Názor - Vždy se dají věci dělat lépe. Takové je krédo ministryně kultury Aleny Hanákové zveřejněné na jejích osobních internetových stránkách. Každý, kdo sledoval její nepovedenou anabázi kolem odvolání šéfa Národního divadla Ondřeje Černého, by asi souhlasil, že si nemohla vybrat přesnější životní motto. Vyhazov ředitele nejdůležitější divadelní instituce v zemi provázela taková míra diletantismu, že už se skoro nedal provést a zdůvodnit hůře.
Když v prosinci loňského roku rezignoval na svůj post Jiří Besser, zdálo se, že s nástupem Aleny Hanákové by se na ministerstvo mohla vrátit alespoň trochu vybranější politická kultura. Že by se ve své funkci nemusela dopouštět podobných siláckých excesů jako hřmotný exstarosta Berouna.
Ten si například proti sobě poštval celou kulturní scénu, když odvolal uznávaného šéfa Národního filmového archivu Vladimíra Opělu jen pár týdnů před tím, než měl odejít do důchodu.
Důvody byly nepřesvědčivé a později vyšlo najevo, že Opělův konec souvisel s jeho nesouhlasem s nestandardním postupem při výběru dodavatele pro stavbu nového depozitáře. A Hanáková nebyla ve funkci ani tři čtvrtě roku a podobně humpolácky provedené odvolání šéfa důležité kulturní instituce si připsala na své konto sama.
Nekontrolovatelní nepřátelé
Ve slavných Událostech, komentářích ze dne 7. září, v nichž Alena Hanáková vstoupila do análů bezděčné politické zábavy svým zmateným zdůvodňováním hodinové výpovědi Ondřeje Černého, se čerstvě propuštěný ředitel vyjádřil v tom smyslu, že ministerstvo coby zřizovatel vnímá šéfy svých příspěvkových organizací jako nepřátele. Možná jsou to příliš emotivní slova. Jisté ale je, že ministerstvo jedná často se zástupci kulturních institucí z pozice ryzí síly, aniž by se orientovalo v provozu té které organizace.
V kulturní politice je řada dlouhodobě neřešených systémových problémů (naposledy se v uplynulých týdnech bouřila regionální divadla), většina konfliktů se ale samozřejmě týká hlavně přerozdělování financí. Což je v rezortu, jehož ministři si nedokáží na vládě vybojovat ani jedno procento ze státního rozpočtu, vskutku delikátní problém.
V březnu do úřadu jako velká voda vstoupil nový ekonomický náměstek Martin Sankot s jasným mandátem a úkolem co nejvíce ušetřit. Rozhodl se radikálně překopat financování příspěvkových organizací, protože mu vadila jejich údajná „nekontrolovatelnost".
Svedl pojištění všech spravovaných institucí pod jednu firmu, byť mnozí ředitelé namítali, že jim zasahuje do jejich autonomie. Novou modlou se staly audity a analýzy. A vše nakonec nasvědčuje tomu, že pád Ondřeje Černého nesouvisel ani tak se Státní operou, ale s tím, že si šéf Národního divadla dovolil Sankotovi vzdorovat a jako odpovědný lídr firmy s mnohasetmilionovým rozpočtem se snažil pro příští rok u svého zřizovatele vyjednat co nejlepší podmínky.
Kulturní Kalousek
Správná otázka zní, jakou roli hraje v tomhle příběhu a v chodu ministerstva vůbec samotná Alena Hanáková. Odpověď není příliš povzbudivá. Když měla v televizi obhajovat církevní restituce, tedy patrně nejdůležitější agendu ministerstva pro toto volební období, znemožnila se poprvé výrazněji v televizi, když ze sebe dokázala vysoukat jen fráze a neznala elementární fakta a souvislosti.
Když v přímém přenosu obhajovala radikální řez v Národním divadle, tak Ondřeje Černého před konsternovanou Danielou Drtinovou v zásadě chválila a vše dorazila tvrzením, že když někoho odvoláte, tak to přece neznamená, že ho tím trestáte.
Ve výčtu slabých ministrů kultury je politička nominovaná za Starosty jen poslední v dlouhé řadě. Do historie ale vstoupí patrně jako ten nejsubmisivnější. O ministru financí, s nímž by z pozice své funkce měla bojovat o každý milion do podfinancovaného rezortu, se vyjadřuje v rozhovorech vesměs poníženě a patolízalsky („pan Kalousek je kulturní člověk, vím, že chodí do kina").
Docela bych chtěl být u toho, když jde ztrémovaná paní ministryně mluvící v naučených frázích k ministru financí, proslulým svou „galantností" vůči svým kolegyním v politice, o něčem vyjednávat: třeba o navýšení peněz do balíku investičních pobídek pro filmaře.
Fackovací panák
Z mediálních výstupů Aleny Hanákové je zřejmé, že se v agendě úřadu moc neorientuje. O jejím vztahu k rezortu asi nejvíce vypovídá její několikrát vyslovené přesvědčení, že má „to nejkrásnější ministerstvo mezi všemi", protože umělci jsou krásní, emotivní a citliví lidé, jak se vyjádřila například u Karla Šípa ve Všechnoparty. Tohle už se nedá označit jinak než boží prostota.
Ve stejném pořadu připustila, že už si zvykla být fackovacím panákem. Lepší termín je třeba nastrčený - nepochopitelně loajální - bílý kůň, který slouží jako symbolický hromosvod, po kterém stečou jako blesky všechny výtky proti ministerstvu. Pokud není úplně splachovací, musí být těžké být v její kůži: snášet neustálé narážky na svou nekompetentnost, zarputile odmítat jakékoli své pochybení.
Hanáková by ještě mohla odejít sama a středem. Zaslechl jsem od svého kamaráda novináře, že její dny na ministerstvu už jsou prý sečteny, ale Petr Nečas čeká na její výměnu až po senátních volbách. Možná jsou to jen drby a ani by to nebyl automaticky důvod k jásání. Při personální politice posledních vlád v oblasti kultury není zaručené, že by nepřišel ještě někdo horší.
