Perth - Před tisícovkou let běhal savanou po Madagaskaru, pak se jeho stopa ztrácí. Obří pták Aepyornis maximus měřící tři metry a vážící půl tuny dlouho nedával vědcům spát. Teď se jim konečně podařilo získat jeho DNA.
Zoologové tak budou moci zjistit nejenom to, jak žil ale i proč vyhynul. Pštros obrovský zmizel poté, co do jeho přirozeného prostředí pronikl člověk. Domorodci jej nicméně nelovili. Jeho maso pro ně nebylo zajímavé.
"Po dlouhé roky jsme se bezúspěšně snažili izolovat DNA z fosilizovaných skořápek vajec," říká vedoucí týmu vědců z Murdochovy univerzity v západoaustralském Perthu Charlotte Oskamová. "Pak se ale ukázalo, že jsme používali metodu určenou pro výzkum kostí, nehodící se pro vejce."
Představa, že by bylo možné obří ptáky v dohledné době naklonovat, jako se to povedlo v případě gaura indického, příbuzného krávě, je ovšem zatím nerealistická.
Omeleta pro třicet lidí
Vědci si od rozluštění genetického kódu obřího pštrosa slibují především to, že získají užitečné informace o způsobu jeho života. Vyhynul podle nich z toho důvodu, že přišel o nejdůležitější složky své potravy a nedokázal se přizpůsobit změněným podmínkám.
"Neexistují ani žádné důvody pro to, aby domorodci jedli jeho vejce," prohlásil v rozhovoru pro rozhlasovou a televizní stanici BBC profesor Parker Paerson z univerzity v britském Sheffieldu. "Navzdory skutečnosti, že by se z jednoho dala udělat omeleta pro třicet lidí."
Vejce měřila totiž na délku přes pětadvacet centimetrů a měla objem devět litrů.
O ptáku hovoří ve svých cestopisech mimo jiné i Marco Polo. Pověsti o tom, že obří pštros žil na Madagaskaru ještě na počátku 17. století se však nepodařilo ověřit z hodnověrných zdrojů.
19 000 let stará DNA
Ještě větší nadšení než genetický kód aepyornise vyvolal u vědců fakt, že se jim podařilo rozluštit DNA předchůdců australského emu hnědého z fosilizovaných skořápek starých 19 000 let.
"Austrálie díky svému teplému klimatu není zrovna místem, kde by se mohla zachovat DNA delší dobu," tvrdí Michael Bunce, který byl součástí týmu Oskamové.
"Vaječná skořápka je zajímavá ke studiu jak z archeologického, tak i paleontologického hlediska," dodává. "Je to uzavřené prostředí, vhodné k uchování dat."
Většina dosud rozluštěných genetických kódů byla totiž získána z kosterních pozůstatků.
Rozkládající se kosti přitom často podléhají bakteriální nákaze, která sekvence DNA nenávratně narušuje.
Klonování? Daleká budoucnost
Naklonovat vyhynulé obří ptáky, jak se to podařilo v případě některých dosud žijících druhů živočichů, se zřejmě jen tak nepodaří.
Nejen z toho důvodu, že získané šroubovice DNA nejsou zachované beze zbytku. Genetický kód obřího pštrosa a emu hnědého, který by připadal v úvahu jako nosič klonu, se od sebe v některých sekvencích samozřejmě liší.
Navíc jsou klony náchylné k nemocem.
Neúspěchem proto skončil pokus naklonovat kozorožce pyrenejského, který vyhynul v roce 2000. Mládě naklonované loni v lednu z DNA získané v roce 1999 z tehdy poslední žijící samice, žilo jen sedm minut a podlehlo plicní nákaze.
