Rozhovor - Paul Gravett, britský popularizátor komiksu, organizátor řady akcí, autor knih i článků byl hostem letošního Komiksfestu, na němž představil také svou knihu 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete, jímž je hlavním editorem.
V její české edici si během rozhovoru mimochodem nadšeně listoval, aby pochytil všechny rozdíly oproti vydáním zahraničním. A to rozhodně ne z nějaké uražené pýchy, co mu v jeho práci změnili, ale právě ze zájmu a zvědavosti o tyto změny.
Sám ostatně opakovaně připomíná, že kniha je především výzvou čtenáři. A ano, s úsměvem dodává, že kdyby byla možnost, sám by si milerád sestavil Dalších 1001 komiksů... a Ještě dalších 1001 komiksů... a slovy britského komiksového bijce Sláineho, bať, nezdálo by se mu to příliš...
Aktuálně.cz: Jak se člověk začne zabývat komiksem ne jako autor, ale jako jeho popularizátor a v určitém ohledu až "ďáblův advokát"?
Paul Gravett: V první řadě si myslím, že se jedná o určitou misi. Naučit lidi o komiksu víc. Nedomnívám se totiž, že by ještě dnes dost lidí mělo dostatečnou představu, oč v tom komiksu vlastně jde. Na rozdíl třeba od filmu nebo hudby. Je spousta lidí, kteří poslouchají světovou hudbu, nebo se ve filmu hluboce zajímá i o jiné kinematografie než ty dominující - a to napříč státy.
V komiksu ale pořád panuje stav, kdy pro většinu lidí je komiks přinejlepším ztotožněn s americkým komerčním maintreamem. I když občas tu a tam někdo slyšel i o japonské manze.
Rozhodně ale chybí hlubší povědomí o lokálních, řekněme produktech. A právě to je součást mého snažení - ukázat, jak neskutečně bohaté médium komiks je. Že všude můžeme nalézt místní klenoty, jako třeba u vás Kája Saudek (ukazuje na Lipse Tulliana, který mu leží vedle, jak jinak, čaje). A že to médium se právě teď překotně vyvíjí a je úžasné být toho součástí.
A.cz: Co vám v tomto snažení u komiksu nejvíc pomáhá?
Třeba sama společnost, která využívá nejrůznější moderní komunikační technologie. Ale hlavně komiks sám. V mnoha ohledech je zde pochopitelně jazyková bariéra, ale ta je myslím u komiksu někdy spíše záminkou pro určité pohodlí - ostatně narazili jsme na to při sestavování 1001 komiksů, které musíte přečíst než zemřete.
Požadavek vydavatele byl, abychom vybírali z komiksů, které vyšly v angličtině, takže jsme nemohli zařadit nechutně moc mistrovských děl, prostě proto, že nebyly v té zatracené angličtině. Což aspoň částečně vynahrazují jednotlivé národní edice.
Zpět k otázce. Komiks je sice často považován za jakousi kulturní zvláštnost, ale zároveň velmi snadno vede k něčemu dalšímu - témata a formy na sebe plynule navazují a podobně pak na sebe navazují třeba zájmy čtenáře. Probouzí se jeho zvědavost. Jde jen o to, dodat mu nějaký velký impuls a třeba mu ukázat jen část cesty... nechci jen dávat reference, chci zájemce o komiks nakopnout, ať se sám rozhlíží.
A.cz: U nás, dokonce i dvacet let potom, kdy už není komiks aktivně potlačován, je docela složité působit na veřejnost, jak to popisujete. Jak jste na tom v Británii?
Rozhodně se situace změnila - k lepšímu - během posledních řekněme dvaceti let. Ostatně, podívejte se do 1001 komiksů - více jak polovina knihy je věnována právě poslednímu čtvrtstoletí, takže je jasné, že se toho v tomto horizontu stalo sakra hodně. Alespoň podle mě a mých spolupracovníků.
Mluvíme především o nástupu grafických románů (termín graphic novell má pohnutou historii, zastánce i odpůrce i v českém prostředí)... ale i dalších skvělých děl napříč světem.
Maus nebo Jimmy Corrigan a další ukázaly, že komiks rozhodně není jen dětská záležitost, a umožnily prorazit do mainstreamových médií, na což třeba v Británii dobře slyší.
A.cz: Jako své poslání tedy vidíte osvětu o komiksu. Jaké by byly dílčí cíle?
No, rád bych třeba nějak zaháčkoval Čínu. Ne že by tam byla nějaká omezení, ale prostě tam neznám žádného experta a myslím, že to je opravdu škoda... Komunikuji s lidmi v Jižní Americe, v Africe, na Filipínách.
Opravdovou otázkou a výzvou ale je, jak pomoci komiksu v zemi, kde není silná komiksová tradice? Na to se snažím najít odpověď. A jestli jsem něco zjistil, tak to, že prostě komiks potřebuje zapálené aktivisty - jako je u vás Tomáš Prokůpek, který odvedl úžasný kus práce. Vždycky tu budou skvělí mladí - nebo ne nutně mladí - umělci, kteří budou potřebovat pomoct, aby se o nich vědělo. Aby je někdo někam „protlačil" do médií.
Hodně pomáhá souběh médií, přesahy, adaptace - u vás je to příklad Aloise Nebela, například. Je dobré, když se tyto přesahy nedějí jen na poli jednotlivých děl, ale i autorů - že se o komiks začne zajímat spisovatel nebo filmař.
Velkou výzvou je také získat pro komiks více žen. Není to tak dávno, co byl komiks hodně, opravdu hodně mužskou záležitostí. Přitom rozhodně není ničím, co by si mohli muži nárokovat čistě pro sebe. U vás to dokazuje Lucie Lomová (Divoši) - její práce je úžasná a odvážná. Kdo je divoch a za jakých okolností?
A abych byl upřímný - ba Lucii je skvělé, že to není žádná dvacítka. Měla celou kariéru jako ilustrátorka, a přesto ji dokázal komiks oslovit v tomhle bodě jejího života a ona si v něm našla svou cestu.
A.cz: O nástupu žen se zmiňujete i ve své knize. Čím to, že k němu dochází až nyní?
Nejsem sociolog, ale poukázal bych na změny, kterými si společnost prošla celosvětově v posledních desetiletích a v nichž samozřejmě ženy a jejich pozice hrály velkou roli.
To, že se vytvořily podmínky, by ale pochopitelně nestačilo. Rozhodující je, že se objevily odvážné průkopnice a jejich díla - třeba Persepolis Marjane Satrapi. Našly svůj hlas. Ukázaly nejen vydavatelům, že to má cenu, když se ženy zabývají komiksem, ale i dalším ženám. Zase se vracíme k těm impulzům, o kterých Jsem už mluvil.
A.cz: Pomáháte šířit slávu malých komiksových kultur, třeba i té naší. Jak byste ale popsal třeba tu britskou?
Pokud bych měl zmínit jednu věc - britský komiks je proti autoritám a je anarchistický. Souvisí to s karikaturou, undergroundem, s tím, že největší impulzy u nás dostal v době, kdy se rodil punk... Asi všichni víme, jaké má názory takový Alan Moore.
Na rozdíl třeba od Francie u nás nebyl tak prestižní a neměl tak velký trh a s ním související tlaky - vědomé či nikoliv. A tak zatímco francouzský komiks je v mnoha ohledech sofistikovaný, ten náš je pořád hodně punkový a se silnou nezávislou scénou.
Ne že by byl jen takový. Máme celou řadu výborných komiksů, které se zabývají střední třídou. O komiks se zajímají autoři jako Nick Hornby nebo Zadie Smith. Posy Simmons zkoumá ženskou otázku v dílech Gemma Bovery... skvělé je, že na posledním festivalu Angouleme (velký komiksový festival ve Francii) měla Británie hned několik ocenění. V tom zažíváme skvělou dobu. Ale pořád platí, že britský komiks je hlavně celkem nebezpečná parta.
Takže je fajn, že příští rok se budu podílet na velké výstavě pro Britskou knihovnu. Chápete, Britská knihovna - tam mají všechno a teď tam bude i komiks (smích).
A.cz: Komiks se vždy hodně inspiroval ve filmu. V poslední době se ale situace zcela obrátila. Přerostl už komiks film? Kde teď hledá inspiraci?
Komiks samozřejmě má hodně společného s filmem, ale zároveň to ani náhodou není nějaký lepší storyboard. Asi nejvíc filmová je manga, ale stejně tak existují silné tendence vyhýbat se oné „filmovosti". Řada tvůrců zkoumá, jak pracovat se čtenářem nikoliv v návaznosti jednotlivých políček, ale v rámci stránky, celé knihy či sešitu...
I proto se teď samozřejmě hodně autoři komiksu inspirují internetem - možnost řady oken, řady informací, jejich střídání, čerpání z různých zdrojů a dávat si to vše dohromady... není náhodou, že komiksoví čtenáři jsou chytřejší než jiní.
A.cz: To je krásný titulek...
... a hlavně je pravdivý. Způsob, jakým se čte komiks, prostě mozek cvičí na jiné úrovni než jen film nebo pouze kniha.
A.cz: O komiksu píšete už tři desetiletí. Jak se změnil, jsme už částečně nakousli, ale jak jste se za tu dobu změnil vy sám?
Kdysi jsem býval fanouškem, zbožňoval jsem Marvel. Chápu lidi, kteří čtou třeba Spider-mana čtyřicet padesát let. Chápu je a jsem za ně vděčný, protože bez takových lidí by žádný komiks nakonec ani nebyl, že? Ale mně už to nestačí. Už dávno se za fanouška nepovažuji, to spíše za pionýra, objevitele nových krajin.
Je skvělé, že tu teď sedím v Čechách a bavím se o komiksu s Čechy. A i když je pro mě komiks dnes i částečně práce, takže mnohem víc než komiksy dnes čtu knihy o komiksu, což je mimochodem velice důležité - stejně jako čerpat podněty z literatury o jiných médiích - tak doufám, že tahle práce mi vydrží do konce života.
