přímo či nepřímo živí každého osmého Egypťana. Je i pro příliv zahraničních investic a tržní ekonomiku. Bratrstvo také deklaruje, že k praktikování víry nechce nikoho násilím nutit.
"Muslimské bratrstvo se bude více soustředit na sociální a ekonomické problémy než na náboženství nebo kulturu," řekl deníku Guardian egyptský politolog Šádí Hamíd.
Překvapením severoafrických voleb je kromě jiného také nízká volební účast. V Tunisku se historických voleb zúčastnilo jen 54 procent oprávněných voličů, v Egyptě 52 procent, v Maroku dokonce jen 40 procent.
Všechny vítězné islámské strany čeká hora ekonomických problémů. Všude je velká nezaměstnanost a nízké platy. Lidé očekávají po revolucích a volbách změny k lepšímu.
V Maroku je třicetiprocentní nezaměstnanost a čtvrtina ze 33 milionů obyvatel žije pod či těsně nad hranicí chudoby. V Egyptě je to podobné, v Tunisku těžko shánějí vysokoškoláci práci, odpovídající jejich vzdělání. Jen letos se desetitisíce Tunisanů vydali za prací přes Středozemní moře k italským a francouzským břehům.
