Varhan Orchestrovič Bauer: Už zase žijeme v tatrmánii

Jiří Leschtina
22. 12. 2013 15:00
Rozhovor s mužem, který předělal českou hymnu a skládá hudbu pro Formana i reklamu.
Skladatel o tvorbě na hranici zhroucení: "Ponořil jsem se do hluboké temnoty, až mi z toho bylo špatně."
Skladatel o tvorbě na hranici zhroucení: "Ponořil jsem se do hluboké temnoty, až mi z toho bylo špatně." | Foto: Pavla Kučerová

Svůj první šedesátičlenný orchestr, který dirigoval ve dvaceti letech, pojmenoval Worchester Scandal. Název předznamenal kariéru jednoho z nejvýstřednějších hudebníků a dirigentů, připomínajícího postavy z Dostojevského nebo Bulgakova. Letošní vánoce stráví Varhan Orchestrovič Bauer v očekávání porodu dalšího potomka. Ale také komponováním skladby k lednovému výročí upálení Jana Palacha. „V jejím závěru, kdy se Palach zapálí, zazní drsný heavy metal," předesílá.

Aktuálně.cz: Už přes dvacet let koncertujete před Vánoci v kostelích. Co vás k tomu přivedlo?

Na začátku byla moje skladatelská touha obohatit známé koledy o novou harmonii a jiné rytmické pojetí. Postupem let jsem požádal i další skladatele a dirigenty, aby každý napsal svoje verze koled. Někteří zašli tak daleko, že začali psát nové vánoční písně. Mícháme styly a žánry. Moje sestra zpívá například gospely. Swetja ze Slovenska zase hraje svoji originální koledu na fujaru, což má nádech i etnické hudby.

Jak vůbec vnímáte adventní čas? Co je vlastně tak úžasného na době prodlužujících se nocí, odumřelé přírody a oněmělých ptáků?

A zesíleného důrazu na konzum, dodal bych. My bychom se ale měli chovat jako ta příroda, která zamrzne, zakonzervuje se. Člověk by měl udělat totéž. Taky se zakonzervovat. Nabrat síly před dlouhou zimou. Zhodnotit si, co je v jeho životě dobré a co je špatné. A toho balastu se zbavit. Dát to pryč z baráku. Jinak si to potáhne do jara.

A co s tím udělá na jaře?

Na jaře z toho onemocní. Protože z toho bude vysílený.

Co pro vás znamená kostel, v němž se někdy necháváte zavřít přes noc a sedíte tam u varhan?

Je to pro mne duchovní zesilovač. Křesťanské kostely často vznikaly tam, kde bylo nějaké pohanské mystické místo. A já tam cítím tuhle sdílenou duchovní energii. Někdy mám v kostele pocit jeskyně, na jejímž dně nekonečně plyne voda. Je tam dlouhá akustika, která pomáhá, aby se člověk ztratil v prostoru i času a naslouchal. A to je stejné nejen v křesťanském kostele, ale i v synagoze nebo budhistickém chrámu.

Určitě nikdo nemůže přehlédnout, že jste neklidný duch. Kde se to ve vás vzalo? Váš otec byl chemik a to je poměrně usedlá profese.

Otec byl ale také hudebník, jazzman, začínal na vlně dixielandu v šedesátých letech. Hrál v Jazz Fiddlers, kteří se už v té době dostali na Západ. Pracoval v kriminalistickém ústavu jako expert přes toxikologii a soudní chemii. A když odešel do důchodu, tak ještě vystudoval teologii.

Vzpomínáte, že jste ve čtyřech letech uměl nazpaměť rockovou operu Jesus Christ Superstar. Nepřeháníte poněkud?

Vůbec ne, táta mi to pořád pouštěl v autě a já vždycky dobře slyšel. Z té doby mám naposlouchanou i každou notu z Abbey Road od Beatles. Na druhé straně kazety byly písničky Toma Jonese. Od té doby vím, co je dobrý zpěv. Všechno jsem pak poměřoval zpěvem Toma Jonese. Když jsem takhle jako dítě poznal, že mám absolutní hudební sluch, začal jsem si brnkat na piano všechno, co jsem slyšel v televizi. Znělky, reklamy, hudbu seriálů a filmů…

Teenagerská léta jste prožíval v době dohnívajícího komunismu. Jak jste se v něm pohyboval?

Hudba k reklamě? Jsem v tom jen kapka v moři, a navíc skládám jen pro reklamu na užitečné věci - pojišťění, léky, pivo ...
Hudba k reklamě? Jsem v tom jen kapka v moři, a navíc skládám jen pro reklamu na užitečné věci - pojišťění, léky, pivo ... | Foto: Ondřej Besperát

Už ve čtrnácti jsem si založil vlastní kapelu Asteroix. Na střední jsme s kapelou FOPA propadli nové vlně, hlavně kapelám jako Abraxas a Pražský výběr. Ale už tehdy jsem začal psát vlastní písničky. I pro divadlo, které jsme hráli na chemické průmyslovce. Ale taky jsem od šestnácti hrál s cikánskou kapelou písně Michaela Jacksona z desky Thriller, protože oni byli jediní, kteří to dokázali zahrát s tou černošskou živočišností.

Vnímal jste tvrdý útok komunistů na novou vlnu?

Jasně, to už byla doba kvasu. Jen díky tomu, že tyhle věci byly zakázaný, mohlo dojít k tomu, čemu říkám umělecká lobotomie, lidí jako byl Michal David - totální hudební tupost, povýšená na předstíranou krásu. Jako když se opakovaná lež stává pravdou.

Jak si ale vysvětlujete, že Michal David hudebně přežil i po roce 1989 v podmínkách svobodné konkurence?

Hlavně tím, že stará garnitura, která tahala za nitky v showbyznysu, tahala za nitky dál. Pak nostalgie lidí, co ho nechtěně poslouchali ve svých deseti - ovšem bez kontextu všeho ostatního. Stačilo se pak přilísat k hokejistům z Nagana… popularitu dnes nedělá kvalita, ale četnost ve vysílání či v bulváru, opakovaná lež se stává pravdou.

Přemýšlel jste někdy, jak byste dopadl, kdyby se komunistický režim nezhroutil?

Asi hrozně. Já měl vždycky ksicht na průšvihy. Zakázali by mi tvořit nebo bych musel emigrovat.

Nicméně přišla revoluce a léta devadesátá, která byla zvlášť pro vaši generaci dost divoká.

Byla to jízda! Ve dvaceti jsem založil vlastní symfonický orchestr, který mám vlastně dodnes pod jménem Okamžitý filmový orchestr a mohl jsem komponovat a dirigovat svojí muziku, prostě svobodně tvořit.

Proč okamžitý?

Protože okamžitě reaguje a přeskupuje se podle toho, jakou hudbu zrovna natáčíme, na jakém koncertě vystupujeme. Když jsme třeba hráli na cenách Český lev, museli jsme okamžitě reagovat na to, co se dělo na pódiu.

Proč filmový?

Zpočátku to fungovalo bez peněz. Lidi hráli jen z nadšení, z opojení svobodou. Až po rozdělení Československa se to zlomilo, muzikanti začali potřebovat i peníze. Tím pádem nezbylo, než se vrhnout na psaní a nahrávání muziky pro filmy a reklamy.

Jak to šlo?

Dobře, s každým novým filmem nová výzva, jiný žánr - učil jsem se řemeslo. Téměř všechny finance spolknul orchestr, takže jsem žil dvacet let v naprosté chudobě. Jezdil jsem v trabantech, které jsem kupoval tak za tři tisíce. Psal jsem a hrál svojí hudbu, měl jsem svobodu. Když jsem se ve tři ráno rozhodl, že jedu na výlet, vzal jsem muzikanty a dojeli jsme trabantem až na vrchol Bezdězu nebo Řípu a kochali se probouzející krajinou.

Také jste se dostal na stáž do Ameriky. Jak na vás zapůsobila?

Přišlo mi, že tam je v letopočtu o třicet let víc. Když mi například nabídli telefonní přípojku, říkal jsem jim (po čtyřletém čekání u nás), jsem tady jen na pár měsíců, to ani nestihnete zavést. A oni se mne jen zeptali, jestli ji chci expres nebo normálně. Expres bylo do hodiny a normálně do druhého dne!

Co ale Amerika jako kolébka jazzu a blues?

Čerpal jsem tam inspiraci neustále, hodně jsem i hrál s muzikanty. Přivezl jsem tak stovku kazet různé muziky. Rozšířil jsem je mezi muzikanty svého orchestru, abych je nakopl k širšímu záběru. Ti, co hráli jenom klasickou hudbu, začali poslouchat jazz, zatímco jazzmani začali poslouchat vážnou muziku. Šlo mi o to, aby v orchestru dohromady žily a obohacovaly se všechny žánry a styly. Aby metalisti neplivali na jazzmany, a jazzmani na symfoniky a obráceně.

Miloš Forman, pro jehož snímek Goyovy přízraky jste zkomponoval hudbu, nazývá filmovou hudbu vyšší formou komunikace, jakoby si postava příběhu náhle vyrvala srdce z těla a podávala ho divákům. Proč to takhle může působit?

Protože v hudbě je mnohem víc emoce, než ve filmových obrazech. Hudba je i svědomím filmu. Právě hudba způsobí, že člověk v kině pláče. Bez hudby by to tak nefungovalo. Hudba také dokáže ve filmu měnit čas. Nějaký záběr lze hudbou zpomalit, až můžete mít pocit nekonečna.

Goyovy přízraky jsou filmem o době církevního temna, inkvizice, upalování. Jaké to je, hudbou vyjadřovat či spíše umocňovat absolutní zlo?

Goyovy přízraky, film Miloše Formana s hudbou Varhana Orchestroviče Bauera.
Goyovy přízraky, film Miloše Formana s hudbou Varhana Orchestroviče Bauera. | Foto: HCE

Když jsem tu muziku psal a nahrával, vůbec jsem ani nevěděl, jestli ji Forman vezme, tak jsem v tom filmu bydlel. Nechal jsem na sebe působit všechnu hrůzu a bezpráví vůči obětem inkvizice, která si vymyslela pronásledování nevinných lidí. Ponořil jsem se do hluboké temnoty, až mi z toho bylo špatně. A z toho pocitu, který jsem na sobě pozoroval, pak vyšla hudba.

Troufl byste si na hudbu k filmu o procesech padesátých let, o vraždě Milady Horákové?

Určitě, šel bych do toho hned. Protože jsem si hrábl na dno - fyzicky, psychicky i emocionálně. Dovedu si už představit to peklo, když člověk bojuje s nelítostným okolím anebo sám se sebou.

Kdy jste se ocitl na dně?

Minulý rok jsem psal tři čtvrtě roku hudbu k němému filmu Zánik domu Usherů z roku 1928, což je vlastně horror podle Edgara Alana Poea. Hned jsem cítil, že tohle je moje životní dílo. Neopouštěl jsem byt, psal jsem šestnáct hodin denně, zhubl jsem na jedenapadesát kilo. Vlastně jsem psal hodinovou symfonii, která je navíc zcela časově a emocionálně synchronní s tím psychedelickým filmem. Žena se synem raději odjeli na Slovensko, nechali mě doma zavřeného.

Co jste na tom dně našel?

Poznání, že když člověk má nadhled a naučí se uvědoměle soustředit, je schopen vytvořit opravdu velká a smysluplná díla - prostě katedrály.

Nebáli se, že se zblázníte?

Skoro to tak dopadlo, přiznávám. Ale dobrá hudba zvítězila a ve Švýcarsku na koncertech se lidem moc líbila.

Zkomponoval jste hudbu k filmu Filipa Remundy a Víta Klusáka Český sen. Myslíte si, že lidé, kteří se v tom filmu hnali ke kašírovanému obchoďáku za vidinou slev, odrážejí českou povahu?

Asi jo. Je tam to nepochopení, že stabilní a hodnotné věci vznikají dlouho. Že když se staví pyramida, nejpracnější je vybudování její stabilní základny, pak každá další řada je rychlejší a má méně cihel. Tenhle český sen spočíval v tom rychle se napakovat, rychle získat levný zboží, které tady nebylo. Přitom v rychlém a levném zboží se vždycky skrývá nějaký podvod. Můj otec, když mu volají s nabídkou slevy, vždycky opáčí: "A co z toho budete mít vy? Dejte mi raději rovnou tisícovku a tím ukážete, že mi chcete prokázat dobro nezištně."

Jenže co je špatného na tom, že lidé šetří, když nemají na rozhazování? Že žijí od slevy ke slevě?

Nejsou tak bohatí, aby si mohli kupovat levné věci, a taky mnozí šetří dost zvláštním způsobem. Když něco zlevní, tak pro to běží, ačkoliv na to nemají. Zadlužují se u bank, hromadí věci, trápí se tím, co si ještě nekoupili a v šedesáti je sklátí infarkt.

Sochař David Černý, když se ho ptali, proč nedělá reklamy, prohlásil, že mu přijde ponižující propagovat výrobky, které mu přijdou úplně ukradené. Vám to zřetelně problém nedělá, když píšete hudbu k reklamám.

Ale já zásadně komponuju pro reklamy, se kterými nemám etický problém. Pro pojišťovny, na léčiva, kávu, pivo (viz reklamu na Pilsner Urquell, pozn. red.) - to jsou přece samé užitečné věci. Někdy se ale může stát, že jsou představy agentury natolik schizofrenní, že jim vyhovět nedokážu. Když vám třeba zadává hudbu člověk, který nerozezná Mozarta od Deep Purple, tak to fakt nejde, protože vlastně neví, co ode mě chce.

Vždyť vy tím ten konzum a povrchnost, na které jste si před chvílí stěžoval, vlastně podporujete, ozvláštňujete ho působivou hudbou. To vás nechává chladným?

Jsem v tom jen kapka v moři. Mnohem zajímavější je, že když má i reklamní hudba určitou úroveň, zůstane lidem v podvědomí sama o sobě, takže může fixovat správné hudební věci v podvědomí.

Co jste chtěl sdělit Čechům svou úpravou české hymny, do níž jste zakomponoval motivy Smetany, Dvořáka, ale i Mahlera?

Varhan's arrangement of Czech Anthem
Varhan's arrangement of Czech Anthem | Video: YouTube.com

Že se tady nemusíme furt litovat. Chce to víc sebevědomí, hlavu vzhůru, jako za první republiky. Všimněte si, že národy, které mají víc sebevědomí, mají i sebevědomou hymnu. I jejich sportovcům se lépe vyhrává, když na stupních vítězů slyší něco majestátnějšího. Chtěl jsem připomenout, že z naší malé země vzešel stejně velký počet velkých skladatelů, jako například z Ruska nebo z Ameriky.

Co vlastně máte proti současné verzi?

Je až moc nostalgická, snová písnička, u které máme slzu v oku. Zaranžoval jsem ji v duchu Mahlerovy Osmé symfonie, exaltovaně, je tam to hrdé majestoso. A na švech jsem přidal rodinné stříbro - Smetanu, Dvořáka, Janáčka, tušeného Martinů. Udělal jsem to v době našeho předsednictví Evropské unie a doufal jsem, že tohle bude skvostná hymna, která světu ukáže naše odhodlání a sílu.

Nakonec jsme Evropu nejvíc zaujali tím, že jsme si uprostřed předsednictví EU zlikvidovali vládu…

Však jsem také potom napsal další variantu hymny - "Moudré" předsednictví EU - hraná honeggerovským způsobem, tak jako začíná symfonie Di Tre Re, kde jdou proti sobě kvintakordy trombonů a trumpet, občas hodně disharmonická záležitost.

K sedmdesátinám Václava Havla jste složil skladu, inspirovanou jeho básnickou sbírkou Antikódy. Co na to říkal, když jste mu část zahrál na narozeninové oslavě?

Že v tom svou poezii poznal a že se mu líbilo pojetí. Strašně bych chtěl Antikódy udělat jako hudební film. A aby ty jeho grafické, hravé básně rozpohyboval Švankmajer. V té jeho zvláštní poezii, kdy například kult osobnosti je zobrazen jako jednička uvězněná pyramidou nul, se ukazuje, jak byla za totality udupávaná osobní kreativita. Havel to ale vyjádřil s obrovskou hravostí a pokorou. Připomíná mi to strom sefirotů, kde moudrost je nad láskou. Protože moudrost lásku obsahuje, u Havla pak pokora obsahuje hravost.

V těchto dnech si připomínáme druhé výročí Havlovy smrti. Co zbylo z jeho odkazu ve společnosti?

Když se podívám na výsledek prezidentské volby, tak to vypadá, že skoro nic. Právě ta Havlova osobní integrita, originálnost myšlení, spojená s vrozenou pokorou, vycházející z nejlepších rodinných tradic se velmi rychle vytrácí. Snad se to jednou vrátí, až zmizí z politiky bývalí komunisté a estébáci.

Mezitím ale ubývá skutečných osobností s vyhraněným originálním názorem.

Neubývá, systém je vybíjí. V mnohém to připomíná populární soutěž Superstar. Tam, když se objeví originální talent, tak na něj vlítnou vizážisti a různí imagemakeři a rychle z něj udělají snadno prodejné zboží, určí mu, i co má zpívat, zakážou mu osobnost. A kdo se takhle zglajchšaltovat nenechá, rychle vypadne ze hry. Přežijí jen ohební a tvarovatelní. Už zase žijeme v té tatrmánii, o které zpíval Kocáb na desce Pražského výběru.

Na co jste myslel, když jste v době dvacátého výročí pádu komunismu komponoval hudbu k filmu Labyrint sametové revoluce?

Uvědomil jsem si, jak právě v době před koncem komunismu byli lidé citliví a vnímaví na každé slovo. Šli na divadelní hru, tam byla nějaká narážka a už přemýšleli v druhé, třetí rovině. Dnes mnohdy nepřemýšlejí ani v té první. Myšlenku musíte zabalit do pozlátka, servírovat ji na zlatém tácu, aby ji lidé vůbec byli ochotni poslouchat. Tahle povrchnost se samozřejmě projevuje i v hudbě. Jak napsal skladatel Artur Honegger, v roce 1951 "hudba budoucnosti bude rudimentární hudba se skandovanými rytmy".

O něco později jste k Labyrintu řekl „Po dvaceti letech jsem doufal, že se tady v Česku zajiskří, a bude revoluce, abychom se zbavili politiků, kteří dělají politiku bez odbornosti, hlavně z hamižnosti nebo z nenažranosti." Pořád ještě doufáte?

Doufám, že to přijde. Ale až bude společnost ještě víc zdecimovaná a nazlobená. Pak nějakou revoluci určitě zažijeme.

Chtěl byste k ní skládat hudbu?

Určitě.

Co by to bylo za muziku?

Nějaká syntéza všech směrů a žánrů, která by vyvolávala všechny pozitivní věci z minulosti, a evokovala možnost opřít se o ně v nadějné budoucnosti.

 

Právě se děje

Další zprávy