Praha - V Praze ve čtvrtek zemřel ve věku 67 let Ivan Martin Jirous zvaný Magor. Legenda českého undergroundu zemřela doma. Už v dubnu ležel na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Třebíči, když mu praskl vřed. O příčínách úmrtí však zatím není oficiálně nic známo.
"Zpráva o smrti Ivana Jirouse mne hluboce zasáhla a cítím se všemi, kteří mu byli blízko. Byl po dlouhá léta můj dobrý kamarád, který významně ovlivnil společenský pohyb v naší zemi. Jsem rád, že se Magor dožil lepších časů, o které se sám nemálo zasloužil," vzkázal podle své kanceláře exprezident Václav Havel.
"Underground přišel o svoji včelí královnu a země o nejskvělejšího básníka," řekl další známý protagonista podzemní kultury, František Stárek zvaný Čuňas. "Byl to velký český básník. Byl to hrdina, dlouholetý vězeň, který se nikdy neshrbil," řekl ministr zahraničí a Jirousův další přítel, ministr Karel Schwarzenberg.
Svědomí, vzor, postrach
Jirous mívá u svého jména připsány profese výtvarného teoretika a kritika, historika umění, básníka a kulturního publicisty. Byl duchovním otcem a organizátorem českého undergroundu i jejího nejznámějšího zástupce, kapely The Plastic People of the Universe. Psal texty o umělcích, uspořádal řadu ilegálních či pololegálních koncertů, výstav a dva festivaly. Podepsal Chartu 77.
V sedmdesátých a osmdesátých letech byl z politických důvodů opakovaně vězněn. Poprvé byl odsouzen v roce 1973 za výtržnictví. Rozsudek, který letos v létě soud zrušil, byl prvním z několika politicky podbarvených trestů. Celkem strávil v komunistickém vězení více než osm let. Pozdější tresty mu totalitní justice vyměřila právě za činnost s Plastic People, za vydávání časopisu Vokno a za další aktivity v neoficiální kultuře.
Sbírka Magorovy labutí písně mu vynesla cenu Toma Stopparda, za celoživotní básnické dílo obdržel literární cenu Jaroslava Seiferta. "Neoficiální cenu - tu z nejvyšších - už má dlouho. Zkuste si sami odpovědět: kolika českým básníkům se stalo, aby byli ještě za života inspirací, svědomím, vzorem i postrachem několika generací," řekl porotce Pavel Šrut v seifertovském laudatiu v roce 2006.
Česká veřejnost mohla jeho práci docenit až po listopadové revoluci, nejlépe v jeho sebraném díle Magorův zápisník (kulturně estetické eseje, portréty a programová prohlášení), Magorova summa (básnické dílo od roku 1975 do roku 1997) a Magorovy dopisy (listy z vězení pro Danu Němcovou a manželku Julianu).
Jako celek jsou výpovědí člověka, který se vzdal pohodlí a bojoval s komunistickou mocí. Výpovědí excentrika, který nejde daleko pro ostré slovo, rád se napije a je ochotný se prát, ale v jehož životním gestu nechybí ani pokora.
Ivan Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci, odkud po maturitě odešel do Prahy na Filozofickou fakultu UK. Studium dějin umění nedokončil, krátce byl zaměstnaný jako redaktor čtrnáctideníku Výtvarná práce, psal pro Sešity nebo Mladou tvorbu.
Vzdor i smíření
Má velkou zásluhu na formování svobodného myšlení v nesvobodných poměrech. Základní tezi svého života, ale i svobodného umění, shrnul ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození. Tu napsal jako reakci na policejní zásah při festivalu druhé kultury v Postupicích v roce 1974: "Je lepší nehrát vůbec než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec než hrát to, co si přeje establishment."
Sám se tak choval a pro nepoddajnost a za stovky textů seděl v kriminále za vykonstruovaná obvinění. Společensky byl postaven na okraj a vykonával dělnické "disidentské" profese - vrátný, topič nebo pomocný dělník.
Jestli vyzdvihnout jedinou básnickou sbírku, která Jirouse nejlépe charakterizuje, pak to jsou zmíněné Magorovy labutí písně. Psal je za zdmi litoměřické a valdické věznice v průběhu let 1981-1985 a projevuje se v nich jako člověk metafyzického hledání. Protože ve vězení nemohl psát, musel si celou sbírku zapamatovat.
Chvíli se v ní přiklání ke křesťanství, jindy k buddhismu, navazuje na prokleté básníky, myšlenkově i rustikální tematikou má blízko k autorům označovaným jako katoličtí modernisté: Demlovi, Březinovi, Durychovi i Čepovi. V Magorových labutích písních je vypsán vzdor i smíření člověka v nesvobodě.
Víc než podoba básníka však mezi lidmi žije obraz radikálního proamerického antikomunisty, připomínajího svým životem i svými slovy Čechům jejich zabělost; tak ho zachytil třeba radarový dokument Český mír. Ale přežíval hlavně obraz Jirouse-pijana, který kam přijde, tam všechny pouráží, udělá striptýz a nakonec možná i rozdá nějakou tu ránu.
Jsem český básník
Tím vším také byl a o takovou pověst sám dobře pečoval, jak dokládá historka, již zažil redaktor Aktuálně.cz na besedě, kde Magor měl mluvit o zesnulém Andreji Stankovičovi. Po půl hodině od začátku se rozrazily dveře a v nich vrávoral zpitý Jirous. Spustil těžko opakovatelnou palbu možností, jak opsat ženské přirození, a společně s přívlastky jako "špinavá", "smradlavá" a "hnusná" je mířil na jednu z uvaděček, která ho nechtěla pustit do sálu. Pak před pobaveným publikem dopadl na židli a řekl "já jsem Ivan Martin Jirous zvaný Magor, český básník, a dnes večer vám tu budu přednášet!"
A spustil: "Okolo Panny Marie/ v závějích bílé hostie. / Je to tak správně, jak to je. / Od božích muk jde vůně sena, na vodě plave bílá pěna / pod vodou bílá břicha ryb. / Zbav nás, ó Pane, našich chyb. / Ukonči naše trápení. / Od božích muk jde vůně sena, zavadle voní lupení. / Třpytí se slunce kosám na ostří. / Třpytí se slzy na řasách vás tří. / Pán Bůh nás nenechá v starosti / Pán Bůh nás nenechá věčně plakat. / Nad sochou svaté Starosty / rozkvétá bíle akát.
Během pobytu ve Valdicích v 80. letech Jirous napsal i sbírku veršů a pohádkových příběhů pro své dvě dcery. Básně a pohádky psané v dopisech z vězení později vyšly v samizdatové sbírce Magor dětem. Ocenění na literárním poli letos získala i jedna z Jirousových dcer, Františka. Za svůj román Vyhnanci obdržela Cenu Jiřího Ortena.
Na jaře ve věku 67 let zemřela básnířka a historička umění Věra Jirousová, první Jirousova manželka.
