Recenze - Tři mušketýři v Dlouhé jsou pro mne o významu silného filmového a čtenářského zážitku z dětství a pak také o schopnosti hrát si. Nejen v dětství, ale i v dospělosti. Herci divadelního souboru pod vedením Hany Burešové totiž hrající si děti - samozřejmě v souladu s koncepcí - připomínají a jejich bezprostřednost je nakažlivá.
Téměř celý soubor Divadla v Dlouhé vlastně nechá na jeviště nastoupit jedenáctiletá blonďatá holka, „malá Hanka", alter ego režisérky, která se po čtyřiceti letech ještě stále dokáže napájet z pramene svého dětství - z četby jako inspirace pro vlastní hry. Když se s mušketýry setkala poprvé, bydlela v pavlačovém domě na Smíchově, takže se ten dům hravě přenesl na jeviště. Dříve než si přečetla knížku, viděla u sousedky z pavlače filmovou podobu románu, a tak tu máme další postavu spjatou se třemi mušketýry - sousedku a hned s celou rodinou. Také máte u některých knih v paměti nejen děj a pocity z knihy, ale přesně si vybavujete i místo a atmosféru, která četbu provázela? Pokud ano, tím lépe můžete souznít s inscenačním záměrem.
Režisérka v programu dodává, že Třem mušketýrům předcházel Vinnetou a po nich přišly Rychlé šípy,…. Důležitá byla pro Burešovou v dětství nejen vlastní představivost, ale také schopnost zatáhnout do příběhů ostatní děti, možnost si klíčové situace s kamarádkami ze třídy přehrávat. Skoro jako bychom byli přímo u zrodu profese budoucí režisérky. Být vtažena do děje v roli postavy, bojovat za spravedlnost, milovat, umírat jakoby to bylo doopravdy.
Užaslý pohled dítěte
I když - slůvko „jakoby" tu vlastně není na místě, neboť základní klíč k inscenaci tkví právě v tom, že příběh D´Artagnana a jeho přátel si dítě představuje bez hodnotícího odstupu a optiky povznesené nad romantický pohled na historii s mušketýrskými avantýrami. Sedíte v hledišti a díky přesnému střídání obou časových rovin můžete mít užaslý pohled dítěte, které to, co čte, bere vážně a četbu prožívá.
V tu chvíli se mohou situace z románu odehrát na jevišti skoro jako ve starém filmu nebo na původních ilustracích Maurice Leloira, které známe i z mnoha vydání Tří mušketýrů v češtině.
Příběh, dialog a mušketýrské rituály, popis postav a jejich gest, to všechno patří mezi silné zbraně Alexandra Dumase a autoři adaptace to vědí: „Budeme mít čest se s vámi bít, odvětil Aramis, jednou rukou smekl klobouk a druhou tasil meč".
Režisérka, která čte román stále znovu, umí dramatičnost předlohy ocenit a své okouzlení i nadšení z detailů zhodnotit a přenést do práce s herci. Když čtyři chlapi stojí v jedné linii na forbíně a se vší vážností, lehkostí i humorem dělají, že jedou tryskem na koních, říkáte si, jak bezmeznou důvěru k celému tomu hraní na dětskou hru mají. Vzápětí vidíme šermířské souboje dokonalé jako ve filmu, při nichž je ještě čas i na vtip a nadsázku, ale tak citlivou, aby ani náznakem nedošlo k ironizaci, která by mohla čtenářské prožitky malé holky shodit.
Když už jsem začala hodnotit naplňování koncepce hereckými prostředky, stojí za ocenění šťastně vybrané obsazení mužných typů a ohromné herecké nasazení hlavní čtveřice, ale i výkony všech hrajících si dospělých, kteří mají úlohu snad ještě těžší, jelikož většinou není čas na jakékoli postupné zabydlování či rozehrávání jednotlivých výstupů. S každým příchodem na jeviště, předvádějí zvláště ženské postavy vždy od první vteřiny, kdy se objeví na scéně ryzí radost, zamilování, faleš či smutek v základních barvách a tak, jakoby děj pokračoval ve všech prostorách divadla, i za kulisami a stále.
Střihy jsou o to náročnější, že se odehrávají ve dvou plánech a většina herců je obsazena ve dvou i trojrolích. Již zvládnutá složitost a obtížnost přesného timingu, v němž se všichni na sebe mohou spolehnout, stojí za potlesk, který se během druhé premiéry ozval mnohokrát. Že tempo inscenace zvládnou profesionální herci jedné z předních pražských scén, můžeme považovat asi za samozřejmost. Jak ale režisérka dokázala, aby stejně „šlapaly" i četné výstupy skupiny dětských herců, navíc všechny dětské postavy nastudovala v alternacích, je záhadou. Neobjeví se u nich jediný nešvar dětské roztomilosti, přebrebtů či neukázněnosti a přitom nepůsobí jako cvičené opice, ale jako malí umělci, kteří mají zvládnuté řemeslo stejně jako jejich dospělí kolegové.
Zvláštní ocenění zaslouží výkon 1. holky, čili D´Artagnana. V představení 23. dubna jsem viděla Ingrid Tillmann, ale není důvod myslet si, že alternativní obsazení je - co se kvality výkonu týče - lepší nebo horší, takže pochvala patří určitě oběma představitelkám.
Zhmotnělé představy malé holky
Inscenace je založená na zhmotnění představ 1. holky při četbě, roli představ přebírají živí dospělí herci, občas si román sama přehrává s partou kamarádek, občas se děj posune její hlasitou četbou. Ta malá 1. holka dokáže v režii Hany B. uhrát vše tak, abychom z hlediště uvěřili, že se díváme na intimitu, která se rozkládá mezi četbou knihy a fantazií malé čtenářky. Sledujeme dívku, která je na skutečný život příliš malá a přesto již zvláštně zralá. Skrz románové příběhy prožívá skoro dospělou lásku, boj, intriky, přátelství i smrt.
Přitažlivou vážnost, s jakou se v celé hře pohybuje, je dobré si porovnat s portrétní fotografií z dětství, kterou Hana Burešová otiskuje v programu. V obou dívkách je cosi až seversky zahleděného do hlubin vlastní duše, jsou tajemné. Nic laciného, nic vypočítaného jen na efekt, nic sentimentálního nebo roztomile líbivého. V programu k inscenaci vidíme fotografii třídy a jejich zakroužkované hlavičky na důkaz toho, že celý záměr není jen vymyšlenou dramaturgickou konstrukcí, ale skutečným detailním návratem k vlastnímu dětství.
Vše se musí tedy kvůli věrnosti odehrát na pozadí řádu i neřádu všedních i svátečních dní v letech 1968 - 69, jak si jej režisérka pamatuje z domu se všemi obyvateli a jejich vztahy, s podivnou socialistickou nalévárnou v přízemí. Nechybí změny nálad s ohledem na počasí a roční i denní dobu, hra se světelnými změnami, které občas vrhají na dům stínohru chvějícího se listí na stromech.
Svou poměrně složitou vizi režisérka zhmotňuje s darem nejen efektně inscenovat základní příběh, ale v plném světle reflektorů ukázat i niterný prožitek. Divák má možnost pobýt nejen ve století mušketýrů, ale zároveň se potkat s historickými událostmi Československé socialistické republiky a situacemi z šedesátých let, které jsou generačně sdílené a mladším předávané v podobě typických atributů socialistické éry. Nechybí tedy vítězství nad hokejovým mužstvem SSSR, povinné vlaječky v oknech, vyhazovy z práce, fronty na mandarinky. Jít v mušketýrském dějovém pásmu zadním vchodem od krále znamená jít vchodem, kolem něhož jsou na zdi nadpisy z osmašedesátého.
Beatles v mušketýrském
Další odvážný dramaturgický tah, který umocňuje náladu šedesátých let, je ještě jedno spojení, které jsme zatím nezmínili. V rozhodujících chvílích mušketýrského příběhu či na dokreslení jejich rozpoložení pointují divadelní situace šlágry další slavné čtveřice - kapely Beatles.
Důvěra Hany Burešové v to, že když v tom „mišmaši" mezi pavlačí, skladbami Beatles a Třemi mušketýry vyrostla a bylo to silné pro ni, že to může zprostředkovat ostatním a že je to možné divadlem, je odvaha autorská nejen režijní. Ukazuje se, že má-li režisér spolu s dramaturgem jasnou vizi, autorské divadlo může vzniknout i na velkém kukátkovém jevišti s celým divadelním ansámblem a velkým počtem střídajících se postav.
Klíč k inscenačnímu uchopení byl, slovy režisérky, „právě jen ten horoucí dětský vztah k románu, čtenému na sklonku doby, jež byla synonymem mládí, lásky a entuziasmu a korespondovala v mnohém s tou romantickou dobrodružnou četbou. Vždyť stejně jak mí hrdinové sršela i společnost 60. let vitalitou, odvahou až fanfarónskou, smyslem pro soudržnost a nezištnou obětavost, pro čest a spravedlnost a zvedala hlavu vysoko do oblak…"
Ze svých sedadel pozorujeme hrající děti a hraním nakažené herce, kteří by mohli „své mušketýry" odehrát vlastně kdekoliv. Stačí si představit, že jiné okolnosti mohly způsobit, že režisérka by četla Dumasův román na půdě nebo ve škole pod lavicí a účinek by asi nebyl o nic menší.
Vzpomínky na dětství s mušketýry oživil v Haně Burešové šéf Městského divadla Stanislav Moša, když jí titul před několika lety nabídl k inscenování v Brně. Dramatizace se tedy již jednou osvědčila a na sklonku letošní sezóny se její sukces potvrdil na domácí scéně. Pro úplnost recenze zmiňme, že kostýmní výtvarnice Samila Maleh (dlouhodobá spolupracovnice režisérky) nemusela řešit stylizaci nebo vytvářet „jiné" pojetí inscenace kostýmem. Stačilo opřít se v příběhové linii Tří mušketýrů o již zmíněné ilustrace z románu a obyvatele pavlačového domu obléci do toho, co se nosilo v šedesátých letech minulého století včetně dětských aktovek a na nich se houpajících pytlíků na bačkory a modrých holčičích trenýrek.
Scéna pavlačového domu, jak ji na jevišti zhmotnil se vším všudy David Marek, hraje v rovině šedesátých letech až do tak roztomilých detailů, jako je například funkční převazování jednoho konce prádelní šňůry pod stříšku, když hrozí, že bude pršet. I tady je život založen na rituálech. Z pavlače v prvním patře se ovšem dá také skočit dolů, je-li člověk v mušketýrském stejnokroji a boji a scéna se mění nikoliv jen přestavbami, ale hereckým jednáním a diváckým přijetím základního principu. Jen občas je třeba přinést na pavlačový dvůr stůl s židlemi a zabydlet na něm pro mušketýry hospodu, nebo přivézt postel pro ženské hrdinky.
Hra, která unáší a nadchne
Dramaturgická péče je vyjádřená nejen uctivým a pietním vztahem k Dumasově textu, ale je patrná i na textech vybraných do divadelního programu k inscenaci. Z nich se dozvíme mnohé o vzniku a inspiračních zdrojích románu, o Beatles a jejich osudech u nás v Čechách a na závěr si můžeme přečíst osobní komentář vzpomínající režisérky.
Hra, kterou v Divadle v Dlouhé vidíme, řečeno s Eugenem Finkem, „není žádným okrajovým jevem v životní krajině člověka, žádným jen příležitostně vystupujícím, náhodným fenoménem. Hra náleží svou podstatou ke stavu bytí lidského pobytu, je to základní existenciální fenomén. … podobá se "oáze" dosaženého štěstí v pustině našeho ostatního pachtění za štěstím a tantalovského hledání. Hra nás u n á š í. Tím, že si hrajeme, jsme na chvíli propuštěni ze životního shonu, jsme jakoby přesazeni na jinou hvězdu, kde se život zdá být světlejší, odpoutanější a zdařilejší." Přesně tak se můžeme cítit při sledování hry na tři mušketýry i jako diváci.
Tři mušketýři. Dramatizace: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (s použitím překladu J. a R. Pochových). Režie: Hana Burešová. Dramaturgie: Štěpán Otčenášek. Scéna: David Marek. Kostýmy: Samiha Maleh. Pohybová spolupráce: Josef Jurásek. Hudba: Beatles. Hrají: Marek Němec - D´Artagnan, Jan Vondráček - Athos, Miroslav Hanuš - Porthos, Pavel Tesař - Aramis, Jiří Wohanka - De Tréville, Hostinský od Zlaté lilie / Štamgast, Muž s taškami, Vlastimil Zavřel - Bonacieux, Mousqueton, Klenotník / Drahorád, Miroslav Táborský - Planchet, Mušketýr, Gardista / Štamgast, Tomáš Borůvka - Kardinál, Mušketýr-Komorník, Jezuita / Hospodský, Martin Veliký - Král, Mušketýr, Farář, / Štamgast, Tomáš Turek - Buckingham, Gardista, Kat / Tatínek, Peter Varga - Rochefort, La Chesnaye, Gardista / Opilec, Esenbák Martin Matejka - Grimaud, Mušketýr, Gardista / Štamgast, Slovák, Čeněk Koliáš - Bazin, Mušketýr, Gardista / Vondra, Jan Meduna - De Wardes, Lord de Winter, Mušketýr, Gardista / Vojín, Závozník, Petr Felcman - Mušketýr, Gardista / Zdeněk, Pavel Lipták - Podomek, Gardista / Popelář, Marie Turková - Královna / Maminka, Helena Dvořáková - Mylady Klára Sedláčková-Oltová - Konstance Bonacieux, Magdalena Zimová - Ketty, Jeptiška / Jitka, Lenka Veliká - Prokurátorka / Drahorádová, Ivana Lokajová - Dvorní dáma / Domovnice Smetáková, Michaela Doležalová - Dvorní dáma, Jeptiška / Vondrová, Jaroslava Pokorná, Naďa Vicenová - Babička, Důchodkyně, Petr Felcman - Mušketýr, Gardista, Zdeněk Pavel Lipták, Martin Kocourek, Dan Deutscha - Stráže, podomci, popeláři, Ingrid Tillmann*, Katie A. Brown* - 1. holka (D´Artagnan), Valeria Borkovcová*, Pavlína Hrachovcová* - 2. holka (Athos), Jindřiška Hanušová, Anna Bártová* - 3. holka (Porthos), Alžběta Volhejnová*, Agáta Zimová - 4. holka (Aramis), Barbora Šrámková*, Malvína Borkovcová* - Sestřička, Vojtěch Lavička*, Anna M. Jarkovská*, Tomáš Tolimat . * Členové Dismanova rozhlasového dětského souboru. Premiéra 21. dubna.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Divadlo v Dlouhé a jeho další premiéry.
