Rozhovor - Dá se předpovědět, jak budeme žít za pár desítek let? „Svět bude s největší pravděpodobností vypadat úplně jinak, než si kdokoliv - včetně nejrenomovanějších vědců a prognostiků - dokáže dnes představit, míní jeden z nejcitovanější českých vědců, informatik profesor Milan Mareš. „Předpovědi budoucnosti vždy vycházejí z toho, co známe a umíme dnes. Jenže nikdo neví, co budeme znát a umět za pár desítek let," dodává.
Ve třetí části rozhovoru pro Aktuálně.cz profesor Mareš uvažuje nad možnostmi vědy předpovídat, co nás čeká, vysvětluje metody prognostiků a odhaluje počátky kybernetiky.
První a druhou část rozhovoru naleznete ZDE a ZDE).
A.cz: Proč se většina vědeckých předpovědí míjí s tím, co se pak opravdu stane?
Dám Vám příklad. Ke konci třicátých let, když se USA pomalu dostávaly z krize, si prezident Roosevelt pozval skupinu renomovaných vědců, inženýrů, průmyslníků, finančníků a dalších odborníků a řekl jim: Udělejte mi studii, jak bude tento svět vypadat koncem století, aby se na to USA mohly již nyní připravovat."
Kde je Milan Mareš
Prof. RNDr. DrSc., přední český matematik a informatik. Od promoce na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v roce 1965 pracuje v Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd v Praze. V letech 1998-2006 zde byl ředitelem.A výsledek? V té době brázdily oceány velké námořní lodě, tak předpověděli, že budou ještě větší a vzroste i jejich role v dopravě. V módě tehdy byly rychlé vlaky, a tak předpověděli - budou jezdit ještě rychlejší vlaky. Prostě jen prodloužili, co už znali. Ale ono se pak začalo objevovat něco úplně nového, neznámého. se stane. My také většinou jen „prodlužujeme".
A.cz: Co tehdy například opomněli?
Nepředpověděli třeba ani televizi, která v té době již existovala, i když jen jako vědecký experiment. A to bez ohledu na skutečnost, že média již tehdy hrála velmi silnou roli - například Roosevelt založil svůj politický úspěch na rozhlasových relacích. Nepředpověděli význam komunikačních systémů, o počítačích ani nemluvě. Nevzpomněli na civilní letectví, které už začalo vznikat - o kosmonautice nemluvě.
| Čtěte blog Milana Mareše na Aktuálně.cz |
Mezi vědci koluje další příklad, i když je to možná jen chytře vymyšlená legenda. Někdo údajně v první čtvrtině 19. století spočítal, že kolem roku 1930 zaniknou města. Udělal na to přesný statistický a matematický model. Ze statistiky odhadl, jak roste počet koní ve městech. V závislosti na jejich rozvoji, rozvoji průmyslové výroby a dalších faktorech. Jenže koně nejen pracují, ale musí i něco žrát. A tak někteří z koní musí vozit krmení z venkova, a jak koní přibývá, musí se vozit i z větší dálky… No, a yyšlo mu, že v polovině 20. století by už všechny koně jenom vozili píci. Takže odhadl, že v té době města zkolabují. Proto si dělám legraci z prognostiků, protože oni jenom „natahují" současnost.
Vědec objevuje neznámou krajinu
A.cz: Jak tedy vlastně pracuje vědec s ohledem na budoucnost? Plánuje, co a kdy vymyslí či objeví? A co jeho objev přinese?
Práce vědce se přirovnat k poznávání neznámé krajiny. Či cestovateli, který kdysi procházel neznámým kontinentem. Drtivou většinu času jen jdete a jdete, příliš mnoho věcí Vás nepřekvapí, kolem stále ty samé stromy či keře. Ale jednou za čas se někomu poštěstí dojít třeba ke skále, vylézt na ni a rozhlédnout se po celé krajině. A to už je přeci jen objev. Nejen stále jí a jít, od stromu ke stromu.
Běžná vědecká práce sice odhaluje nové věci, ale v drtivé většině nejsou nijak zásadní ani převratné. Taková spíše mravenčí práce, „cesta od stromu ke stromu". Ale ujít se to musí a odměnou je občas nějaká ta skála s rozhledem. Velké objevy vznikají mimo jiné také tím, že je dokážeme zasadit do souvislostí. Když v pralese najdete hroudu zlata, je to objev. Ale velký objev je to v případě, že si uvědomíte možnosti, které se Vám nabízejí. Prozkoumání naleziště, otevření dolů atd.
A.cz: Jakou má vědec šanci poznat, že objevil něco zásadního? Jak jste - jako ředitel velkého vědeckého ústavu poznal, že někdo přišel na něco opravdu důležitého?
Úroveň perspektivnosti. V začátku možná nikdo nedocení, o jak důležitý objev jde. Nebo to docení jen pár lidí s rozhledem po souvislostech. Navíc si mnozí včetně vědců musí teprve zvyknout, že někdo přišel na to, co vlastně vůbec neznají, nezapadá jim to do současného kontextu, zatím to není nakreslené na mapě.
Tím ale nechci podpořit takové ty výkřiky typu: „věda odmítla vzít na vědomí". O ty opravdu nejde - to je jen projev jistého druhu podivínství nebo stihomamu. Prostě se jen často setkáváme s podvody, nezvyklostmi, a musíme nové věci nejdříve vystavit ověřování, oponenturám a podobně. No, a když se prokáže, že jde o opravdu velký objev, vydáte se zase na cestu „od stromu ke stromu" respektive zařazovat to, co jste zjistil, do souvislostí - zakreslit to map.
Počítač a jádro - objevy století
A.cz: Mluvíme o velkých objevech. Co osobně považujete za to nejdůležitější z toho, čeho dosáhla věda například v uplynulém století? Kybernetiku?
Spolu s atomovou energií jde podle mne o dva největší objevy moderních dějin. Pro život lidí asi byl (a ještě nějakou dobu bude) důležitější) vynález počítačů a hlavně počítačových sítí. Pokud jde o atomovou fyziku, věřím že časem (a asi dost brzy) více oceníme význam jádra a zejména jeho využití v energetice.
A představte si, že o vědcích, co přivedli na svět počítače a kybernetiku, vlastně mnoho lidí neví. Například v 90. letech u nás vyšel takový středně velký naučný slovník. Hledal jsem v něm Wienera (Norbert Wiener, zakladatel kybernetiky pozn. red), vůbec tam nebyl. Ani Shannon (Claude Shannon, první tvůrce informačních teorií, pozn. red.). Našel jsem jen Wiener Neustadt, město v Rakousku, Henryka Wieniawskiho, polského houslistu z 19. století a irskou řeku Shannon.
A.cz: Máte pocit, že se význam kybernetiky nedoceňuje?
Žijeme ve světě, který se dívá spatra na exaktní a technický způsob myšlení. Ve společnosti jsou vysoce hodnoceny humanitní vědy, znalosti o umění, takové ty „krásné" disciplíny . Někteří lidé se dokonce chlubí, že je v životě nebavila matematika, technika. Tento postoj pak vede k tomu, že polský houslista Wieniawski z 19. století je důležitější než Wiener. Nikoho tehdy asi ani nepadlo Wienera navrhnout, jinak doufám, že by ho tam editoři publikace zařadili.
A.cz: Kybernetika je prostě asi ještě moc mladá…
A víte, že ani ne. Představte si, že prvním programátorem, přesněji programátorkou, v plném slova smyslu a bez jakékoliv nadsázky byla dcera básníka lorda Byrona (žil v letech 1788 až 1824, pozn. red). Seznámila se Charlesem Babbagem, anglickým matematikem, který se rozhodl postavit matematický stroj. Navrhl ho, začal stavět, ale nedodělal, protože mu došly peníze. Podle výkresů je jasné, že to nebyla žádná obyčejná kalkulačka, ale zařízení, na kterén by se dalo programovat. S využitím děrných štítků, jaké se tehdy používaly na tkalcovských stavech.
No, a ona mu psala programy, klasické sekvenční programování, v logických krocích. U příležitosti stého výročí jeho smrti Britské muzeum podle nákresů stroj postavilo. Váží asi tři tuny, má na tři tisíce součástek a… funguje. Ta dáma, vzděláním hudebnice, si už jako mladé děvče uvědomila možnosti umělé inteligence. Nakonec se provdala a zemřela jako hraběnka z Lovelace. Mimochodem dost pila. Vedla vůbec dost nevázaný život, hodně prohrála v sázkách. Ale - snila o matematických strojích, které budou skládat hudbu, vlastně tušila umělou inteligenci. Kdo to v té době dokázal?
A.cz: Dost velký záběr na jednoho člověka. Programátorka, matematička, hudebnice…
Mezi pravověrnými, profesionálními matematiky je i dnes celá řada vynikajících hudebníků, kteří se svého času rozhodovali, jestli mají studovat matematiku nebo hudbu. Obě mají dar harmonie, která na ní prvoplánová, ale je nějak zabudovaná do samé podstaty jejich struktur. Dokonce bych řekl, že matematika nějak vede k tomu, že se člověk chce trochu více rozkročit. Když zedník zestárne, vezme v důchodu vnoučka za ruku a může mu říkat" tenhle domek jsem stavěl". To matematik nemůže, ten se může pochlubit - v lepším případě: tuhle knihu jsem napsal já, ale od té doby ji nejspíš několik lidí přečetlo. A tohle si matematikové kompenzují tím, že se rozkročí ještě k něčemu jinému.
A.cz: Vy jste v mládí věděl, že se budete věnovat kybernetice?
Právě naopak. Když jsem skončil matematicko-fyzikální fakultu, říkal jsem si: všechno, jen ne počítače. Programování mi tehdy připadalo jako když se háčkuje dečka. Ne, že bych uměl háčkovat, ale přišlo mi to protivné. Pořád si hlídat, aby to někde neujelo, tu nějaké očko, tu zase programovací instrukce. Já spíš chtěl vymýšlet, ne se babrat s každou čárkou. No, a za pár let jsem programoval, až se ze mě kouřilo. A i přesto (nebo trochu i díky tomu?) jsem si té teorie taky užil po libosti.
