Praha - Tyhle běžecké závody nebývají příliš o technice běhu, jsou ale hodně o fyzičce a ze všeho nejvíc asi o morálce.
Trať na 100 km skutečně není pro každého. Však také mistrovství světa a Evropy 2008 v italské Tarquinii absolvovalo druhý listopadový víkend pouhých 159 mužů a žen.
Letošní šampionát totiž navíc nabídnul vlnitý terén, takže běžci dosahovali o téměř hodinu horší časy, než na které bývají zvyklí.
To samé platilo i o tradičně nejlepším českém reprezentantovi Danielu Orálkovi.
Původně si chtěl vylepšit osobní rekord na stovce, jehož dosáhnul koncem září v holandském Winschotenu - rovných sedm hodin. Nakonec byl rád za čas o 52 minut horší, což mu stačilo na umístění až ve čtvrté desítce.
Zažít se dalo během ultramaratonu leccos, jak o tom svědčí Orálkovy zážitky, o něž se podělil s internetovým serverem behy.cz.
Začalo to předstartovním šokem, když mu nateklo do bot poté, co jedna z italských běžkyň konala potřebu hned vedle něj.
Pokračovalo to střídáním chladného protivětru, při němž člověk mrznul, s kopci ozářenými sluncem, na nichž se pot jen řinul.
Vše ještě vylepšily bolestivé křeče v nohou a doběh za tmy při svíčkách podél trati.
Až do úplného vyčerpání
Náročná stovka kilometrů udělala se startovním polem své. Spoře odění závodníci se v cíli potáceli tmou směrem ke zdravotníkům a zimomřivě se třásli i ve speciálních termofóliích. Typické dávivé zvuky bylo slyšet doslova na každém rohu.
Na infuzi se stála fronta, zdravotnický personál investoval fyziologické roztoky jen do nejzoufalejších jedinců.
„Zdravé to asi není, ale nemyslím, že je extrémně nezdravé. Jako důkaz lze považovat i poměrně vysoký věk závodníků a jejich často velmi dlouhou běžeckou kariéru," řekl před časem o nástrahách ultramaratonu deníku Aktuálně.cz Daniel Orálek.
Téměř každý člověk si už někdy sáhnul na dno svých sil. Jenže ultramaratonci tento fyzicky i psychicky náročný pocit prožívají dobrovolně třeba každý měsíc, někdy i častěji. Pro normálního smrtelníka bizarní představa.
Proč do toho tedy tito nezdolní běžci jdou stále znovu a znovu?
Daniel Orálek tvrdí, že mu jde podobně jako třeba horolezcům o hledání svých možností. Ale kdyby prý tuto otázku dostal po několika hodinách závodu, odpověděl by: „Nevím a rozhodně běžím naposledy."
