To Shakespearův Richard III. vkročil po devadesáti letech opět na scénu pražského Národního divadla. V časově i místně neukotvené inscenaci režiséra Michala Dočekala má král-zloduch tvář idolu -náctiletých dívek, Richarda Krajča.
Lidské mraveniště
Na scéně není nic, co by se podobalo honosnosti královských paláců. Ze všeho vane ošumělost, kterou nezakryje ani uhlazeně se tvářící společnost pánů v oblecích s kravatou. Scénu svírá plechová stěna, která ze 180 stupňů objímá jeviště Stavovského divadla.
Scénicky "vděčný" plech je však pouze chvílemi efektně nasvícen dočervena jako odkaz na válku dvou růží, ale jinak se s ním příliš nepracuje, i zvukově zůstává nevyužit. Pod oněmi stěnami se pak hemží lidské mraveniště, v němž velkolepou osobnost abys pohledal; ani Richard není výjimkou.
Inscenace není poselstvím o neměnném kruhu dějin - kdy cesta k trůnu je lemována smrtí nepřátel i bývalých spojenců, následována nezvratným pádem a nástupem nového panovníka. Režisér naopak hru strhává z dramatických výšin.
Místo hůlky meč
Ukazuje boj jednoho vyděděnce o kousek místa na slunci, který se zvrhne v diktaturu. Richard je sice nakonec svržen, ale nový král Jindřich svět nespasí. Na trůn dosedá bojácný mladíček ve vleku svého okolí...
Richard Krajčo, nechť jeho fanynky odpustí, vypadá jako bezdomovec v olysalém koženém kabátu. Kulhavý a se znetvořenou rukou, všemi opovrhovaný "outsider s hvězdným potenciálem", který si chce něco dokázat; a taky šašek, který občas napodobuje Charlieho Chaplina, jen se mu v ruce místo hůlky točí meč.
