Někde musí být chyba. Buď v posledním písmenu, nebo v očích, které mají ke standartě na Pražském hradu nejblíž. Je nad měkkým "i" na konci nápisu čárka nebo tečka?
Až dosud platilo, že standartu zdobí heslo "Pravda vítězí". Jenže Václav Klaus přistupuje ke svěřenému mandátu spíše ve stylu "Pravda vítězi".
Tento týden Klause pobouřila zpráva od Nejvyššího správního soudu. Ten hlavě státu vzkázal, že ve sporu o to, zda může kvůli nízkému věku odmítnout jmenovat nové soudní čekatele regulérními soudci, není pravda na jeho straně. Ke Klausově interpretaci zákonů soud doslova uvedl, že je to bezprecedentní vybočení ze zvyklostí při jmenování soudců v podmínkách právního státu.
Klause soudní verdikt rozdráždil. "Jde o zásadní ambici soudcovského světa stát se rozhodující silou ve státě," zaútočil prezident na instituci, která si mu dovolila říci, že nemůže být vždy po jeho.
Není to překvapivý výpad, Klaus se k němu chystal už několik měsíců - přesně od chvíle, kdy se odmítnutí čekatelé rozhodli, že v nejasné situaci (měli být jmenováni či nikoliv?) zvolí ten nejčistší demokratický postup. Obrátí se na nezávislý soud a ať ten rozhodne, kde je pravda. Už tehdy byl Klaus podrážděný a postup čekatelů mu připadal troufale nehorázný. Však to také naznačil při jiném jmenovacím aktu na Hradě.
Klausově nevrlé náladě se nelze divit. Dostává v poslední době rány hned z několika stran.
Své názory a ideologické přesvědčení se snaží prosazovat vetováním zákonů, jenže premiér Paroubek nad tím jen mává rukou. Za pomoci komunistických hlasů ve sněmovně odhazuje bez problémů prezidentská veta na smetiště.
Klaus si vymyslel "nepodepisování zákonů" - a nikdo si z toho nic nedělá.
Předsedkyni Nejvyššího soudu odvolal tak neobratně, že ji z funkce nesesadil a jeho postup navíc zkoumá Ústavní soud.
A pak vše dovrší Nejvyšší správní soud, který dá za pravdu soudním čekatelům a ne prezidentovi.
Příčina Klausových problémů je stále stejná. V prezidentské funkci si snaží vykládat volná ustanovení Ústavy výhradně ve svůj prospěch. Kromě už popsaných konfliktů zkoušel například nepřijmout demisi ministrů nebo vymýšlel, jak kandidáty na ministra přezkoušet ze znalostí angličtiny.
Ústava není technologická příručka k výkonu prezidentské funkce. Nelze dopředu popsat detailně všechny možností, které mohou při správě státu nastat. V Ústavě psané pro demokratický stát se přirozeně předpokládá, že funkci hlavy státu bude vykonávat člověk mimo jiné pokorný a mravný.
Mezi volnými mantinely, třeba právě těmi ústavními, se lze pohybovat dvěma způsoby. Je možné podle hesla "Vše, co není výslovně a taxativně zakázané, je automaticky správné a povolené" brát pro sebe co nejvíc. Je ale také možné postupovat podle dobrovolného morálního pravidla "I když to není výslovně zakázané, tak některé věci se zkrátka nedělají".
Klausovi je při pohledu do jeho minulosti ten druhý přístup vzdálenější. V první polovině devadesátých let se v éře velmi volných ekonomických zákonů jako ministr financí proslavil výrokem, že nezná metodu, jak rozlišit čisté a špinavé peníze. Kdo chtěl, uměl takové peníze poznat. Ale jejich přesný popis pochopitelně v zákonech nebyl.#reklama
Z Klausova sportování se zase traduje epizoda, kterou on sám nikdy nepopřel. Na studentském mistrovství v házené dal falešnou branku a i když ho hráči jeho týmu vyzývali, aby to přiznal, odpověděl: "Ale, to bychom to přece prohráli."
Lze si Václava Klause představit jako velmi precizního úředníka ve světě přesných předpisů, zákonů a detailně propracovaných norem. Tam, kde pravidla určuje úmyslně volná Ústava, je už taková představa horší.
Aby se věci uvedly do souladu, mělo by se na prezidentské standartě možná opravit to dlouhé "í" na krátké. Jenže ono to spíš vypadá, že chyba je jinde, než v nápisu "Pravda vítězí"...
