Právě skončené parlamentní volby vygenerovaly uspořádání, unisono označované za nešťastné. Poměr sil mezi tím, co se s jistým zjednodušením dá označit za pravici a levici, je zcela vyrovnaný. Takový stav už začíná být "tradicí". Vládní koalice, o jejichž vzniku či pádu rozhoduje hlas jednoho poslance, je až neskutečně zranitelná. Tato situace významně snižuje efektivitu vládnutí.
Socio-politické nastavení české společnosti je natolik stabilní, že reprodukce vlád disponujících jen minimální či dokonce žádnou většinou je již téměř zákonité.
Zbývá tedy zřejmě jen možné využití volebního inženýrství, tedy výrazně upravit volební systém.
Zopakovat někdejší pokus ODS a ČSSD o zavedení většinového systému pro volby do Poslanecké sněmovny je riskantní a akce by s vysokou pravděpodobností opět narazila na silný odpor. Hlavními odpůrci by byly zřejmě menší parlamentní strany a přes personální obměnu Ústavního soudu by podobný pokus patrně i zde narazil na odpor.
Cílová prémie pro vítěze
Přesto je možné najít relativně rychlé a efektivní řešení, a to bez nutnosti měnit Ústavu.
Jako vhodné se jeví určité napodobení toho, co udělali Italové před letošními dubnovými volbami. Jednoduše řečeno zavedli zvláštní mandátní bonus pro vítěze voleb. I přes minimální rozdíl dvou hlavních soupeřících koalic to zajistilo silnější z nich pohodlnou většinu v dolní komoře parlamentu a rozumnou možnost sestavit vládu.
V českých poměrech by se jevilo možné vyhradit asi 10 poslaneckých mandátů jako právě takový bonus pro vítěze. Zařídit to lze prostřednictvím relativně jednoduché novelizace volebního zákona. Eliminovalo by to, nebo alespoň na minimum snížilo riziko "100" či "101" vlád a odstranilo by decimaci akceschopnosti vládní moci.
I když samozřejmě nejde o všespasící změnu, jeví se jako přijatelná nejenom pro ODS a ČSSD, ale i pro malé strany. Ponechala by jim totiž většinu jejich parlamentního zastoupení a to, co se nazývá koaliční potenciál, neboli jejich potřebnost při sestavování vlád.
Současně by s ohledem na stávající komplikovanou situaci nepobouřila - alespoň ne příliš - všechny rigidnější zastánce poměrného volebního systému. Byla by patrně akceptovatelná i pro Ústavní soud jako sice většinotvorný, ale poměrnému systému zásadně neodporující prvek.
Příliš velká revoluce?
Možná to vypadá jako příliš velký a nečekaný zásah do volebního mechanismu, ale historie posledních deseti let ukazuje, že v České republice skutečně existuje problém s vládnutím.
Už po volbách roku 1996 vznikla Klausova vláda ODS, KDU-ČSL a ODA s 99 mandáty v 200členné sněmovně. Po dalších volbách v roce 1998, na jejichž předčasnosti se významně podepsalo právě její křehké postavení, vznikla opět menšinová - tentokráte jednobarevná - vláda ČSSD, smluvně "podepřená" ve sněmovně Občanskou demokratickou stranou.
Hlavní motivací toho, co dostalo označení opoziční smlouva, byla ze strany ODS výrazná reforma volebního systému. Tu ovšem shodil ze stolu na začátku roku 2001 Ústavní soud. Důvodem bylo, že příliš vybočovala z ústavně zakotveného poměrného volebního systému.
Z politologického hlediska byl přístup Ústavního soudu velmi diskutabilní. Nikde není přesně určená hranice, kde končí poměrný a začíná většinový systém. Jednotlivé evropské země mají různě stanovenou výšku uzavírací klauzule, počet obvodů i metody přepočítávání hlasů na mandáty. Často přitom používají i velmi silné většinotvorné prvky.#reklama
Miloš Zeman se ve volebním období 1998 až 2002 ukázal schopným taktikem při ad hoc vyjednávání podpory pro jednotlivé zákony, a to nejenom ze strany ODS, ale napříč stranami zastoupenými ve sněmovně. Paradoxně se tak jeho silně menšinový kabinet ukázal v rámci volbami daných mantinelů zřejmě nejakceschopnější vládou po roce 1996.
Za pozornost stojí, že kdyby se po volbách roku 1998 tehdy rozhádaná česká pravice, tj. ODS, US a KDU-ČSL byla schopna dohodnout, měla by v parlamentu opět jen těsných 101 z 200 mandátů.
Přišly volby roku 2002, jejichž výsledkem opět byla "101", tentokráte v politicky pestrobarevném složení ČSSD, KDU-ČSL a US. Povolební uspořádání umožňovalo i další možnou alternativu s výraznější většinou a větší programovou blízkostí - vládu ČSSD a KSČM (dohromady 108 mandátů). Politické zábrany tehdejšího šéfa sociálních demokratů Vladimíra Špidly ovšem podobné řešení vyloučily.
Změnu přinesl poslední ze sociálnědemokratických premiérů minulého volebního období Jiří Paroubek, který podobnými ohledy netrpěl. Jím před letošními volbami preferovaná povolební menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM měla podle něj zajistit akceschopnou vládu, a tedy v podstatě v modifikované podobě repete Zemanovy vlády z let 1998 až 2002. Výsledek voleb ale této úvaze udělal čáru přes rozpočet.
Autor působí na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
