Životopis
Arnošt Lustig se narodil v prosinci 1926. V Praze studoval obecnou školu a reálnou školu. Dokončení školy mu ale překazil konflikt druhé světové války a jeho židovský původ. Kvůli rasové příslušnosti byl ze školy vyloučen v roce 1941 a následně se uchýlil ke krejčovskému studiu.
Základní údaje
Narození: 21. prosince 1926, Praha
Úmrtí: 26. února 2011, Praha
Rodina: manželka Věra (rozená Weislitzová), dcera Eva, syn Josef
V listopadu 1942 ale okolnosti znovu zasáhly a tentokrát se musel podrobit transportu do koncentračního tábora v Terezíně. Během dalších roků války byl postupně přemístěn do Osvětimi a Buchenwaldu. V dubnu 1945 byl jedním z účastníků transportu smrti do Dachau, během něhož se mu podařilo utéct a po zbytek válčených dní se schovávat. Události světového konfliktu ho připravily o velkou část rodiny, v Osvětimi například zemřel jeho otec.
V roce 1946 začal Arnošt Lustig studovat na Vysoké škole politických a sociálních věd a působit jako novinář v některých médiích. Jako redaktor Lidových novin se stal zpravodajem o první Arabsko-izraelské válce, která probíhala v letech 1948-1949. V Izraeli se v roce 1949 oženil s Věrou Weislitzovou. Posléze působil v Československém rozhlase, v kulturní rubrice časopisu Mladý svět a jako scenárista pro Barrandovská studia.
Emigroval v roce 1968 během dovolené v Itálii po událostech spojených s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nejprve s rodinou zamířil do Jugoslávie, kde pracoval ve filmovém studiu, pak se přestěhovali do Izraele a v roce 1970 skončili v USA. Vyučoval na Americké univerzitě ve Washingtonu, přednášel o filmu, literatuře a scenáristice. V roce 1978 zde získal titul profesora.
Do Česka se vrátil až po roce 1989, přičemž si i nadále udržoval druhý domov v USA. Znovu se přiblížil ke světu tiskovin, když od roku 1995 vedl českou mutaci časopisu Playboy.
Kolem roku 2006 mu byla diagnostikována rakovina krve a zemřel v února 2011. V roce 2012 bylo založeno výroční ocenění pro osobnost, která se zasloužila o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot a která nese Lustigovo jméno.
Dílo Arnošta Lustiga
Ve své literární práci se Arnošt Lustig neustále vracel k tématu holocaustu a utrpení židovského národa za druhé světové války. Jeho první dílo ale vyšlo až více než deset let po skončení válečného konfliktu. V roce 1957 vydal sbírku sedmi povídek Noc a naděje, kterou o rok později následovala sbírka Démanty noci a další rok potom Ulice ztracených bratří.
Přehled nejdůležitějších děl
Romány: Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Dita Saxová, Nemilovaná
Povídky: Noc a naděje, Démanty noci
Až k roku 1961 se datuje jeho delší prozaická tvorba - Můj známý Vili Feld. Už zde předznamenal svůj příští úspěch, když pracoval s postavou, které válka způsobila nenávratné odtržení od původního života. V roce 1962 na podobném půdorysu vyšla kniha Dita Saxová. V ní vystupuje stejnojmenná postava, která sice přežila koncentrační tábor, ale po válce skončila v internátu pro sirotky.
Že se on osobně bude snažit splnit každé jejich přání, pokud ovšem bude splnění v jeho silách a zároveň v souladu se zájmy říše, protože i v tak mimořádném případě může platit: bližší košile než kabát. Zřejmě to slyšela část právě příchozích z Varšavy, kteří přijeli po tém půlročním přesedání na rampu druhým vlakem, a mezi nimi Kateřina Horovitzová; otec jí zrovna říkal, dívaje se na množství lidí za dráty a na dýmající komín za kolejištěm: 'Sem si přicházíme pro smrt'." z knihy Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
O dva roky později vyšla novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, v níž Lustig líčí zážitek Kateřiny, která se díky svým půvabům dostala do vlaku, který veze židovské obchodníky s americkým pasem, jimž nacisté nabídl možnost výměny za jejich zajatce. Místo toho je však balamutí, snaží se získat všechen jejich majetek, a přestože jim ukážou i loď, kterou mají odplout, na palubu nevstoupí.
V roce 1966 vydal román Propast, který je intimním záznamem introspekce mladého vojáka, který omylem spadne do jámy a zraněn zde uvízne. Posledním dílem dokončeným a připraveným k vydání před emigrací byl Miláček, v němž se vratil ke vzpomínkám na arabsko-
izraelský válečný konflikt, na jehož pozadí se odvíjí milostný příběh. Kniha v roce 1973 vyšla ještě v Torontu. Jediným novým dílem vydaným během exilu byla Nevinná - 1979 v Torontu, která se v češtině objevila až v roce 1991. V podobě deníku se zde odvíjí příběh prostitutky v Terezínu.
Po roce 1989 vyšla ještě celá řada Lustigových knih, nejvýraznější je volná trilogie osudů tří židovských dívek - Colette, Tanga a Lea. Colette je posledním příkladem Lustigovy tvorby, která byla mnohokrát zfilmována. Hned v šedesátých letech byla povídka z Démantů noci proměněna v jeden z prvních projevů filmové Nové vlny v podání Jana Němce.
