Recenze - V lepší společnosti se trapasy obvykle přecházejí mlčením. Mlčet v tomto případě by mi ovšem připadalo jako mlčet k nehospodárnému nakládání s obecním majetkem.
Tunelovat lze nejen peníze, ale také důvěru, tunel může vyjadřovat jakoukoliv formu podvodu či podrazu, nejen finanční. Inscenaci nevalné ceny nový ředitel Divadla Na Vinohradech Tomá Töpfer prodává za cenu několikanásobně převyšující ceny vstupenek. Prodává ji za cenu ztráty důvěry v seriózní přístup nového ředitele k instituci, která mu byla svěřena do péče.
Starší diváci možná hlediště plní v naději, že uvidí podobně dobrou inscenaci, jaká se na tomtéž jevišti odehrála v obsazení Vlastimila Brodského a Josefa Bláhy, mladší se jdou možná podívat na herecké hvězdy, které znají z televize. Inscenace však připomíná "projekty" hrazené Evropskou unií. V čem? Zkontroluje se, jestli se akce konala, ale mlčí se o její kvalitě. Tento přístup k jednomu z největších pražských divadel zdá se mi poněkud nepoctivý.
Prodat tváře z televize
Paralel by se při troše dobré vůle našlo mezi dvěma důchodci na jevišti a mezi důchodci v hledišti víc než dost. Také akcent na vztah, ve kterém si lidi lezou na nervy, protože už žijí moc dlouho a byli si celý život moc blízko, by byl současný. Nebo by představení mohlo být alespoň o životě dvou ubožáků, kteří byli kdysi slavní, ale ztratili krok s dobou, nemají již energii, akorát jeden z nich, Willi, má nikdy a nikde nekončící ambice a do průšvihu stahuje i svého spoluhráče Lewise.
Z ambicí jednoho a bezmoci a slušnosti druhého vzniká dostatečné napětí již při četbě hry. Režisér ani herci nám však nenabízejí vůbec žádný výklad, a tak, zvláště když jsme Tomáše Töpfera slyšeli v televizním dokumentu (o neobyčejných lidech) říkat, že by si přál zemřít na jevišti a vidíme ho pak hrát roli Williho Clarka, který si neumí přiznat, že už není dobrej, a cpe se na scénu, je to souvislost asi tvůrci nezamýšlená, ale faktická.
Když jsme již u paralel, podívejme se, oč ve hře krom nemohoucího stáří jde? O peníze. Jak prodat dva staré komiky, kdysi úspěšné, v televizním pořadu a vzbudit v divácích resentiment. Oč jde ve Vinohradském divadle? Prodat tváře z televizní obrazovky ještě jednou, v divadle.
A víte, co je nejhorší? Že asi deset minut před koncem první půlky Preiss z ničeho nic ožije, chytí dech, a tak trávíme pauzu v naději, že bude-li po přestávce pokračovat se stejným nasazením, přinutí snad i svého hereckého kolegu k troše jiskrné pohotovosti, jakou jsme zavnímali v přestřelce několik minut před pauzou.
Viktor Preiss v roli Ala Lewise přestal být totiž na pár chvil ve vztahu ke svému dávnému hereckému partnerovi v uskřípnuté pozici a jeho výkon dostal takovou jiskru, že vyprovokoval i sparing partnera Töpfera k výkonu. Pár minut bylo ohromně napínavé sledovat, jestli o přízeň publika bojují Willi s Lewisem, postavy ze hry, nebo Preiss s Töpferem, herci, kteří se s chutí a pro pobavení své i pro pobavení naše trumfují, a to tak, že mají z té přestřelky radost a najednou je tu i napětí i "sranda". Můžeme pak o pauze patnáct minut doufat, že herci konečně našli k dialogům klíč a že se v tomto šťastném duchu ponese představení až do konce.
Druhá půlka prvou nepředčí
Po pauze se máme dle Simonova scénáře ocitnout rovnou v televizním studiu při natáčení televizní show o mnoha číslech. Kulisy televizního studia v Divadle na Vinohradech odpovídají úrovni nenáročného kšeftu, kterému se říká "zájezdovka". Jelikož naděje umírá poslední, očekáváme, že snad alespoň na závěr konečně uvidíme tu slavnou scénku a pánové přece jen dají nahlédnout do svého hereckého mistrovství. Sada umělohmotných talířů je však příslibem, jako puška, ze které se nakonec nevystřelí.
Hra, jak ji hrají na Vinohradech, je o dvou komicích, kteří nikdy nebyli dobří, a ukazuje se nám, že jsou to politováníhodní muži nejen od chvíle, co přestali vystupovat ve vaudevillu, ale že to byli šmíráci vždycky a slávu si akorát namluvili sami nebo jim ji uměle vytvořili manažeři showbyznysu.
Jaký jiný výklad dát tomu, že vystoupení, o němž se ve hře hovoří jako o slavném skeči, dopadne Na Vinohradech jako trapná scénka?
Dle scénáře jsou všichni ve stresu, protože účinkující dalších čísel čekají, je nebezpečí, že se nestihne natočit vše dle plánu, a Clark s Lewisem se už pěkně dlouho hádají, jestli Clark řekne po zaklepání „dále" nebo „vstupte". Očekávalo by se, že pošmournost Williho neútulného bytu se, jak děj napovídá, promění a dva politováníhodní důchodci se ocitnou v televizním studiu v atmosféře pobíhajících baletek, ležérních kameramanů a případně hereckých hvězd divadla na Vinohradech.
Hvězdy z Vinohradského divadla by mohly s chutí vytvořit prostředí studia na Kavčích horách s tanečními, pěveckými a nevím jakými ještě efektními čísly. Proč zde místo recenze režíruji?
Protože jen v konfrontaci s profesionalitou současného showbyznysu by se hodilo zahrát scénku tak uboze, jako to pánové dělají, a mohlo by to mít své opodstatnění. Nakonec to vypadá tak, že Töpfer se na Vinohradech obsadil do role ředitele a vzápětí do role Williho Clarka (který má dobu slávy také za sebou) a v přímém přenosu nám herec i jeho postava předvádí, jak už to neumí. To ale asi bude spíše nezamýšlená koncepce, viďte?
Řekněme si na závěr alespoň něco krásného, Töpferova slova z nedávného televizního dokumentu: …„někomu možná vadí, že divadlo je takový honosný a se zlatýma andělíčkama. Já mám takový divadlo rád. Mám rád divadlo, který sem patří, protože divadlo je svátek, divadlo je okouzlení, divadlo je iluze a já mám takový divadlo rád. Mám rád divadlo, který má nějaký přesah, divadlo s katarzí, nějaký očištění" - "Mám už svý sny splněný, jediný, co bych chtěl, je umřít na jevišti." Zdá se, že pro tento cíl teď ředitel opravdu žije.
Jestliže se od Töpfera očekává profesionální manažerský výkon, přilákání sponzorů i vyšší příspěvek z městské kasy, doporučila bych sponzorům i pánům radním, aby svou pozornost obrátili jinam a na dobré divadlo se zašli podívat třeba do podzemí Veletržního paláce, do Studia hrdinů, a dobře zvážili, co má smysl podpořit a komu přispět.
Vstupte! Překlad: Ivo T. Havlů. Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková. Scéna: Tomáš Rusín. Kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová. Hudební spolupráce: Jiří Černý. Režie: Martin Porubjak. Hrají: Tomáš Töpfer, Viktor Preiss, Václav Vašák, Lucie Juřičková, Ivana Uhlířová, Lukáš Příkazký / Ondřej Rychlý...; ze záznamu Otakar Brousek st. Premiéra: 25. ledna 2013. Nejbližší představení 14., 15., 18. března, 12., 23. dubna.
