Recenze - Dvě těla, dvě duše, spletené a rozplétající se, přetavované jedno ve druhé v žáru tanga. Úvod nové choreografie Patricie Porákové Quilombo slibuje od samého začátku nevšední zážitek.
Housle, jejichž nekonečně smutný hlas se stává nedílnou částí scény, hned od úvodu vytváří dvěma tanečníkům prostor mimo realitu skrývanou za zdmi divadla a nechává je v ní hořet pro sebe a zářit jako dvě hvězdy padající ve stejný moment z oblohy.
Představení Quilombo bylo pojmenováno po výrazu, jenž ve slangu z podsvětí argentinského tanga znamená „chaos, bordel, nevěstinec". V afrobrazilské kultuře je tento výraz používán pro označení „komunity zběhlých otroků hluboko uvnitř džungle" a v přeneseném slova smyslu tak symbolizuje revoluci a osvobození.
A zejména na tyto myšlenky (ať už jde o revoluce a osvobození osoby jako takové, nebo celého společenství) se snaží Poráková (známá třeba ze svého působení se soubory Farma v jeskyni nebo Spitfire company) ve svém nejnovějším počinu navázat.
Tango jako taneční forma umožňuje poznat a okusit citové extrémy a horké, pulzující vášně přecházet, ve zlost a agresi, až po melancholické momenty smutku a zoufalství. Představuje celý arzenál zbraní, s nimiž je možné útočit na lidské cítění.
A ona čtveřice tanečníků, která se v průběhu vystoupení na jevišti objeví, tango netančí, ale žije ho. Jejich pohyby jsou precizní a jejich tanečnímu projevu není co vytknout.
Sled cizích obrazů
Představení je ovšem sledem obrazů, které jsou v podstatě velmi volně propojeny, takže v důsledku působí jako kniha, ve které čtete jen každou dvacátou stránku.
Nakonec se tak ocitáte tváří v tvář mozaice, jejíž celkový obraz vám nedává příliš smysl a jehož jediným spojovatelem se v podstatě stává samotná forma tanga, tanga sice krásného, precizně provedeného a chvílemi dechberoucího, ale zároveň podivně cizího; v tu chvíli momenty, u nichž víte, že by ve vás měly vzbuzovat nějakou emoční odpověď, nic takového nespouštějí. Jako když slyšíte někoho krásně mluvit, ale zároveň tušíte, že vám lže. Nebo alespoň neříká celou pravdu.
Tušíte, že tanec, který se před vámi odehrává, ať už je jistou předehrou k milování, souboji s objevivším se sokem, nebo voláním osamělého srdce, je zároveň umělou konstrukcí, kterou si v dobré víře nemůžete (bohužel) pustit úplně blízko k tělu.
Co se světel a práce s nimi týče, tak kromě jediné sekvence, kde se zužující paprsek nescházel s polohou obou tanečníků a trochu tak daný obraz kazil, byla výtečná a spolu s umělou mlhou vytvářely oba prvky mnohdy velmi autentický prostor navozující dojem oné přístavní, bohem zapomenuté hospody, kde námořníci před další cestou unikají do vzpomínek na své ztracené lásky a v přítomnosti zoufale hledají alespoň chabou útěchu.
Nábytek i piano, kterých bylo využito jen velmi poskrovnu, bohužel rozbíjeli pohled na scénu a nutili diváka, aby jejich přítomnost ze svého pohledu odfiltrovával - ponechat prázdný prostor by celé scéně výrazně prospělo.
Diváci po skončení představení ocenili tanečníky bouřlivým potleskem, mnozí dokonce ve stoje - nelze jim přitom upírat, že celkem po právu. Signál, který přicházel od tanečníků, byl precizní, diváci zase byli více než ochotní ho přijmout. Co se s ním však stalo po cestě mezi oběma stranami, to mi i po doznění potlesku zůstalo záhadou…
Quilombo. Koncept a choreografie: Patricie Poráková. Vytvořili a účinkují: Patricie Poráková, Leandro Furlan, Matias Facio & Ivo Saint. Dramaturgie: Krystyna Mogilnicka. Světelný design: Michal Kříž. Zvuk: Eva Hamouzová. Odborná supervize tanga: Javier Antar, Eugenia Parrilla. Producent: ProFitArt. Koproducent: Tanec Praha o.s.
