Recenze - „Něco kolem ní rachotí. Když se jí vdávala sestra, matka naskládala stříbrné příbory do plechové mísy na hliníkovou fólii…. Rachotilo to přesně takhle. Kdopak se vdává? Pokouší se otevřít oči. Chyba." Helena Wesendahlová se probouzí, nemůže otevřít oči, pohybovat končetinami, neví, co se děje. Kde je. Kdo je. Pokouší se sestavit zlomky vzpomínek, které se postupně vynořují z její poškozené paměti. Tak začíná román německé spisovatelky Kathrin Schmidtové, v němž se autorka vyrovnává s vlastním úrazem a nutností znovu se učit ovládat své tělo a zejména opět ovládnout své myšlení a naučit se rodný jazyk.
Hledání ztraceného času
Román je rozdělen do šesti kapitol, které se dále dělí do odstavců. Zpočátku krátkých, jako jsou okamžiky vědomí, jež se Heleně vrací po malých částečkách. Proto je první kapitola nazvána Mžiknutí s podtitulem In the twinkling of an eye. Jako první se totiž na jazyk dere angličtina, kterou se Helena před mozkovou příhodou učila. K angličtině se však připojují i nepříjemné „noční" můry, které se v poškozeném mozku napojují na zvuky z okolí.
Ve druhé části nazvané Stíny, siluety se začínají vynořovat první vzpomínky, Helena se pokouší pojmenovávat věci a lidi ve svém okolí, zorientovat se. V třetím oddílu pojmenovaném Lekce hrdinka „odhrnuje další kus plachty", proniká hlouběji do vlastní minulosti. Učí se poznávat slova, která se z ničeho nic vybavují, a spojovat je s jejich významem.
V části nazvané Nervatury se Heleně vrací vzpomínky na problémy, které musela před nehodou řešit. Tabula rasa se začíná zaplňovat, přítomnost se napojuje na minulost. S intimními vzpomínkami se však začíná hroutit její vztah s manželem, který je v nemocnici pravidelným návštěvníkem. „Má chuť ho požádat, aby mezi návštěvy vložil vždycky jeden volný den."
Objevuje se totiž osudová žena, Viola, která vlastně byla mužem a která v Heleně po letech manželství vyvolala vášeň a zároveň zmatek. Viola/Viktor se stává tématem druhé poloviny knihy. Autorka přiznává, že právě tato pasáž je smyšlená, přesto je dramatický osud Viktora, který se jednoho dne manželce a dětem představil v ženských šatech, dobře promyšlený a tvoří v románu druhou vyprávěcí linii. Díky Viole se do knihy dostává nosný příběh. Závěrečná část pojmenovaná ty. a ty. zcela vrací Helenu do jejího předchozího života.
Nechtějí nepřijít
Důležitá je v románu spisovatelská profese Heleny. Schmidtová prý uvažovala, zda ji na svou hrdinku přenést. Nutnost umět vládnout jazykem je však pro celý román klíčová. Ostatně i dobové reálie končícího komunismu v NDR jsou původní a v románu se stávají metaforou: Východní Německo/doba před mrtvicí a spojené Německo/doba po mrtvici.
Pro spisovatelku je samozřejmě mnohem těžší přijít o schopnost práce s jazykem, než pro kohokoli jiného. V průběhu románu se však jazyk pomalu vrací a testem, zda bude moci ve své spisovatelské dráze pokračovat, se pro Helenu stává předmluva k povídce George Büchnera Lenz, o níž je požádána. Tady vzniká další odkaz: Büchner se totiž v době, kdy tuto povídku psal intenzivně zabýval funkcí nervové soustavy.
O tom, jak moc se Helena pokouší proniknout zpět do jazyka svědčí i scéna s větou, která se jí náhle vybaví: „Copak nevidíš, že ani ty kachničky k nám nechtějí nepřijít blíž?" Dvojitý zápor ve větě se vymyká schopnostem Heleny porozumět a vezme jí hodně sil přeložit si tuto větu do srozumitelného významu.
Asi nejintenzivněji však v románu působí právě osobní zkušenost s přežíváním v nemocnici. Schmidtová výstižně popisuje bezmoc pacienta, který je z poloviny ochrnutý. Jeho závislost na sestrách, lékařích a rodině a také jistou směšnost. Sleduje, jak ostatní reagují na její permanentně odkapávající sliny z úst, všímá si zaměstnance nemocnice, který má na starosti její exkrementy.
Trochu se za sebe stydí, zároveň se ale také trochu baví, třeba tím, jak ostatní dělají, že nic nevidí. Lékaři a sestry tu vlastně jen bez zájmu procházejí, podobni strojům. Z jejich letargie je vyruší až to, že Helena na doporučení léčitele vysadí léky na epilepsii. Schmidtová ale nekritizuje, jen popisuje.
Syrově pak působí scéna, v níž Helenu víceméně znásilní její vlastní manžel, který je pro ni v tu chvíli někým cizím. Přesto je tu právě on tím kladným hrdinou, který se o svou manželku stará, pořídí jí lepší péči, jakoby se chtěl vrátit zpět v čase, do doby před Violou. V románu se objeví také pěkná historka z Putinova špiónského pobytu v Německu, předpokládejme, že reálná.
Rozumět jazyku
Knihu můžeme číst jako varování, že nemoc, nehoda nebo jiná náhlá událost může z ničeho nic pohřbít náš dosavadní život, zároveň je poctou lidskému tělu a zejména lidské duši, které jsou schopné se rychle zotavit. Z této vůle po životě ostatně pochází i název knihy.
Schmidtové jazyk je úsporný, nechybí mu však básnická hravost, která se objevuje zejména ve druhé části knihy. To se velmi dobře podařilo převést do češtiny dvojici překladatelek Renátě Tomanové a Ivě Kratochvílové. Je sympatické, že se nakladatelství Host po úspěchu knih Stiga Larssona neorientuje jen na výnosné severské detektivkáře, ale v jeho edičním plánu se objevují i důležitější tituly, k nimž Schmidtové román rozhodně patří. Ostatně autorka za něj v roce 2009 dostala i Německou knižní cenu.
Kathrin Schmidtová: Neumřeš. Přeložily Renáta Tomanova a Iva Kratochvílová. Host, 2012, 289 s.
