Praha - Daniel Orálek je běžec tělem i duší. Potkáte ho snad všude, kde se běží něco mezi 5-300 km. To vše ovládá.
Když koncem září běžel v Nizozemsku běh na sto kilometrů, vyhrál. O víkendu zdolal ještě více jak dvakrát tolik v rámci MS na 24 hodin v Soulu. Umístil se jako nejlepší ze všech Čechů na 29. místě, nicméně zklamaně prohodil: "Mohl jsem uběhnout aspoň o nějakých 30 kilometrů více, škoda."
Nejdelší úsek zdolal letos v březnu v extrémním halovém závodě na 48 hodin v Brně - 317 km, což znamenalo obkroužit 1271 kol.
Daniela Orálka nelze ve startovním poli přehlédnout. Bývá nejvyšší (190 cm), nejhubenější (69 kg), má nejdelší vlasy (asi 50 cm) a nosívá bílé rukavičky, to kvůli stírání potu z čela.
Přestože běhání věnuje stovky hodin času ročně a dosahuje v ultramaratonech mezinárodních úspěchů, jedná se o amatéra. V "civilním" životě je tento vystudovaný inženýr programátorem a správcem počítačové sítě.
Čtěte více:
- Trénuji cestou do práce, říká vítězka MČR maratonu
- V 80 letech běhat nebudu, říká vytrvalkyně Kamínková
- Běhám jen tak po lesíku. To je Štefkův recept na titul
Běhám od 5 do 300 km
A.cz: O vás je známé, že startujete na jakékoliv trati, která je nad 5 km. Jak na ty všechny závody zvládáte trénovat?
Běhám závody od 5 kilometrů do 48 hodin, ale trénuji jen na ultra závody. Kdysi jsem docela slušně běhal 10 km a půlmaraton a to ve mně asi zůstalo. 48 hodin jsem běžel zatím jen jednou, letos v hale na brněnském výstavišti.
A.cz: Na jaké trati dominujete?
V současné době jsem v České republice nejlepší v závodech na 24 hodin, což znamená nějakých 200 - 240 km a na stovce kilometrů.
Mohl jsem dát o 30 km navíc
A.cz: O víkendu jste na MS na 24 hodin v Soulu doběhl jako nejlepší z Čechů na 29. místě. Jak jste spokojený se svým výkonem 218 km?
S výkonem spokojený nejsem, protože před závodem jsem doufal, že bude nejméně o 30 kilometrů lepší. Zároveň ale spokojený jsem, protože ve tři hodiny ráno jsem měl velké problémy pokračovat v závodě a uvažoval jsem, že to utrpení skončím.
A.cz: Dovedete si představit, že byste za tu dobu uběhl ještě o 54 km více jako vítězný Japonec?
Na Japonce zatím nemám, ale výkon o 30-40 km lepší v mých silách asi je. Závod na 24 hodin je ale natolik dlouhý, že se při něm může stát cokoliv. Aby všechno vyšlo, musí se spojit více věcí dohromady. Já jsem opět druhou polovinu závodu bojoval s nevolností. Navíc Japonci měli v tomto závodě asi desetičlenný tým, který celou dobu pomáhá závodníkům.
A.cz: Jak se těch 54 km navíc vůbec může do jednoho dne vejít? Vítěz snad nemohl vůbec odpočívat.
Jak se tam vejdou? Velmi snadno. Pokud udržíte průměrné tempo o 1 km na hodinu lepší, tak rázem máte o 24 km za 24 hodin více.
Do průměrného tempa se nepočítá jen rychlost běhu, ale hlavně součet všech přestávek, kdy si běžec odskočí, konzumuje jídlo, musí se nechat namasírovat nebo v koutku zvrací a snaží se co nejrychleji dostat zpět do závodu.
Součet jeho zastávek určitě nepřekročí ani 30 minut. Moje zastávky byly určitě nejméně trojnásobné už proto, že jsem tam neměl žádný zabezpečovací tým.
Ultramaraton: Finiš na 4 hodiny i návštěva lékaře
A.cz: Nedávno jste prohlásil, že v Soulu v boji o třetí místo rozhodl až "čtyřhodinový finiš". Jak vypadá takový čtyřhodinový finiš?
Vypadá to jako vtip, ale není. Po 20 hodinách závodu je už únava znát na všech, ale Japonec Yuji kolem nás běhal, jako by právě začal.
Voloďu Byčkova, který se čtyři hodiny dostával na třetí místo v průběžném pořadí, to po 23. hodině zcela zlomilo, proto poslední šedesátiminutovku už pouze pochodoval a nakonec na něj ztratil 8 km. Psychika hraje v tomto závodě obrovskou roli.
A.cz: Co všechno během čtyřiadvacetihodinovky děláte, když zrovna neběžíte?
Chodím na WC, snažím se protáhnout. V Soulu jsem musel navštívit lékaře, a dokonce si asi na 20 minut lehnout. Ne kvůli nohám, ale kvůli rozbouřenému žaludku. Každá chvilka, kdy neběžím, je ztráta, takže se pauzy snažím minimalizovat.
Těch 20 minut ležení mě stálo nejméně 4 km výkonu. Protože pokud si lehnu, všechny svaly ztuhnou a když se pak velmi těžce zvednu, rozhodně se nemůžu hned rozběhnout. Dalších 10 minut proto ztratím "rozcházením".
Děti mi pořád něco nutily. Málem mě diskvalifikovali
A.cz: Koncem září jste v holandském Winschotenu vyhrál závod na 100 km za rovných sedm hodin. Jaké vám tento výsledek dává šance pro nadcházející MS na této trati, které se koná 8. listopadu?
S časem kolem sedmi hodin se můžu na MS umístit i kolem 10. místa, takže uvidíme. Hlavně bych si ale rád opět zlepšil osobní rekord, což se mi letos povedlo už dvakrát, naposledy právě v Holandsku.
A.cz: Ve Winschotenu jste byl napomenut žlutou kartou, protože jste prý přijal občerstvení mimo občerstvovací zónu. To jsou rozhodčí na ultramaratonech tak přísní, nebo to byla výjimka?
Stalo se mi to poprvé v životě a podle mě to byla i chyba pořadatele, protože zóna pro občerstvení nebyla označená podle pravidel. Jindy rozhodčí tak přísní nebývají, ale já běžel na čele a ten rozhodčí jel na motorce pořád za mnou.
Potom jsem se bál i jenom podívat na děti, které po celé trati něco pořád nutily závodníkům do ruky. Další sankce by totiž už znamenala diskvalifikaci.
Ultramaraton není ultranezdravý
A.cz: Co během ultramaratonů jíte a pijete?
Ze začátku jím různé speciální gely a zapíjím je vodou. Později přidám cokoliv, na co mám chuť a co unese žaludek, třeba suché brambory nebo rýži. Občas si loknu iontového nápoje, koly nebo slané polévky. Během dne je to s výživou většinou v pohodě, horší to pak bývá v noci.
A.cz: Ptám se i proto, že na 190 cm výšky vážíte jen 69 kg. O kolik kg zhubnete třeba při běhu na 100 km? Nedostanete se již pak na hlubokou podváhu? Jak to všechno vaše tělo zvládá?
Na 100 km většinou ztratím jenom vodu, a to jeden až tři kila podle počasí. Nejpozději za dva dny je to zpět. Když jsem se pokusně vážil při závodě na 48 hodin, měl jsem na konci zase to, co na začátku.
A.cz: Je vůbec běhání ultramaratonů zdravé? Nebo lépe řečeno, jak moc je nezdravé?
Zdravé asi není, ale nemyslím, že je extrémně nezdravé. Jako důkaz lze považovat i poměrně vysoký věk závodníků a jejich často velmi dlouhou běžeckou kariéru.
Čtěte více:
- Šéf starých atletů: Co vydrží jeden, nevydrží druhý
- Jsou tu legendární Běchovice se staříky na startu
Vždy si říkám: Už to nikdy nepoběžím!
A.cz: Při závodech trpíváte žaludeční nevolností. Proč do toho stále jdete znovu a znovu? Co je pěkného či lákavého na absolutním vyčerpání, žaludečních potížích, bolestech, dehydrataci a já nevím čem ještě?
Ano, trpím nevolností často a pokud bych tuto otázku dostal po 17 hodinách závodu, odpověděl bych, že nevím a že běžím naposledy.
Ale už týden po závodě začínám přemýšlet, co bude dalšího. Odpověď je tedy asi stejná jako u horolezců či polárníků: Hledám svoje možnosti. A také chci závodit a reprezentovat Česko.
A.cz: O čem během těch nekonečných hodin běhu přemýšlíte? A kolikrát vás třeba za 24 hodin dřiny napadne ono "Že se na to nevykašlu?"
Většinou přemýšlím o závodě a o všem co s tím souvisí. Nápad, že se na to vykašlu, bývá aktuální většinou ráno mezi druhou a čtvrtou hodinou a objevuje se často.
Většinou si k tomu ještě říkám, že to je rozhodně naposledy, co něco takového dělám. Na druhou stranu je snadné vyhrávat, když vám to jde...
A.cz: Jak vlastně trénujete? To se po práci seberete a běžíte 50 km tam a zase zpátky?
Trénuji denně většinou kolem 14. hodiny, a to díky svému zaměstnavateli. Ráno jdu do práce, pak na dvě až čtyři hodiny běhat a pak zase do práce, kde bývám i do devíti večer.
A.cz: Jakého nejšílenějšího podniku jste se zúčastnil?
Asi letos oběh Balatonu (212 km), kde bylo přes 32 stupňů ve stínu. Nebo TMMTR, TransMoravský Masochistický Terénní běh, tedy 100 mil z Olešnice do Lulče a zpět. Ale jsem v ultra poměrně začátečník, takže to hlavní teprve přijde.
Závod je pro fandy dlouhý, ale dá se při něm třeba grilovat
A.cz: Nemrzí vás, že za takovou „nelidskou" dřinu, za výkon, který by nezvládlo možná 85% lidské populace nedostanete žádné, nebo jen malé, peníze? Špičkovému atletovi na dráze přitom kolikrát stačí zaběhnout pár desítek metrů a má vyděláno.
Nemrzí. Jsem amatér a dělám to, protože mě to baví a protože chci. Pokud za tu dřinu něco dostanu, tak jde o příjemný bonus navíc.
A.cz: Právě délka je pro fanoušky i sdělovací prostředky asi dost "nestravitelná". Je někde ultramaraton opravdu populární?
Určitě v Japonsku, také v Koreji, Francii, Itálii nebo v Holandsku. Délka je určitě nevýhodou, ale třeba v holandském Winschotenu si diváci pěkně vytáhnou stolky, rozloží gril, dají pivo a povzbuzují běžce po celý závod.
A.cz: Ale co si s tím počnou média?
Co se týče médií, i ze závodu na 48 hodin se určitě dá udělat hodinový sestřih. Láká mě ovšem i představa „extrémkanálu" v televizi, kde by na statické kameře pěkně probíhal celý závod.
Několik hodin by se nic nedělo a pak by se objevil na 10 vteřin běžec. Divák, který by to dokázal sledovat, by mohl dostat podobnou cenu jako ten závodník.
A.cz: Jde se během toho extrémního a dlouhého vypětí třeba jen na moment zasmát, pobavit?
Jednou jsem se hodně pobavil na jednom z ročníků ve Winschotenu, kde už jsem se ploužil po trati jen s cílem přežít. Když diváci viděli můj stav, nutili mi dobroty, jako ovoce nebo něco sladkého.
Ovšem ultraběžce po sedmi hodinách běhu už sladké moc netěší, a tak jsem řekl ať mi dají pivo. Reakce byla okamžitá jeden se rozběhl do sklepa a už nesl pivo. Napil jsem se a chtěl i s lahví vyrazit, že to dopiju cestou, jenže tehdy se projevil Holanďan. Řekl, že láhev chce vrátit a že si na ni počká. Asi byla zálohovaná.
