Při fotbalovém derby v sicilské Catanii minulý týden vypukly ještě na stadiónu násilnosti, které se pak přenesly do ulic. Zahynul při nich jeden policista, druhý byl těžce zraněn.
Útoku na policistu nezabráníte
Může se něco takového stát i v Česku?
"Pevně věřím, že v této podobě ne," říká Radim Bureš z odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra a současně předseda výboru Rady Evropy pro sledování diváckého násilí.
Chuligáni na stadiónech
Británie: Kolébka fotbalového chuligánství. Přísná opatření a zákaz vstupu rváčů na stadióny prakticky vymýtily divácké násilí ze sportovišť. Fanoušci se však rvou na městských prostranstvích a v zahraničí.
Francie: Divácké násilí v posledních letech narůstá, zřejmě i v souvislosti s obtížnou hospodářskou situací a vysokou nezaměstnaností mladých lidí.
Německo: Počet násilných činů spojených se sportovními utkáními se celkově snižuje. Pořadatelé se snaží s fanoušky systematicky pracovat.
Itálie: Vandalismus roste už několik let po sobě.
Španělsko: Dlouho bylo diváckého násilí ušetřeno, nyní tu však při mistrovských zápasech mají problémy se zvládáním davu. Úřady se teprve učí reagovat.
Polsko: Divácké násilí nemělo tradici, ale nyní patří polští chuligáni mezi nejhorší v Evropě. Může to souviset s vysokou mírou nezaměstnanosti mezi mladými lidmi.
Zdroj: Dokumenty Rady Evropy
"Individuálnímu násilí, jako byl útok na oba policisty, se nedá předejít nikde na světě. Ale velkým výtržnostem na stadiónech, které se mohou stát rozbuškou pro násilí v ulicích, se zabránit dá," zdůrazňuje. "Řekněme ovšem, že dobrá koordinace akcí proti chuligánům není v Itálii zrovna silnou stránkou."
Souhlasí s ním i Josef Smolík, politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, který se fenoménem fotbalového fanouškovství i násilí zabývá dlouhodobě. "Na rozdíl od naší země, ale i na rozdíl od Británie nebo Německa, v Itálii přibývá násilností. A to i v čase před a po zápasech," konstatuje. "Souvisí to s návštěvností. Na fotbal tam chodí desítky tisíc diváků, mnohem víc než u nás. A také skupiny takzvaných ultras, kteří tvoří aktivní jádro fanoušků, mají v Itálii hluboké kořeny."
Drsné rytířství dneška
Podle Radima Bureše není úplná náhoda, že se fotbalové násilnosti odehrály na Sicílii. "Tamní existenční nejistota mezi mladými lidmi vede k tomu, že daleko snáz dojde k takovým incidentům, které se často obracejí právě proti policii."
Sociologové obvykle docela jednoduše říkají, že napětí ve společnosti vždycky bylo a je, a musí se nějak vybít. Fotbalové chuligánství je jednou z možností.
Sociální pnutí mezi lidmi, kteří ve svém životě nevidí žádnou přijatelnou perspektivu, je tedy považováno za jednu z příčin vybíjení frustrací řáděním na sportovních stadiónech.
Faktem však je, že mezi chuligány jsou i lidé, kteří nepocházejí ze dna společenského žebříčku. "Mohou mezi nimi být i manažeři ve značkovém oblečení," připomíná doktor Smolík. I v jejich případě však obvykle jde o útěk z každodenní všednosti.
Zřejmě má část fanoušků psychické dispozice jednat ve vyhrocené atmosféře fotbalového kotle násilně: "Podle mých zkušeností s fotbalovými radikály je násilí baví, nacházejí v něm vzrušení, zážitky, pocit výjimečnosti. Na druhou stranu je to současně i o pocitech přátelství, důvěry, jednoty. Snad by se to dokonce dalo nazvat novodobým rytířstvím," zamýšlí se Josef Smolík.
Nechuť vůči bafuňářům
Další teorie zase říkají, že skuteční fanoušci, kteří žijí fotbalem a svým fotbalovým klubem, zase pociťují, jak se jim odcizují vinou rostoucí komercionalizace sportu. A reagují na to podrážděně, i násilně. "Odpovídají protiútokem na každý zásah do svých domnělých privilegií. Tedy i na zdražení lístků nebo na zrušení míst k stání," připomíná Radim Bureš z Ministerstva vnitra.
Každého fanouška určitě zamrzí, že - pokud jeho tým postoupí do evropské soutěže, případně národní tým evropské nebo světové mistrovství - přednostní práva na lístky mají manažeři a sponzoři.
Při násilnostech pak nepochybně vždy působí sounáležitost s davem spojená s pocitem beztrestnosti.
"Myslet si, že odstraníme násilí, které je spojováno se sportem, je stejně naivní, jako si myslet, že odstraníme násilí ze společnosti. Můžeme ho jenom postupně minimalizovat a přesunout mimo fotbalové stadióny," shrnuje Josef Smolík z Masarykovy univerzity.
Těžkooděnci radši až za rohem
Tomu odpovídají i nové trendy v boji proti řádění sportovních fanoušků.
"Nejvýznamnějším z nich je snaha nepodněcovat agresivní fanoušky ke konfrontaci tím, že na stadiónech stojí divákům na očích policejní těžkooděnci se psy a vodním dělem," shrnuje závěry výboru Rady Evropy pro sledování diváckého násilí Radim Bureš.
Jak dodává, při některých utkáních je přítomnost dobře vybavených policistů zapotřebí. Ale měli by být připraveni někde, kde nejsou na očích, a zasáhnout, teprve když to bude nutné.
Podstatná pro potlačení vandalismu je také konstrukce stadiónu. Když tam jsou kamerové systémy, je možné včas zjistit, že se mezi diváky rodí problém. A dodatečně se pak dají usvědčit původci. Když se pak ještě nedají na stadiónu vyrvat sedadla, nemůže jimi nikdo ani házet.
Za mřížemi jsou zvířata
"Mezi naše doporučení patří i to, aby se diváci od sebe na stadiónech neoddělovali plotem," dodává Radim Bureš. "Pokud totiž na stadiónu vypukne panika, je pevný plot místem, kde může být umačkáno hodně lidí. Navíc, jestliže zavřete člověka do klece, ani se nemůžete divit, že se chová jako zvíře. Proto doporučujeme, aby fanoušci soupeřících stran byli odděleni několika řadami prázdných sedadel, přes které se přehodí třeba síť. Rváč přes ni jen tak snadno nepřeleze, takže pořadatelé mají čas reagovat. A stadión působí o něco kultivovaněji.
Jak daleko těmto požadavkům vyhovují české stadióny, ukáže analýza, která nyní probíhá.
Josef Smolík k tomu zdůrazňuje význam dobré pořadatelské služby, která nepotřebuje pomoc od policistů. Organizovat by ji mohli sami starší a respektování fanoušci či ultras. Sportovním klubům se podle něj také vyplatí podporovat fankluby a komunikovat se zástupci fanoušků i ultras.
Rváči nesmějí na stadión
Fotbalové chuligánství jako vyhrocená podoba "fandovství" vzniklo v šedesátých letech 20. století v Británii. V ostatních evropských zemích bylo podobné chování pozorováno přibližně o deset let později.
Právě Británie se však zřejmě jako první také dokázala s násilnostmi na stadiónech poradit. Úpravami tribun, zlepšenou pořadatelskou službou, ale také omezením běžných občanských práv. Pořadatelé mají databáze dříve usvědčených rváčů, které prostě na stadión nepustí. Policie od známých násilníků vybírá pasy a zakazuje jim cesty do zahraničí v době, kdy tam hrají britské kluby a fanoušci by mohli odjet dělat kravál.
Podobně to umožňuje i novela českého trestního zákona platná od loňského 1. října, která zpřísňuje postih za incidenty spojené se sportovními zápasy. Současně také umožňuje zakázat pachatelům dřívějších výtržností další vstup na divácké tribuny.
"Nedá se dnes alibisticky říkat, že nemáme prostředky, jak vandaly zastavit. Už je máme," hodnotí Josef Smolík.
Bojiště se přesouvá do ulic
Špatnou zprávou ovšem je, že ani když se podaří vymýtit rvačky z tribun, není úplně vyhráno. I v Anglii, která se uvádí jako příklad postupu proti chuligánům, se prostě nyní jejich střety odehrávají mimo fotbalové stadióny.
Řádění se pak rozprostře v ulicích, kde se proti němu dá zasáhnout jen obtížně. Nemusí však dosáhnout takové intenzity, jako když se do něj v zápalu vášní zapojí i náhodní fotbaloví návštěvníci.
"Stejně jako se nedá zajistit, aby každá vesnická zábava proběhla bez pár facek, tak se určitě nedá zabránit tomu, aby se dvě party někde nestřetly a nedaly si pár ran," krčí rameny Josef Smolík.
