Recenze - V roce 1669 napsal Moliére zábavnou comedii-ballet o třech dějstvích, nazvanou Pán z Prasečkova, u příležitosti královské slavnosti na zámku v Chambrod. Nyní, o bezmála 350 let později, máte šanci tuto rozvernou hru plnou intrik vidět ve Stavovském divadle. V úpravě a režii Hany Burešové, s Václavem Postráneckým v titulní roli.
Děj a zápletka hry jsou tak nenáročné, jak si žádal dvůr a vkus krále Ludvíka XIV. Julie (Jana Pidrmanová), dcera významného pařížského šlechtice Oronta (Jiří Štěpnička), se má podrobit otcově vůli a provdat se za měšťáckého šlechtice pána z Prasečkova (Václav Postránecký). Jak už tomu ale bývá, mladá dáma je zamilovaná do krásného, ale chudého a pro sňatek zcela nevhodného Erasta (Radúz Mácha).
Protože je ale mladé lásce vždy přáno a protože milenci mají ty správné přátele, kteří v tom "umí chodit", vstoupí do hry Neapolitán Sbrigani (Ondřej Pavelka) a prohnaná Nerina (Pavla Beretová), kteří se za nemalou provizi uvolí dohodnutý sňatek překazit a nebohého pána z Prasečkova zdiskreditovat a odstranit z cesty. A nebyla by to francouzská komedie, kdyby se jim to skutečně nepovedlo.
Režisérka Hana Burešová a dramaturgové Štěpán Otčenášek a Iva Klestilová se pro Pána z Prasečkova rozhodli ve chvíli, kdy přemýšleli nad inscenací, která by se typově hodila právě pro budovu Stavovského divadla. Zvolili tedy Moliéra. A protože se v Čechách prakticky nevěnuje pozornost jeho kratším textům, sáhl inscenační tým právě po poměrně krátkém a neznámém Pánu z Prasečkova.
Moliére text psal v duchu tradiční komedie dell'arte, avšak zcela samozřejmě do ní zakomponoval také prvky klasicistní dvorské zábavy. Navíc se již poněkolikáté spojil se svým dvorním skladatelem Jeanem-Baptiste Lullym a vytvořili tak pro francouzský královský dvůr velmi zábavnou a lehkou comedii-ballet (komedii propojující text se zpěvy a balety). A ze všech těchto principů se snaží vycházet také inscenace Hany Burešové.
Mrtvé divadlo
Atmosféru dvora Ludvíka XIV. se snaží Burešová nastolit nejen dramatem samotným, ale také živě hranou hudbou Víta Zouhara, vycházející z původních Lullyho motivů a částečně barokními kostýmy Kateřiny Štefkové.
V kontrastu stojí velmi minimalistická, zato dokonale funkční scéna Martina Černého, skládající se ze čtyř různě velkých, plně prosvícených oblouků, pod kterými se děj odehrává a které se pouhým pootočením jevištní točny proměňují v interiéry a exteriéry Paříže. Ačkoliv je snahou inscenace směřovat k jakémusi vzkříšení, nebo alespoň přiblížení žánru comedie-ballet, se zcela moderní scénou nepůsobí nijak rušivě, ale spíše inscenaci pomáhá udržet jednotnost.
Po velmi pompézní úvodní scéně, která divákovi dává naději, že se alespoň vzdáleně vrátí do 17. století a vychutná si onoho ducha doby, se ale Pán z Prasečkova bohužel dostane ke klasickému, v dnešní době již mrtvému divadlu, založenému na monotónním herectví a plánovitě vtipných momentech.
Balet se ztrácí v jednoduchých choreografiích, což je celkem pochopitelné, protože role jsou obsazené činoherci. Pěvecká čísla jsou na tom sice o poznání líp, ale zásluhu na tom nesou především dva operní zpěváci z orchestřiště. Herci tak mají možnost vyniknout prakticky jen v čistě činoherních situacích, kterých ale inscenace nabízí dostatek.
Když není proč a o čem hrát
Pokud bych měla najít jeden důvod, proč stojí za to se na představení Pána z Prasečkova vydat, zvolila bych jednoznačně herecké výkony, které sice celkové vyznění inscenace nezachraňují, ale jsou stále pravděpodobně tím nejlepším, co nabízí.
Václav Postránecký je v zoufalství pána z Prasečkova vyloženě dojemný a i přes trapný a příšerně dlouhý výstup v převlečení za dámu ukazuje, jak ztracený je maloměšťák ve víru velkoměsta. Vděčné role intrikánů zvládli se ctí také Pavla Beretová a Ondřej Pavelka, kteří svým hereckým uměním vytvořili drtivou většinu vtipných situací. Jana Pidrmanová, Radúz Mácha a Jiří Štěpnička nepředvádějí nic více ani méně, než co jim jejich postavy dovolí, což ovšem v žádném případně není na škodu.
Nejvíc ovšem vynikne Filip Rajmont v epizodních rolích Kupida, bláznivého doktora a právníka, kterým vdechne i jakousi osobitost, vyčnívající nad rámec inscenace. Příjemným oživením jsou také děti z Dismanova rozhlasového dětského sboru, dokonale dokreslující bláznivost prostředí.
Popularita novodobé comedie dell'arte je v Čechách možná až nepochopitelně velká. Důkazem je nejenom inscenace Národního divadla Sluha dvou pánů, která je s Miroslavem Donutilem v hlavní roli na repertoáru již více než patnáct let, ale také velmi časté uvádění Goldoniho nebo Moliérových děl.
V duchu jejích charakterových typů a zápletky se nese i Pán z Prasečkova a i přes násilnou komičnost hudebních vstupů, jako je píseň o klystýru, se jí herci poměrně s úspěchem drží.
Problémem žánru je ale jeho nesporná pokleslost, a inscenace tak nemá možnost přesahu. Zůstává na úrovni televizních estrád typu Tele-tele nebo sitcomů Comeback či Helena. Inscenace Pána z Prasečkova nenabízí ani téma k zamyšlení nebo nový výklad a z naprosto záhadného důvodu nepřijde ani se zábavou vlastní žánru comedie-ballet, byť to v prvopočátku byl jistě její záměr.
Komické scény jsou na hranici, občas i za hranicí trapnosti a diváci zdaleka neposkytují tolik smíchu a zpětné reakce, jakou si žánr žádá a v jakou snad sami tvůrci doufali. Nezbývá než se zeptat samotných tvůrců - proč a o čem jste Pána z Prasečkova vlastně chtěli hrát?
Moliére: Pán z Prasečkova. Režie: Hana Burešová. Dramaturgie: Štěpán Otčenášek a Iva Klestilová. Scéna: Martin černý. Kostýmy: Kateřina Štefková. Hudba: Jean-Baptiste Lully a Vít Zouhar. Hrají: Václav Postránecký, Jiří Štěpnička, Jana Pidrmanová, Radúz Mácha, Pavla Beretová, Ondřej Pavelka, Filip Rajmont, Milan Stehlík. Premiéra 22. listopadu ve Stavovském divadle v Praze
