Recenze - Zeměplocha Terryho Pratchetta, kterou dnes tvoří čtyři desítky románů, vždy oslovovala i čtenáře, kteří by se jinak k fantastice ani nepřiblížili. Skládá se totiž z řady dílčích cyklů, v nichž si to své najde doslova každý.
Fanoušci tradiční fantasy mají příběhy zbabělého nedostudovaného „máka" Mrakoplaše, ctitelé Shakespeara (ale třeba i Fantoma opery) v příhodách partičky čarodějek kolem Bábi Zlopočasné (které u nás známe i ze dvou inscenací Divadla v Dlouhé), meditativnější povahy osloví Smrť a jeho vnučka Zuzana a všichni jistě ocení i fenomény jako fotbal (Nevídaní akademikové), kinematografie (Pohyblivé obrázky) či rocková hudba (Těžké melodično). V posledních letech však vyčnívají především příběhy Městské hlídky, jejímž velitelem je Samuel Elánius.
Zeměplocha bez Zeměplochy
Právě v těchto příbězích totiž nejvíce promlouvá sám autor a jeho náhled na svět. Šňupec jde v tomto ohledu zatím nejdále a román bychom mohli označit za jakousi Zeměplochu bez Zeměplochy. Starosvětsky pojatý detektivní příběh je zasazený do anglického... pardon, do ankh-morporského venkova, kam Elánius s rodinou a komorníkem Jeefesem vyráží na nucenou dovolenou.
Jenže tam, kde je policajt, je i zločin, a Elánius tak brzy začne (kromě návštěv čajových dýchánků) pátrat po zmizelém kováři a buřiči Zafrkoňovi, z jehož vraždy je obviněn. To vede nejen k odhalení rozsáhlého pašování organizovaného místní smetánkou (bouřícího příboje pod malebnými hrady se sice nedočkáme, nicméně honička po rozvodněné řece také potěší), ale i k seznámení s řadou svérázných postaviček.
Pro plné vychutnání jejich charakterů je dobré mít alespoň základní znalosti anglické klasiky (narážky na „divnou" Janu žijící blízko Šibeničního vrchu jistě potěší) a ctít tradici britské výstřednosti, jak ji pěstovali nejen literáti (v nedávné době především Luis de Berniéres), ale i třeba filmy studia The Archers a samozřejmě Monty Pythoni.
Tuto výstřednost pochopitelně najdete i v jiných Pratchettových knihách, ale zatím byla vždy zakomponována do (více méně) fantasy světa. Pozdní příběhy Hlídky a Elánia ovšem toto narušily. Ankh-Morpork se postupně stal odrazem dickensovského Londýna (i populární mágové byli odsunuti kamsi na okraj) a z trollů a trpaslíků se stali především zaměstnaní, jen trochu divně vypadající policisté či gauneři.
Šňupec toto „odkouzlení" přenáší do prostředí, kde sice občas nějaké to kouzlo probleskne, ale jinak se jedná o esenci britského literárního venkova. S jednou jedinou výjimkou - rasou skřetů. I ti jsou však spíše než magickým národem Romy, jak byli vnímáni ještě v době „osvícenství": škodná, havěť, marginálové nehodní soucitu.
Tahle Zeměplocha není pro jiný
Zeměplocha se totiž změnila a změnil se i autor. Původní příběhy byly velmi vtipné a neuctivé, ale také často kruté. Doslova anarchistický přístup však byl postupně nahrazen tu ironií, onde melancholií a ze zběsilých jízd se staly knihy představující Pratchetta nejen jako humoristu, ale především jako humanistu. Našemu světu už zrcadlo nenastavuje, ale rovnou o něm vypráví. Což platí pro knihy o Městské hlídce dvojnásob.
Sam Elánius opakovaně zjišťuje, že moderní Zeměplocha prostě není pro „jiné". Ač sám mužem plným předsudků, dokázal už ve spolupráci s machiavelistickým patricijem Vetinarim zrovnoprávnit trolly, trpaslíky, upíry i chrliče... Tentokrát jej však čeká mnohem těžší úkol. Skřeti totiž, jak v knize zazní, nejsou šelmy, jsou to ti slabí, na kterých si každý může zchladit žáhu...
Šňupec se lidskou nenávistí k „jinakosti" zaobírá rozhodně lépe, než třeba Nevídaní akademikové (kde řešení zavánělo deus ex machina). A to především díky postavě Elánia. Ten začínal jako opilecký zkrachovalec bez cíle, ale nyní je druhým nejmocnějším mužem Ankh-Morporku a má zásady i vizi. Takovým vývojem si neprošla žádná Pratchettova postava.
I proto o něm můžeme mluvit jako o tom, kdo nejvíc odráží samotného autora. Pratchett vždy preferoval lidovost a demokracii (oproti ve fantasy protěžovanému „vyvolenému" monarchismu) a Sam Elánius je potomkem muže, který osobně svrhl monarchii Ankh-Morporku a bere jako svůj osobní závazek zabránit návratu tyranie - cizí i vlastní. Ví, že svět se náhle nezmění, ale může jej, kousek po kousku, učinit lepším. Jen je třeba překonat vlastní předsudky, spoléhat na prostý selský rozum a neztrácet ze zřetele, co je špatné a co dobré.
Postava Elánia funguje i proto, že na rozdíl od mnoha jiných zeměplošských hrdinů (a hrdinek) viditelně stárne. Víme o něm, že se odrazil ode dna, že často narazil, ale nikdy se nevzdal... a postupně se jeho charakter obohacuje (například o vztah k synovi). Do své velikosti před čtenářem dorostl a jeho příběhy byly vždy nejlépe napsanými romány ze Zeměplochy. Nikoliv však nutně nejvtipnějšími.
Radost z kouzla jazyka
Současná Zeměplocha již není takovou zásobárnou vtipu, jako bývala. Nejedná se ale o důkaz úpadku schopností autora, kterému byla v roce 2007 diagnostikována Alzheimerova choroba. Jak již bylo řečeno, z humoristy se stal spíše humanista - ovšem pořád s velkým smyslem pro humor. Jen se projevuje jinak než v gazích a šílených postavách či zápletkách.
Šňupec je proto nejvtipnější ve chvílích klidu, kdy Elánius poznává Venkov (o kterém ví jen tolik, že čvachtá pod nohama), vyjadřuje svůj mírný nesouhlas s existencí stromů a vůbec konfrontuje své městské já s místem, odkud pochází jeho oblíbená slanina. Nejedná se ovšem o sled anekdot na daná témata, jako spíše o nápadité a lehké popisy skutečnosti, z nichž je cítit radost autora, jakým způsobem lze vedle sebe klást slova...
Toto okouzlení a radost z jazyka (kterou projevuje i Vetinari při luštění křížovek) takřka mizí v dialozích a během akce. Tehdy se autor soustředí na „závažnou" myšlenku. Jedná se však o záměr, který je poměrně důsledně naplňován.
I tak je však základní úroveň zábavy zajištěna, protože řada postav (především ty vystupující i v jiných knihách) generuje vtipy jaksi samovolně (příkladem budiž Jeefes, jenž „měl svoji jistou minulost, která vystupovala na povrch, když začal porcovat krocana.")
Výše uvedené strategie - odklon od fantastických motivů a řešení, opuštění krutějších forem humoru (v knize například zcela absentuje Smrť a vtipy se naopak těží z mírně infantilních knih pro Elániova syna) a kritiku přístupu k „jiným" - dovádí Šňupec zatím nejdál. S jednou jedinou výjimkou, kterou je spletitost děje.
Předchozí příběhy Městské hlídky se skládaly z řady souběžných linií, které se různě střetávaly, a disponovaly i výraznými padouchy nebo jasně definovaným kriminalistickým problémem. Poslední příběh je však zcela přímočarý (vedlejší linie s Fredem Tračníkem je slušně řečeno pátým kolem u vozu) a Elánius v jeho průběhu nemá žádného silného protihráče.
To neznamená, že by byl Šňupec špatná kniha. Na správných místech je vtipný, obsahuje skvělé a napínavé scény a sdělení z něj neční, ale je mu přirozenou součástí. Jen je to ve výsledku čtení... poklidné... ideální na venkov i Venkov a na dovolenou.
Terry Pratchett: Šňupec. Přeložil: Jan Kantůrek. Talpress, Praha 2012. Doporučená cena: 320 korun.
