Od indiánů s kamerou k sondě do vlastního světa

Josef Tuček
18. 4. 2007 17:45
Vědecký snímek může být jiný, než jsme zvyklí

Olomouc - Dokumentární film může být úplně jiný, než jak jsme zvyklí z televize, připomíná Lisa Cartwrightová, profesorka filmové vědy na Kalifornské univerzitě v San Diegu a předsedkyně mezinárodní poroty festivalu vědeckých filmů Academia film Olomouc.

Jaké nové postupy v dokumentárním filmu vás tedy zajímají?

Odpovím příkladem. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dostali dva autoři, Sol Worth a John Adair, nápad. Dali indiánům z kmene Navahů filmové kamery a naučili je základním technickým úkonům, jako je filmování a pak stříhání nafilmovaného materiálu. Ale neřekli jim nic o obecně uznávaných estetických a formálních pravidlech přípravy filmu. Pak se zájmem sledovali, co Navahové natočili. Odráželo se v tom indiánské vidění světa, které by šlo jen velmi obtížně zjistit jiným způsobem.

Co zjistili?

Ukázalo se třeba, že v sestříhaném filmu byly velké skoky: indiáni natáčeli nějakého člověka, který šel a nejednou se objevil bez jakékoli návaznosti někde jinde. Bylo to tehdy, když filmovaný člověk zašel za nějakou terénní překážku a nebyl vidět.V indiánském chápání světa to znamenalo totéž, jako by umřel. A tak ten úsek filmu, kde filmovaný někde zmizel, vystřihli a pokračovali úsekem, kde se zase objevil, i když pak výsledná podoba neměla spojitost. Tím se otevřel pohled do jejich myšlenkového světa, jaký by člověka zvenčí nikdy nenapadl.

Hm, to jsme ovšem zabrousili do daleké historie

Další informace a také videoukázky z festivalu Academia film najdete po kliknutí na obrázek.
Další informace a také videoukázky z festivalu Academia film najdete po kliknutí na obrázek. | Foto: Aktuálně.cz

Ano, ale podobný projekt teď běží na naší univerzitě. Týká se lidí s Tourettovým syndromem. (Jde o neurologickou poruchu projevující se tělesnými tiky včetně nekontrolovaně se vymršťující ruky nebo záškubů celého těla, neovladatelným vykřikováním slov či zvuků, pozn. red.)

Při projektu, který vede Brian Goldfarb, dostávají takto nemocné děti videokamery, aby mohly natáčet ve svých rodinách. Technika je dnes levná, za třicet dolarů koupíte videokameru na jedno použití, na níž stisknutím knoflíku můžete vymazávat a různě upravovat nasnímané záběry. Projekt je teprve v začátku, běží u nás v San Diegu a v argentinském Buenos Aires. Cílem je zdokumentovat, jak děti s Tourettovým syndromem vidí svět kolem sebe. Snahou tvůrců není hledat lék, který by syndrom odstranil. Chtějí pomoci těmto lidem, aby se lépe pochopili, a současně jejich okolí, aby pochopilo je. Syndrom primárně neberou jako nemoc, nýbrž jako prostředek jiného kreativního vidění.

Takto natočené filmy se asi těžko dostanou do běžné distribuce

Ale dnes už přece nejsou tvůrci závislí na kinech nebo televizích. Filmy dávají na webové stránky, informují se o nich navzájem pomocí e-mailů. Další lidé mohou přidávat svoje snímky. Je to propojení, v němž se uživatelé stávají také tvůrci.

Takže tohle je typ filmů, který má šanci na úspěch u vás jako předsedkyně mezinárodní poroty?

I v kategorii, kterou bych nazvala středním proudem, existují výborné vědecké filmy, které si zaslouží ocenění. Za sebe bych řekla, že oceňuji filmy inovativní, které hledají nové cesty v myšlení a předvádění obsahu. Filmy, které jsou inteligentní, dokážou zpřístupnit opravdové vědecké poznání, aniž by se snížily tak hluboko, že by jejich tvůrci považovali diváky za stupidní. Takovým filmům fandím a takové si zaslouží ocenění na tomto festivalu v Olomouci.

Foto: AFO 2007
Další informace a také videoukázky z festivalu Academia film najdete ZDE.

  

 

Právě se děje

Další zprávy