* Text napsal politolog Tomáš Lebeda ještě před 2. kolem prezidentské volby, o řadě věcí už Miloš Zeman po volbě mluvil...
Olomouc - Prezidentských duelů mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem se na televizní obrazovce, v rozhlase i na jiných fórech odehrálo tolik, že málokdo byl schopen všechny sledovat. Nelze se pak divit, že se ve finále tohoto maratonu nelze dozvědět mnoho nového.
Právě proto je snad nejzajímavějším poznáním, které z prezidentských duelů Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga plyne, jejich odlišný přístup k výkonu prezidentského úřadu.
Na základě toho, co bylo během duelů vyřčeno, lze soudit, že by se Karel Schwarzenberg pravděpodobně držel dosavadní československé a české prezidentské tradice, zatímco Miloš Zeman se patrně se symbolickým postavením hlavy státu nebude chtít spokojit a jeho roli bude jen posilovat.
Zemanovo prezidentství odhadem politologa
Miloš Zeman už v předvolebních televizních duelech mluvil o intenzivním využívání veškerých ústavních pravomocí včetně těch, které dosavadní prezidenti opomíjeli. Projevy v Parlamentu, návštěvy na jednáních vlády, konzultace s jednotlivými ministry neznamenají – ovšem v malé míře – prakticky nic zlomového.
Při extenzivním využívání však mohou představovat relativně účinné nástroje, jakými si prezident může vynucovat realizaci některých svých politických priorit. Když jimi prezident podmíní i jmenování samotného premiéra, máme zde sadu poměrně účinných pravomocí, kterými si prezident může vytvořit mnohem silnější mocenskou pozici, než má dnes. A to bez jakékoli změny ústavy.
Vedle toho je dobré sledovat některé reformní vize Miloše Zemana, které během debat formuloval.
Jím navrhovaný silně personalizovaný volební systém do Poslanecké sněmovny by oslabil vliv stranických aparátů. Mnozí občané by to kvitovali s povděkem. Pochopitelně, včetně prezidenta samotného. Slabší strany znamenají slabší vlády. A slabší vláda znamená silnějšího prezidenta.
Vzorem francouzská V. republika?
Ne náhodou byly politické strany trnem v oku silného francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Ten se při formování politického systému V. republiky pokusil maximálně omezit jejich vliv, aby tím posílil své prezidentské postavení. Do toho konceptu zapadá i Zemanova preference menšinových, tedy principiálně slabých vlád.
I Zemanem tolik preferovaná referenda patřila k silným a oblíbeným zbraním prezidenta de Gaulla, kterými pro změnu obcházel parlament. Jeho silné prezidentství bylo více výsledkem jeho politického vlivu, váhy jeho osobnosti a zejména vlastní interpretace ústavy než důsledným naplňováním jejího textu. De Gaulle si tak podmanil francouzské premiéry a podřídil jejich vlády, aniž by toto dominantní postavení vyplývalo z ústavního textu.
A také ten fakt, že Miloš Zeman rezignoval na tradiční pojetí „parlamentního“ prezidentství, dokazuje i podoba jeho kampaně před druhým kolem voleb. Útočná strategie založená na pozvolném rozdmýchávání nacionálních vášní a xenofobie silně rozdělila českou společnost.
Zemanova útočná kampaň
Postoj k Benešovým dekretům, Schwarzenbergův pobyt v exilu, útoky na jeho rodinu a připomínky „třídního původu“ se staly lacinými nástroji, které možná zmobilizují dostatečnou část voličů k Zemanovu zvolení, ale zanechají příliš mnoho škody na společenském klimatu a politické kultuře. S takto vedenou kampaní se lze jen těžko stát tradičním prezidentem – symbolem jednoty národa. Pak už nezbývá než jít druhou cestou politického prezidentství.
Nezapomínejme, že důležitou komponentou silného prezidentství je legitimita odvozená přímo od lidu. Jeho postavení bude vždy vnímáno jako mnohem silnější mandát než rozdrobená podpora parlamentním stranám, které následně hledají většinovou shodu na podobě vlády. Nyní volený prezident bude v Česku prvním, který se této mimořádné legitimitě bude těšit.
Proto je právě u něj důležitou otázkou, jak s ní naloží.
Silný a politicky aktivní prezident může spojovat národ ve výjimečných historických situacích. V ostatních případech se stane politickým hráčem, který obvykle svou politikou rozdělí společnost na své příznivce a odpůrce.
Paradoxně by se přitom možné dominance prezidenta Zemana měla více bát česká levice než pravice. I ve Francii totiž vždycky platilo, že tento scénář fungoval pouze za situace, kdy prezident a premiér patřili do stejného politického tábora, zatímco v opačném případě tzv. kohabitace, když se setkal např. levicový prezident s pravicovou vládou, si premiéři dokázali vyvzdorovat své ústavní pravomoci a prezidentovo reálné postavení se tím výrazně oslabilo.
