* Svržený prezident si dělal z Tuniska rodinnou firmu * Slíbil pracovní místa a zlevňování. Pozdě * Uchýlil se do paláce v saúdskoarabské Džiddě
Tunis - Co je nejčastější příčinou pádu diktátorů?
Možná kombinace tří faktorů: když vůdce začne příliš věřit v pevnost svého režimu, bez skrupulí obsazuje mocenské pozice vlastní rodinou a také když už vládne tak dlouho, že je to i na dlouhodobě zastrašenou nebo jen apatickou populaci příliš.
Takto skončil dlouhý příběh tuniského diktátora Zína Abidína bin Alí, který nečekaně, po třiadvaceti letech u moci, ze země na severoafrickém pobřeží uprchl v letadle s nejbližšími příbuznými.
Není práce, jídlo je drahé
Léta se nechal uctívat jako spasitel a génius, jeho tvář vzhlížela k Tunisanům z obchodů, billboardů, novin, televize a vůbec všeho, kam lze lidský portrét umístit.
Skončil jako psanec, v tuniských ulicích teď lidé jeho fotografie a plakáty pálí a trhají. V noci na sobotu dav zapálil a vyplenil vilu jeho synovce.
Tři týdny trvající masové demonstrace začaly jako protest proti zvyšujícím se cenám potravin, vysoké nezaměstnanosti a korupci. Pak se přidaly požadavky na zrušení cenzury a svobodné volby.
Bin Alí nejprve označil protestující za násilné extremisty, organizované ze zahraničí. Armádě a policii nařídil tvrdý postup.
Pak slíbil, že ve volbách v roce 2014 už nebude kandidovat a do roku 2012 vytvoří 300 tisíc pracovních míst. Následně oznámil snížení cen cukru, mléka a chleba. Policistům řekl, aby nepoužívali při střetech s demonstranty ostrou munici.
Nakonec raději uprchl, ale nouze mu nehrozí. Málokdo pochybuje o tom, že na bankovních kontech má "nastřádáno" dost a ubytoval se za vysokými zdmi ve velkém paláci v saúdskoarabské Džiddě na pobřeží Rudého moře.
Palác si kdysi nechal vystavět tamní král Fajsal a donedávna sloužil jako rezidence pro vážené zahraniční návštěvy. Bin Alího zeť je v Dubaji, někteří jeho blízcí spolupracovníci se údajně pokoušejí dostat do Francie a Kanady.
Arogance a rodina především
"Problémem Bin Alího byla jeho stoupající arogance a nestydatost. Klíčové politické posty a lukrativní byznys byl stále více v rukou jeho rodiny. Tím si znepřátelil i část svých politických spojenců a příslušníky elity, kteří ho dříve podporovali," řekl agentuře Reuters alžírský analytik Saíd Džebbar.
Soudě podle vývoje posledních dní to vypadá, že k útěku Bin Alího přispěl rozkol v nejvyšších špičkách režimu. Někteří jeho klíčoví představitelé, dosud loajální prezidentovi (včetně armády či zpravodajských služeb), proti němu zřejmě vystoupili a odmítli pokračovat v represích vůči nespokojeným Tunisanům.
Ironií osudu se Zín Abidín bin Alí dostal k moci podobně, jako k ní přišel. V roce 1987 se stal premiérem v době, kdy v Tunisku byla velká nespokojenost s upadající ekonomikou.
Svrhl stárnoucího prezidenta Habíba Burgíbu, vládnoucího od získání nezávislosti na Francii v roce 1956. Svolal lékařské koncilium, které označilo Burgíbu za senilního a neschopného nadále vykonávat úřad.
99 procent ve volbách
Několik prezidentských voleb v následujících dvou dekádách skončilo oficiálně vítězstvím Bin Alí se ziskem přes 99 procent hlasů. Loni byl zvolen už popáté, tentokrát však oficiální čísla hovořila "jen" o 89 procentech hlasů.
Svržený prezident začínal svoji kariéru v armádě, studoval ve Francii i Spojených státech. Jak se vypořádávat s opozicí se mohl přiučit v Polsku, kde byl v letech 1980 až 1984 velvyslancem. Zrovna v době, kdy polský vůdce Wojciech Jaruzelski rozmetal odborové hnutí Solidarita.
Za Bin Alího Tunisko na rozdíl od jiných arabských zemí nikdy neplnilo stránky novin nebo televizní zpravodajství. Nic podstatného se tam nedělo a samotné jméno tuniského prezidenta znal v Evropě do letošního roku asi málokdo
Naopak bylo Tunisko vnímáno jako klidná a stabilní země, plná hotelů a pláží. Ročně tam míří na dovolenou přes šest milionů Evropanů a mezi Čechy, kteří pravidelně jezdí k moři, se najde asi málo těch, kteří by v Tunisku nebyli.
Také díky příjmům z turistiky je na tom Tunisko ekonomicky o něco lépe než třeba Alžírsko, Egypt nebo jiné arabské země, ani to ale neoblíbeného prezidenta nezachránilo.
Evropě a USA nevadil
S Evropou a Spojenými státy ho pojily dobré vztahy, Západ byl v jeho případě ochoten nad porušováním lidských práv a falšování volebních výsledků ochoten přimhouřit oči.
Například Američany si získal tím, že byl umírněný vůči Izraeli a dokonce byl ochoten s Izraelci jednat.
I proto, že tvrdě potlačoval hlavně islamisty. Ti končili za jeho vlády ve vězení či exilu.
Známým se stal případ jednoho z islamistických disidentů, kterému podstrčili do cely mladíka. Ten se muže pokoušel „sexuálně obtěžovat," zatímco vše nahrávala skrytá kamera. Záznam byl pak použit k diskreditaci opozičního předáka.
Tunisko patří k nejméně religiózním muslimským zemím. Už v roce 1957 tam bylo zakázáno mnohoženství, legislativa není islámským právem šaríja příliš dotčena a zákony dávají ženám ve srovnání s jinými státy značná práva.
Tunisko není Írán
Zda se to nyní změní, je otázkou. Například na Facebooku někteří Íránci, žijící v zahraničí, vyjadřují obavy, aby tuniská revoluce neskončila jako ta jejich. Íránská z roku 1979.
Diktaturu sekulárního, prozápadního šáha nahradila teokratická islámská diktatura.
Další otázkou je, zda podobná vzpoura proti "aroganci moci" je možná v dalších arabských zemích.
Nezaměstnanost, stoupající životní náklady, nedostatek bytů a odpor k vládnoucímu režimu je realitou v mnohých z nich, ale řada vůdců by patrně neváhala s krvavějším potlačením nepokojů, než jaké si dovolil tuniský režim.
Husní Mubarak v Egyptě, Baššár Assad v Sýrii nebo Muammar Kaddáfí v Libyi by se sotva vzdali tak relativně snadno a rychle, jako Zín Abidín bin Alí v Tunisku.
