Tripolis - Boje v Libyi ještě nejsou u konce, zahraniční investoři a energetické koncerny ale už porcují medvěda: tamní bohaté zásoby ropy.
Jsou největší v Africe a při rozumné míře těžby vydrží nejméně čtyřicet let.
Svět žíznící po ropě s netrpělivostí čeká na jakékoli zprávy o nově objevených nalezištích či možnostech navýšit na těch známých objem těžby.
Jedinou zemí, schopnou vyhnat skokově produkci alespoň o několik stovek tisíc barelů směrem nahoru, je dnes Saúdská Arábie, a to nestačí. Zvýšit těžbu chce v dohledné době také Irák a Ázerbájdžán, celosvětová poptávka po energetických surovinách však neustále roste a obchodníci s ropou se vrhají po každé nové příležitosti, jak si naplnit kapsy.
Libye těžila ještě letos v únoru 1,6 milionu denních barelů černého zlata, boje mezi povstalci a jednotkami věrnými Muammaru Kaddáfímu ale tamní export rychle srazily na současných 60 tisíc barelů.
Rebelové nyní hrdě prohlašují, že jsou po porážce Kaddáfího režimu schopni během několika málo měsíců dostat těžbu na dřívější úroveň a ještě k tomu něco přidat. Těžařské koncerny se zase domnívají, že se západní technologií a větší otevřeností vůči světu by Libye mohla pomoci alespoň částečně přivřít rychle se rozevírající nůžky mezi celosvětovou poptávkou a produkcí.
Přednost dostanou Italové a Francouzi
Vsadit na povstalce a kategoricky trvat na odchodu Kaddáfího se vyplatilo Itálii a Francii. Právě tyto dvě země se budou moci podílet na novém ropném boomu v Libyi asi nejvíce.
Zato Rusové a Číňané spláčou nad výdělkem. Moskva a Peking totiž dlouho blokovaly mezinárodní akci proti tripoliskému režimu a souhlasily s ní až poté, co vládní jednotky začaly bombardovat civilní cíle.
"Se západními zeměmi, jako jsou Itálie, Francie či Velká Británie, nemáme žádný problém," citovala agentura Reuters mluvčího povstalců Abdaldžalíla Majúfa. "Politické tahanice jsme zato měli s Ruskem, Čínou a Brazílií."
Tyto tři země se před vypuknutím konfliktu silně zajímaly o libyjskou ropu a investovaly do ní. Teď jejich místo zaujaly Paříž a Řím.
Italský ministr zahraničí Franco Frattini proto také minulý týden oznámil, že do východolibyjského Benghází, kde sídlí povstalecká Národní prozatímní rada (NTC), odcestoval představitel energetického koncernu Eni, aby se informoval o možnostech obnovení dodávek ropy. Itálie kryla z libyjských zdrojů před vypuknutím konfliktu pětinu svého dovozu.
Předsedu NTC Mustafu Abudla Džalíla hodlá v nejbližších dnech přijmout francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Francii zajišťovala libyjská ropná pole 15 procent importu suroviny.
Akcie Eni vylétly po těchto zprávách o sedm procent nahoru, v případě francouzského koncernu Total to bylo pět procent. Příliš na tom nezměnila ani skutečnost, že cena směsné ropy Brent se pohybuje kolem 111 dolarů za barel poté, co se ukázalo, že povstalcům ještě nějaký ten den potrvá, než Kaddáfího svrhnou.
Obavy z opakování iráckého scénáře
Ačkoliv libyjská ropná pole a rafinerie zůstaly vesměs nedotčeny boji a místní infrastruktura je na africké poměry na slušné úrovni, jisté otazníky se vznášejí nad budoucností Národní prozatímní rady, a tedy i tím, kdo bude bohatství země kontrolovat.
Političtí pozorovatelé v této souvislosti poukazují na frakční boje, které po americké vojenské intervenci z března 2003 na dlouhou dobu paralyzovaly těžbu ropy v Iráku.
Ta klesla v období mezinárodních sankcí z let 1992-1996 na přibližně půl milionu barelů denně, v roce 2000 však již opětovně činila téměř 2,5 milionu barelů. K hranici tří milionů se irácká produkce suroviny znovu dostala až letos.
Irácký vicepremiér Husajn al-Šahristání, pověřený řízením resortu energetiky, sice nedávno přišel se smělým plánem, podle kterého by těžba ropy měla do roku 2020 činit 11 milionů barelů denně, experti Mezinárodní agentury pro energii (IEA) ale tvrdí, že v roce 2015 bude Irák schopen těžit nanejvýš 3,7 milionu denních barelů.
Podobná nejistota teď panuje v souvislosti s libyjskou ropou. Její zásoby se odhadují na 40 miliard barelů. Při denní těžbě dvou milionů barelů by činila roční produkce tři čtvrtě miliardy barelů.
Vzhledem k tomu, že celosvětová poptávka by ze současných přibližně osmdesáti milionů barelů denně měla nejpozději do roku 2010 stoupnout na 90 milionů, má každých sto tisíc barelů, které by mohla nejvýnosnější ložiska dodat navíc, cenu zlata.
Libye může s ohledem na nejbližší měsíce ostatně těžit i z nárůstu cen zlatého kovu, které se nyní vyšplhaly na 1900 dolarů za trojskou unci. Libyjská státní banka ho má ve svých sejfech 144 tun.
Příští libyjští vládcové mohou při výstavbě země počítat rovněž se 150 miliardami dolarů, které si v průběhu let "naspořila" Kaddáfího rodina a které byly nyní zmrazeny v bankách v Evropě a USA. Další miliardy dolarů má Libye uloženy v akciích bankovního domu UniCredit či v cenných papírech společnosti Pearson.
