Giselle je rozpolcená a Popelka vytržená z líbivosti

Saša Hrbotický
28. 4. 2011 11:25
2x premiéra: balet ve Státní opeře a v Národním divadle
Rebecca King
Rebecca King | Foto: SOP

 

Rozpolcená Giselle

Giselle Adolphe Charlese Adama patří k nejživotnějším titulům romantického baletu devatenáctého století. Libreto zpracovává mnohokrát variovanou slovanskou pověst o pannách, které zemřely před svatbou a staly se bludičkami. Nekončící řada inscenací na světových scénách obvykle vychází z původní choreografie J. Coralliho, J. Perrota a M. Petipy.

Kromě toho existují novodobé verze; nejznámější stvořil Mats Ek, jenž romantický příběh přenesl do psychiatrické léčebny. Inscenace ve Státní opeře Praha se ovšem zarytě drží letité domácí konvence: choreografka (přesněji autorka nastudování, neboť vlastní choreografické práce je v představení minimum) Hana Vláčilová vsadila prakticky na stejnou Giselle, jakou mohli vídat diváci Národního divadla v 60. - 90. letech minulého století v úpravě Jiřího Blažka.

Richard Hlinka, Rebecca King
Richard Hlinka, Rebecca King | Foto: SOP

Výsledkem je představení křiklavě nevyrovnané úrovně. Zatímco první, venkovské dějství by snad bylo možno akceptovat jako tuctovou školní produkci, druhé „záhrobní" je prakticky bezchybné. Scénograf Martin Černý se v prvním aktu nechal nadmíru pohltit předobrazem historických barvotiskových scénografií, žel bez náznaku stylizace nebo ironizujícího odstupu. Nechybí dřevěné chaloupky a prokreslené koruny stromů, na horizontu dílo korunuje malovaný hrad.

Naivistický kolorit venkovských scenérií, pseudolidových tanců sboru i sól lze v Giselle obvykle zkousnout díky precizním tanečním výkonům, ale těch se v prvním dějství nedočkáte. Zuzana Hvízdalová se osvědčila jako výborná interpretka neoklasického repertoáru, jenže k ideálu baleríny má daleko.

Krátká sukně kostýmu venkovské dívky nemilosrdně odhaluje nedostatky v požadovaných liniích nohou, což obzvlášť vyniká v sólových variacích; ani s charakterem naivky není dostatečně sžitá. Vložené pas de deux venkovského páru (Daria Lazucova, Veaceslav Burlac) na premiéře trpělo očividnými problémy partnera ve zvedačkách. Tristní dojem umocnily křečovitě rozesmáté sbory.

Michal Krčmář, Zuzana Hvízdalová
Michal Krčmář, Zuzana Hvízdalová | Foto: SOP

Po pauze se divák dočká zvratu. Realistická popisnost nočního lesa je utlumena nasvícením, které vyvolává přízračný efekt. Záhrobnímu světu éterických vil dominuje vládkyně Myrtha v podání Rebeky King. Ideální skloubení výrazu mrazivé přísnosti s taneční jistotou svědčí o tom, že je vzácným příkladem sólistky tančící tělem i hlavou. Její skoky jsou pružné, paže vláčné, pohyby dotažené a absolutně stylové. Pro Národní divadlo, kam zanedlouho odchází, bude rozhodně přínosem. Bezděky tím předznamená (nevyhnutelnou) fúzi baletu Státní opery a Národního divadla, k níž má dojít.

Rovněž Zuzana Hvízdalová v roli Giselle proměněné v milující vílu ztrácí nejistotu z úvodu. Jištěna Michalem Krčmářem v roli výčitkami štvaného Alberta se stává étericky něžnou, ze snu přicházející bytostí.  Kromě disponovaného Krčmáře, jenž se rovněž chystá soubor Státní opery zanedlouho opustit, se neztrácí ani Richard Hlinka jako Abertův sok v lásce Hilarion. Uznání patří dobře synchronizovanému sboru vil a filigránské práci příslušného baletní mistra.

Giselle ve Státní opeře je typickou podívanou pro konzervativní část baletní obce. I ona by však měla dostát vyrovnané kvality celku, nikoliv pouze poloviny.

Adolphe Charles Adam: Giselle. Choreografie: Hana Vláčilová podle J. Coralliho, J. Perrota a M. Petipy. Dirigent: Tomáš Brauner. Scéna: Martin Černý. Kostýmy: Josef Jelínek. Premiéra 7. 4. 2011 ve Státní opeře Praha Hodnocení: 50 %.

Extravagantní Popelka

Prokofjevova Popelka v choreografii Jeana-Christophe Maillota je v této sezóně jedinou celovečerní novinkou baletu Národního divadla. A je to novinka přínosná už proto, že jde o první české nastudování díla světoznámého francouzského choreografa, šéfa Les Ballets de Monte Carlo.

Alexandre Katsapov, Zuzana Šimáková
Alexandre Katsapov, Zuzana Šimáková | Foto: ND: Pavel Hejný

Dvanáct let stará verze bezpočtukrát omleté pohádky může nepřipraveného diváka zaskočit. Maillot nebourá dějovou linii o skromné dívce, která ke štěstí přišla, pouze jí dává neobvyklý choreograficko-režijně-výtvarný ráz, doplňuje další postavy a některé motivy rozpracovává jinak, než jsme uvyklí.

Jeho neoklasický pohybový slovník působí svěže: nezříká se tradičního tance na špičkách, skoků, piruet a zvedaček, uvádí je však do nových souvislostí a často je koření překvapivým gagem (Princ sjíždějící do plesového sálu po zadku okrajem schodiště, Otec naznačující, že by protivnou Macechu nejraději uškrtil). Vzdušná scéna si povětšinou vystačí s několika posuvnými panely ve tvaru pokroucených listů papíru. Ostře stylizované kostýmy včetně bizarních paruk odkazují k estetice extravagantních módních přehlídek, vše působí čistě a lehce.       

Za hybatelku děje lze označit všudypřítomnou Vílu, která jakoby z oka vypadla zemřelé Popelčině matce. Demisólistka Zuzana Šimáková ztělesňuje tuto dvojroli šarmantně jako pobavenou vládkyni nad lidskými osudy, takže právem sklidila jeden z největších premiérových aplausů. Věčnému představiteli princovských rolí Michalu Štípovi překvapivě sedí role milujícího Otce, jenž sice podléhá erotickému diktátu Popelčiny Macechy (temperamentní Michaela Wenzelová), ale ve vzpomínkách na první ženu se mění v laskavého muže.

Michaela Wenzelová, Michal Štípa
Michaela Wenzelová, Michal Štípa | Foto: ND: Pavel Hejný

Překvapivě méně prostoru se v prvním dějství dostává titulní hrdince ztělesněné subtilní, herecky přirozenou Adélou Pollertovou. Choreograf se chtěl vyhnout klišé osamocené dívky tančící doma s koštětem, a tak povolal komickou dvojici organizátorů zámecké zábavy a čtveřici pomocníků, kteří v groteskní nadsázce Popelce přehrají vše, co ji potká. I když chaotické vsuvce nechybí humor a oba „animátoři" (Oleksandr Kysil, Karel Audy) se předvádějí jako skvělí klauni, Popelka je na dlouho odsouzena do pozice pozorovatele.

Druhé plesové dějství přináší pastvu pro oči protkanou komickými detaily. Divoké sbory do krajnosti zkarikované vyšší společnosti se střídají s hravými pas de deux Popelky a Prince; ve vrcholném momentu ještě násobenými zrcadlově shodným tancem otce s Vílou. První sólista baletu Alexandre Katsapov sbírá pochvaly a uznání téměř automaticky, avšak za interpretaci Prince mu patří bez sebemenších výhrad. V daném stylu se pohybuje přirozeně,  navíc přidává vklad silné osobnosti,  schopnost obsáhnout scénu pohybem, gestem, jemným vtipem a nefalšovanými emocemi.

Maillot svou Popelku vytrhl z líbivé konvence místy snad až nadmíru, ale ukázal, že humor a výtvarná stylizace mohou být v současném divadle silnější zbraní než pohádkový sentiment. Navíc je tento titul jako šitý na míru baletnímu souboru Národního divadla a jeho aktuálním dispozicím.

Sergej Prokofjev: Popelka. Choreografie a režie: Jean-Christophe Maillot. Dirigent: David Švec. Scéna: Ernest Pignon-Ernest. Kostýmy: Jerôme Kaplan. Premiéra: 14. 4. 2011 Národní divadlo - balet. Hodnocení 80 %.

 

Právě se děje

Další zprávy