Recenze - Román Ambasadov vzbuzoval velká očekávání. To je ostatně pro díla Chiny Miévilleho, která patří v rámci fantastiky za poslední desetiletí k nejoceňovanějším a nejdiskutovanějším, běžná věc. Miéville už získal všechna nejdůležitější žánrová ocenění a Ambasadov jejich sbírku jistě rozšíří - už má cenu Locus pro nejlepší sci-fi román.
Tentokrát se však jeden ze zakladatelů tzv. New weirdu poprvé pustil na půdu vesmírné science fiction, a pro mnohé z fanoušků tak dal definitivně sbohem stylu a žánru, které jej na začátku tisíciletí proslavily. Miéville však styl nemění a jeho knihy, přestože oficiálně spadá každá do jiného žánru, jsou z hlediska směřování konzistentní. Není totiž žánrový autor.
A navzdory tomu, co si myslí fanoušci, ani New weird, pod který spadají nejslavnější Miévilleho romány, není žánrem. New weird byl, stejně jako v osmdesátých letech kyberpunk, pokusem o radikální přeměnu fantastiky. Pokusem psát jinak, oprostit se od klišé a vrátit do čtenářského prožitku slavný pocit „úžasu".
Kyberpunk se obrátil k popkultuře, převzal do literatury některé rockové postupy, vydal se se svými příběhy na ulici a do prostředí nadnárodních korporací… a většina zásadních kyberpunkerů se postupně ze science fiction, do které byli řazeni, vytratila. Ovšem svůj styl a náhled na umění rozhodně nezradili (jak dokazují staré a nové romány Williama Gibsona). Pouze se oprostili od omezujících žánrových škatulek.
Vymačkání vředů fantastiky
Podobný obrat učinil i Miéville, který ovšem z narušení hranic žánrů učinil svůj trademark již od počátku. Ve své trilogii z planety Bas-Lag (Nádraží Perdido, Jizva, Železná rada) nejprve žánry až anarchisticky míchal (technické i magické motivy se proplétaly se zápletkami převzatými z westernů, sociálních i námořních románů), aby se posléze relativně umírnil a pestrost nahradil koncentrovanějším zkoumáním jednotlivých žánrů.
Un Lun Dun je moderním mixem Alenky v říši divů a temných dětských románů Clivea Barkera; Město a město dle kritiků míchá noir, Kafku a P. K. Dicka; Kraken v sobě spojuje lovecraftovský horor s humoristickými romány ve stylu Davida Lodgeho či Iana McEwena. Ambasadov, průnikem space opery a lingvistického románu, tedy opět potvrzuje, že pro jeho autora je žánr důležitý pouze, odpusťte mi tu hříčku, v jeho revolučním vývoji… Ano, Miéville je autorem politickým a nadto levicovým.
Miéville skutečně nenarušuje klasické žánrové vzorce, on je spíše kolonizuje a využívá k tomu, co považuje již od svého debutu, městské fantasy Král krysa, za základní poslání literatury - probudit ve čtenáři zájem o sociální a politické otázky, o soudobou realitu. Donutit veřejnost vnímat fantastiku jako nikoliv únik, ale výzvu.
Není náhodou, že mezi inspirátory New weirdu nalezneme Mervyna Peaka či M. Johna Harrisona (jejichž díla specificky odráží atmosféru konce britského koloniálního impéria) a samozřejmě Michaela Moorcocka. Ten je u nás považován za tradičního a klasického autora, zhruba stejně (byť hůře píšícího) jako Robert E. Howard (tvůrce Conana) nebo John R. R. Tolkien.
Jenže Michael Moorcock byl a je anarchistickým autorem, který neváhal označit Tolkiena za klerikálního kryptofašistu, a veškeré klasické motivy, které v jeho díle nalezneme, jsou důsledně ironizovány a zesměšňovány. Což Miéville, který považuje za jeden ze svých úkolů potřít reakční stigma fantastiky, které jí podle něj vtiskl právě Tolkien, dobře ví.
Ve svém snažení je ale úspěšný střídavě. V Králi kryse či Krakenovi místy sklouzl až k nesnesitelné dikci spojované spíše s Olbrachtovým románem o rusé proletářce. V Železné radě, Městu a městu (pro domácího čtenáře zajímavému především pro otázky autocenzury vnímání a šedých zón legálního a co morálního chování) či aktuálním Ambasadovu ovšem autorovy levicové názory a upozornění na nutnost změny stávajících pořádků fungují skvěle.
Jazyk jako politický a koloniální nástroj
Ambasadov je uveden citátem Waltera Benjamina: „Slovo musí sdělovat něco (jiné než sebe samo)." I v samotném románu pak narážíme na slavné lingvisty a pojmy jako parole či langue. Pro požitek z četby však nemusíte usínat se Saussurem či Noamem Chomskym pod polštářem. Ambasadov nechce být příručkou, ale příběhem. Miéville naplno využívá heslo kanadského autora Stevena Eriksona, že fantastika umožňuje vzít metaforu jako reálný příklad.
Román se proto odehrává na planetě Arieka. Ta je stranou centra vesmírného dění, přesto má svůj význam - může posloužit jako odrazový můstek k dalšímu zkoumání hvězd. Zdejší lidská kolonie musí koexistovat s domorodým obyvatelstvem, které ovládá podivuhodné biotechnologie, ale především disponuje naprosto specifickým jazykem. Jeho podstatou jsou dvoje ústa vyslovující ve stejném okamžiku. Komunikaci za lidi tedy mohou obstarat pouze ambasadoři - chirurgicky i geneticky připravené dvojice fungující jako jedna bytost (sluší se poznamenat, že román byl i velkou výzvou pro překladatele Milana Žáčka, který opět dokázal, že patří k naší špičce).
Ovšem to není na řeči tzv. Hostitelů to nejzajímavější. Tím je až skutečnost, že nejsou schopni lži. Ba dokonce nejsou schopni ani vyslovit věci, které neexistují, jsou odříznuti od abstrakce a jakýkoliv pokus vyslovit nepravdu (neskutečnost) je pro ně vzrušujícím dobrodružstvím.
Jenže pak se objeví nový ambasador, jehož přístup k Jazyku obsahuje jakousi vadu a Hostitelé se stávají na této vadě/droze závislí. Společnost se začíná hroutit, lidé i Hostitelé se staví na barikády a hrstka hrdinů zjišťuje, že za vším je možná pokus mateřské planety neztratit svou kolonii…
Lingvistické téma sice nevymizí (protože řešením je nalezení nového systému komunikace), ale v druhé polovině románu se do popředí dostává Miéville-revolucionář. Jak už ale bylo řečeno výše - tentokrát je tato stránka jeho díla funkční a zajímavá. Kdo chce, může nalézt v knize odkazy na opiové války (a samozřejmě i na slavnou větu, že náboženství je opium intelektuálů), stejně jako na možné způsoby odpoutání se kolonií od svých zakladatelů.
Přesto je to právě jazyk (a Jazyk Hostitelů), který generuje ty nejzajímavější scény a konflikty. Byť někdy v jakémsi druhém plánu nechtěných či nezamýšlených důsledků. Hlavní postavou je Avice; dívka, která dokázala Arieku opustit, stala se immernautkou (tedy kosmoplavkyní), ale především je přirovnáním. Jako malé děvčátko totiž byla využita v pečlivě naaranžované scéně, díky jejímuž pozorování dokázali Ariekané obohatit svůj Jazyk. Avice je dívkou, která snědla, co jí bylo dáno.
Těmito a dalšími dopady podivné lingvistické situace se Miéville dopracovává k možná nejzajímavějším postavám své kariéry. Miéville vždy uměl popsat akci - na autora obdivovaného intelektuály až hříšně dobrou akci - a nejrůznější umělecké i intelektuální problémy, ale často na úkor svých postav a omezení čtenářových možností se s nimi identifikovat. V tomto ohledu je však Ambasadov možná jeho nejlepším dílem. Nabízí se zde celá plejáda zajímavých postav, jejichž problémy jsou přesně vyváženou směsí exotiky a lidské všednosti.
Co se stane s někým, kdo opustí své přirozené prostředí, přestože je doslova součástí mimozemského jazyka? Co se stane ambasadorům, kteří ztratí svou polovinu? Jak v takovém prostředí fungují sexuální vztahy? A jak zareagují bytosti, pro které je jazyk jediným nástrojem určující reálnost všeho a všech, když už jazyku náhle nemohou věřit?
Zkrocená fantazie
Román takto funguje především díky umírněnosti autora. Miéville nikdy neměl problém nabídnout několik desítek stran dech beroucích popisů, kde před čtenáři defilovaly kouzelné scenérie, děsivé bytosti a ještě děsivější konstrukty připomínající steampunkovou obdobu Gigerových biomechanoidů.
Postupně však dokázal svou fantazii krotit, stejně jako nutkání mixovat všechny možné žánry ve svém okolí (ostatně důkazem je i jednoduchý pohled na rozsah jeho knih - Perdido mělo šest set stran, novější romány jsou o několik set stran tenčí, byť se pořád jedná o poctivé bichličky).
I přes menší rozsah ovšem Ambasadov nabízí řadu příležitostí, kdy si Miéville může dopřát svého bohatého vizuálního stylu. Především některé pasáže na začátku knihy a poté ve chvíli, kdy už je rozklad společnosti Ariekanů v plném proudu, pak dokazují, že Miéville je ve svém fantastickém revolucionářství věrný zásadám avantgardistů, kteří neměli problém mísit vysoké a nízké.
I z tohoto hlediska je Ambasadov další logickou etapou v Miévilleho vývoji. Science fiction je totiž pořád ještě v rámci fantastiky vnímána jako ten náročnější a intelektuálně hodnotnější žánr. A zde přichází Miéville, který sice na jedné straně nenávidí Pána prstenů, ale na straně druhé je nadšeným hráčem Dračího doupěte. Popisy vesmírného cestování tedy odkazují na jedné straně k legendární Duně, na straně druhé k brakovému hernímu světu Warhammeru 40kk…
Miéville je prostě fantasy geek, ale umění se rozhodně nebojí. Jeho Ambasadov proto může stejně snadno oslovit žánrové fajnšmekry, hledače dobré zábavy i čtenáře žánru neznalé, kteří si jej až dosud spojovali pouze s elfy a lasery na měsíčních vězeních…
China Miéville: Ambasadov. Př. Milan Žáček, Laser-books, Plzeň 2012, 384 s., 339 korun.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kam pro nové knihy?
