Praha - Legenda české dokumentární fotografie Jaroslav Kučera představuje velkolepě svou tvorbu v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě. Expozice nese příznačný název: Jak jsem potkal lidi.
Titul výstavy je ostatně malá autorova fiškuntálie, taková malá sémantická hra s jeho dřívější výstavou nazvanou Lidé, které jsem potkal. Protože v současné výstavě už vlastně nejde o to, koho potkal. Tato expozice je monstrózní. Vystaveno bude na tři stovky černobílých fotografií formátu 30x40, 40x60 a 85x60 centimetrů. A tak už to nebudou ti a ti slavní a neslavní lidé, které Jaroslav Kučera potkal. Tato výstava je nakládačka, tato výstava vás zahltí fotkami. Je to koncentrovaná výuka humanismu.
Jaroslav Kučera potkává lidi se svým fotoaparátem už pětačtyřicet let. Ale i když potkává leckoho, objektivem svého přístroje nachází vlastně jen některé, úzce vymezené typy lidí.
"Protlačit se před objektiv kamery Jaroslava Kučery není jen tak. Pokud si měníte každý den čistou košili, chodíte s diplomatkou v podpaždí a platíte daně v termínu, pak nemáte žádnou šanci. To vám říkám rovnou! Jestliže z vás však táhne levná kořalka už na dálku, zuby máte jako noty na buben a celej domov se vám vejde do jediný roztržený igelitky z Lídlu, pak máte naději, že ho zaujmete. Ale není to tak jednoduché. Kučera si vybírá i mezi těmito vyděděnými nebožátky. Bezduchým zabijákům a vychytralým chmatákům se vyhýbá. A taky exkluzivním prostitutkám, co si nechaly implantovat do rozkroku bankomat, jak se mezi nimi říká. Když ale Kučera objeví ve vašich očích záblesky snů, které se kdysi zhroutily, protože vám Jaruna zahnula s nejlepším kámošem a vy jste učili svůj smutek plavat v bečce píva, jste jeho člověk," popsal Kučerovu tvorbu jeho dlouholetý přítel Dušan Veselý.
Ano, tohle je už pětačtyřicet let životní krédo fotografa Jaroslava Kučery. V jeho fotografiích najdete mnohé společenské události: pohřeb Jana Palacha, Sametovou revoluci, protiglobalistické demonstrace a každá z těchto akcí autorovi přinesla slávu a vážnost. Přesto jeho největší síla - a výstava to na nejlepších fotkách ukazuje více než výmluvně - zůstává v obyčejném zachycení obyčejného, ale stále a stále se dravě klubajícího a na svět se deroucího, živoucího života.
Vždyť co jiného než právě toto je vidět z fotografie obyčejného vesnického uja čarovně malovaného světlem přicházejícím z okna tak mocně, že vás ta fotografie zhola oněmí. To jsou ty maličké a jednoduché záblesky poznání, že Bůh opravdu existuje. Ano, ten život, to jsou dva ztracenci kdesi v Libkovicích, žijící jen sami pro sebe, přesto neuvěřitelní hecíři, kteří se nerozpakují si nazí vlézt na ramena a předvést svoji střízlivost v alkoholovém oparu. Život prýštící každým pórem, život nikdy neklesající na kolena, stále a vždycky po všech martýriích hrdě vstávající a znovu bojující.
Jsou to úžasné perly, které jako korále navlékal fotograf Jaroslav Kučera. Tři sta fotografií. A až je budete mít skoro všechny prohlédnuté, opatrně se rozhlédněte kolem sebe. Najděte si tu chvilku, kdy v sále budete sami a rychle si vyhledejte koutek se sérií Strahovské koleje. Protože tam je ukryta ta největší a nejkrásnější a nejsilnější série Jaroslava Kučery, kterou byste jinak mohli kvůli své cudnosti minout.
Ano, je to série nahých dívčích studentských těl. Nejsou to akty, jak se dělají dnes, žádná krása bez závoje v romanticky rozptýleném světle. Jsou to surové záznamy skutečného života v celé jeho zranitelnosti a nevinnosti. Překonejte svůj ostych, překonejte svůj stud a třeba i pohoršení a pozorně si ty fotografie prohlédněte. Je v nich příběh Člověka. Jen se ho dotknout. Je to Bible v pár obrazech. Tady si Jaroslav Kučera stvořil svoji nesmrtelnost a vy teď máte možnost si na ni sáhnout.
Retrospektivu držitele mnoha cen, například Czech Press Photo z roku 2000, lze vidět do 18. srpna.
