Politika "blízkého zahraničí"
Zahraničně (geo)politická koncepce "blízkého zahraničí" spočívá v udržování bývalých republik Sovětského svazu (SSSR) v mocenském vlivu Moskvy a dalším posilování tohoto stavu. Dlouhou dobu Rusko v naplňování těchto nároků selhávalo.
Série tzv. "barevných revolucí mezi lety 2003-2005 (růžová v Gruzii, oranžová na Ukrajině a tulipánová v Kyrgyzstánu) a vleklá krize Společenství nezávislých států hlavní mezistátní celek na území bývalého SSSR se zdála být ranou do vazu snahám o obnovení sovětského impéria pod značkou Ruské federace.
Rozděl a panuj
Poslední vývoj svědčí o možném oživení mocenských snah Ruska vůči svým bývalým vazalům. Alarmujícím signálem je referendum v odtrženecké Podněsterské oblasti (Moldavsko) z letošního září, které rozhodlo o nezávislosti a možném připojení k Rusku (!) a poslední vyostření rusko-gruzínských vztahů.
Rusko-gruzínské vztahy jsou přitom dlouhodobě špatné. Poslední sankce uvalené na Gruzii nejsou jedinými. Již na jaře letošního roku uvalilo Rusko embargo na dovoz minerálních vod a vína, které jsou důležitým vývozním artiklem Gruzie. Není zcela bez souvislosti, že podobné embargo bylo ve stejné době uvaleno i na Moldavsko. V obou případech údajně z hygienických důvodů. Řetěz podobností v postupu Ruska k oběma státům může pokračovat deklarovaným úmyslem vyhlásit referendum v Jižní Osetii separatistickým regionem Gruzie který vyhlásily místní samovládci. Podněsterský scénář je více než pravděpodobný. Obě oblasti jsou přitom ve všech ohledech zcela závislé na ruské podpoře.
Využívání separatistických regionů Gruzie Jižní Osetie a zejména Abcházie k udržování zmatku v regionu je dlouhodobou strategií Ruska, která nabrala na intenzitě po "revoluci růží". Na území Abcházie se nachází tzv. "mírové jednotky", které zde byly rozmístěny po uzavření příměří v roce 1993. Tyto jednotky jsou bezezbytku složeny z ruských vojáků. Vina za udržování konfliktní situace je na straně Ruska. Ruské orgány umožňují snadný přístup k občanství pro obyvatele obou separatistických regionů. Letos na jaře přijal ruský parlament zákon, který umožňuje nasadit ruské ozbrojené síly kdekoli v zahraničí za účelem ochrany ruských občanů. Že je primárně zaměřen proti Gruzii je zřejmé.
Přímý či nepřímý nátlak Ruska na Moldavsko a Gruzii se střetává se zahraničně politickou iniciativou EU Evropské politiky sousedství (ENP). Příklad zfalšovaných voleb v Gruzii a na Ukrajině ukázal, že v případech, kdy je EU ve svém postoji jednotná, tak to přináší úspěchy i v situacích, kdy se zájmy EU a Ruska přímo střetávají.
Rusko si je však velmi dobře vědomo energetické závislosti států EU na ruské ropě a zemním plynu a úspěšně s touto kartou umí hrát. Strategií je jednat s klíčovými členy zvlášť a nabourat tak snahy o jednotný postup v samotném zárodku. Typickým případem je rusko-německá dohoda o plynovodu vedeném přímo do Německa po dně Baltu. Ponecháme-li stranou, že dohodu podepsal kancléř Schröder v závěru svého pobytu ve funkci, aby si následně sedl do čela správní rady rusko-německého koncernu, který z dohody bude profitovat, tak tento krok přímo poškodil Polsko a svými důsledky i snahy o jednotnou energetickou politiku EU.
Evropská politika sousedství v ohrožení?
ENP má za cíl vybudovat na hranicích EU pásmo států, které sdílí demokratické hodnoty Unie a Gruzie ji vnímá jako počátek cesty k budoucímu členství v EU. Proevropská "revoluce růží" je v zemi stále silná a naprostá většina místních obyvatel vidí perspektivu Gruzie v Evropské unii. Nátlak Ruska na Gruzii, který je motivován její prozápadní ambicí, je ohrožením pro samotný hodnotový rámec EU.
Demokratické sousedství je jedním z hlavních cílů EU. Gruzie se účastní ENP a její vláda vyjádřila ochotu a podnikla konkrétní kroky plnit závazky plynoucí z její účasti v programu. Zároveň je ekonomicky závislá na obchodu s Ruskem a současná omezení uvalená na Gruzii ze strany Moskvy ji vážně poškozuji. Nechá-li EU zmíněné země bez adekvátní podpory, tak se může s vizí demokracií ve svém sousedství rozloučit.
Šance pro Evropu
Při demokratizačních snahách v zemích, které Rusko považuje za svou sféru vlivu se nevyhnutelně politika EU střetne s politikou Ruska. Zkušenost nám však naznačuje, že čím je postoj EU jednotnější, tím méně je razantní postup Moskvy. Jednotný názor 25 či 27 států je něco jiného, než izolovaný postoj Polska či České republiky. Vydírání Ruska ve smyslu uzavření dodávek energie má své meze dané tím, že Evropa je pro Rusko významným odbytištěm.
Stanovujeme-li za jednu z hlavních priorit demokratické sousedství na jedné straně, nemůžeme nechat bez podpory ty země, které se touto cestou vydaly na straně druhé. Ve své politice k celému regionu Jižního Kavkazu by měla být EU mnohem důraznější a odmítnout snahy o budování ruského impéria. Státy východní Evropy, které se připojily k Evropské politice sousedství oprávněně očekávají, jak se EU zachová. Neměli bychom je nechat čekat příliš dlouho.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
