Praha - Spisovatel Junot Díaz (1968) platil na letošním Festivalu spisovatelů Praha bezkonkurenčně za největšího sympaťáka. Časopis The New Yorker ho označil za jednoho z dvaceti nejlepších spisovatelů 21. století. Je uvolněný, nosí mikiny s kapucí, bílé tenisky a nestydí se. V angličtině mu občas ujede slovo fuck; anglicky také píše , ale v hlavě mu prý u toho hraje španělština.
Jeho tvorba popisuje hlavně zkušenosti první generace dominikánských přistěhovalců v USA. Jak sám říká: „Můžete mi říkat americký spisovatel, latino spisovatel, spisovatel z New Jersey. Vždycky ale nechte v popisu ještě volné místo, ať můžu doplnit milion dalších věcí."
Od roku 1995 rodák ze Santo Dominga publikoval povídky, za svůj první román Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda získal v roce 2008 Pulitzerovu cenu.
Oskar, hlavní hrdina knihy s mnoha odkazy na popkulturu, je milý, ale značně obtloustlý nýmand, který v New Jersey sní o tom, že se stane dominikánským Tolkienem a díky tomu najde lásku. Možná se mu to ale nikdy nemá splnit, protože jeho rodinu už po několik generací pronásleduje prastará kletba zvaná fukú, jež je sužuje pohromami, smůlou a hlavně nešťastnými láskami. Oskar stále jen teprve sní o svém prvním polibku a zdá se být zatím poslední obětí rodinné kletby, když se jednoho osudového léta rozhodne, že to s fukú skoncuje.
Jak často jste v Praze dostal kunderovskou otázku: jaké to je být odjinud, a přitom nepsat rodným jazykem?
Dostávám jí pořád. Ale už jsem si na to zvyknul. Lidi to prostě zajímá.
Další host festivalu Zülfü Livaneli si stěžoval, že se lidé zaobírají tématem imigrace a integrace až přespříliš. Odkazoval hlavně na německé Turky. Hrozí, že téma imigrace pak přestane v literatuře fungovat?
Asi to myslel obecně. Jinak u každého tématu hrozí, že se to s ním spisovatel přežene. Třeba milostný příběh. Když se dostane do rukou někomu bez nadhledu, tak je to utrpení. Na druhou stranu imigrace je plná dalších dílčích témat. Je plná obav a tužeb. Fascinují mě lidé, kteří nemají ve společnosti pevné postavení. A pokud nějaké téma lidé kritizují, asi o něm nechtějí tolik slyšet a nechtějí ho probírat.
Proč jste si vybral pro první román příběh Oscara Wajdy a jeho dominikánské rodiny? Proč jste nepsal o lásce, Wall Street nebo třeba bezdomovcích?
Je to kniha, která se zaobírá různými žánry, jež mezi sebou kolidují. A pro mě jako latino spisovatele je to přirozené. Příběh vysoké školy, román o diktátorovi, etnická literatura, několikagenerační rodinná sága… Chtěl jsem to všechno obsáhnout a spojit. Byl jsem zvědavý, jak to bude fungovat ve spojení s tlustým šprtem Oscarem, který touží po jediném: vyspat se s holkou. Nemohl jsem se od té představy odtrhnout.
Při čtení knihy o Oscarovi má člověk pocit, že umí španělsky. Je tam hodně španělských výrazů, navíc dost sprostých. Je to celkově hodně drsný text. Prožíval jste podobné dětství a dospívání jako Oscar?
Moje první kniha (sbírka povídek Utonutí) byl o mém dětství. Příběh Oscara Wajdy a jeho rodiny je totálně vymyšlený. Na druhou stranu jsem se snažil zachytit několik témat, která jsou pro dominikánskou komunitu typická. Například konflikt mezi matkou a dcerou. To mě vždycky hodně zajímalo, proto jsem z toho udělal ústřední motiv knihy. Také jsem chtěl zachytit, jaké to je, když žijete v obou komunitách - ve své rodné i té nové, americké - doslova jako cizinec, což jsem zažil já sám. Všechny problémy Oscarovy rodiny plynuly z vnějšku. Já to měl jinak. Můj otec chtěl, abych byl oddaným členem té „fašistické aliance"…
Fašistické aliance?
Ano, pocházím z vojenské rodiny. Fašismus je ve vojenské kultuře všudypřítomný. Právě zde má své kořeny. I moje rodina byla fašisticky orientovaná. Choval jsem vždycky k Oscarovi sympatie. Také jsem byl uvnitř vlastní rodiny hodně sám. Mohl za to hlavně můj otec. Snažil jsem se najít svůj vlastní prostor, protože jsem byl tak trošku jiné dítě.
V textu často odkazujete na sci-fi literaturu. Máte sci-fi prostě rád, nebo to má nějaký hlubší smysl?
Sci-fi jsem nevyužil proto, že bych chtěl být zajímavý. Sci-fi pomáhá pochopit extrémní realitu, přesně jako byla ta pod Trujillovou diktaturou. To jak používá metafory a přirovnání. Jak dokáže přiblížit některé noční můry a příběhy nového světa a zároveň zkušenosti třetího světa. Jinými slovy, když lidé čtou sci-fi, ani si neuvědomují, jakou realitu tento žánr popisuje. Ale jen sci-fi umí opravdu popsat v plném rozsahu otroctví a genocidu. Díky sci-fi lépe pochopíme kořeny projektu jménem Amerika. Díky sci-fi to vše jako spisovatel dokážu čtenáři přiblížit mnohem lépe, než kdybych psal realistickou prózu.
Při jedné z diskusí jste rozdělil svět na místa, která leží „někde", a na místa, které která leží „někde úplně jinde". A nejlepší literární práce podle vás vznikají právě tam „někde jinde".
Je to hodně zjednodušující bi-polární popis světa. Ale je to tak. Potkávám tady v Čechách mladé lidi a všichni chtějí do New Yorku, nebo Londýna. To samé mi říkají mimochodem i lidé z New Jersey. Taky chtějí pryč. Všichni vědí, o čem ta velká známá města jsou. Ale místa, která potřebují vysvětlení, mě zajímají mnohem víc. Ta leží „někde úplně jinde".
Proč se lidi stydí za to, že jsou „odjinud"?
Protože žijeme ve světě, kde média popisují všechna ta odlehlá místa - a je jich většina - velmi pesimisticky, pasivně. Kdo by chtěl žít na místě, které podle médií není důležité? Souvisí to se stylem a obsahem vyprávění, kterému jsme vystaveni nejčastěji. Náš mozek potřebuje příběhy a média nám dokážou zprostředkovat jen zjednodušený obraz.
Říkal jste, že Praha Vám povětšinu života vůbec nepřišla na mysl. Znal jste jenom „Moskvu a pak velký sovětský blok s bezejmenným stádem barbarů, robotů bez tváře." Proč jste sem přijel?
Chtěl jsem Prahu vidět na vlastní oči. Samozřejmě jsem četl Kunderu. Zinám taky knihy Jáchyma Topola. Jeho Sestra je neuvěřitelná. Často z ní cituji. Víte co je zajímavé? Prahu přece po revoluci zaplavily tisíce Američanů. A nikdo z nich - aspoň o tom nevím - nepřivezl domů opravdové zprávy o tom, co se tady děje. Všichni mluvili o levném žití, pivu a holkách.
To víc vypovídá o nich než o Praze.
No jasně. To se snažím říct. Svět tady jim zůstal uzavřený. A to je zajímavé. Vždy se tady cítili být privilegovaní. Je to stejné jako s vojáky, kteří žili na základnách po celém světě. Taky nikdy nepoznali opravdový život - na Filipínách a v Japonsku, nebo kdekoliv jinde.
Píšete něco nového?
Píšu další knihu. Jde to pomalu, ale je to legrace. Zatím vlastně nevím, o čem bude. Vychází z mé představy o houpacím křesle Johna F. Kennedyho. Věděl jste, že měl hodně nemocná záda? Jediné křeslo které mu dělalo dobře bylo tohle houpací křeslo, které dostal darem z Dominikánské republiky. A tak si s tím nápadem hraju. Mám představu, že to bylo inteligentní křeslo, které mu pomáhalo rozhodovat se a vést zemi.
To zní hodně jako sci-fi...
Je to absurdní, ale doufám, že zábavné. Navíc v jeho době byla jediná latino zaměstnankyně Bílého domu z Dominikánské republiky. Takže by do ní mohl být JFK zamilovaný.
Zníte hodně spokojeně. Užíváte si práci spisovatele?
Mně psaní vůbec nejde. Jsem nejhorší ze všech špatných spisovatelů co znám. Napsat jedinou knihu mi trvalo 11 let!
Odkud jste bral energii v tom pokračovat?
Nic jiného neumím.
Pulitzerova cena pro Vás musela být velkým zadostiučiněním.
Ani jsem si ji pořádně neužil. Před čtyřmi lety jsem byl v situaci, kdy jsem hodně ztratil. Ženu, kterou jsem si měl brát, byt, rodina se mnou přestala komunikovat. Mohl za to sled špatných rozhodnutí a činů. Souviselo to s láskou. Byl jsem na dně. Něco jako když ukradnete mámě peníze na transplantaci ledvin a všechny je prohulíte. Teď to přeháním, samozřejmě. Ale jsem rád, že jsem to zažil. Dal jsem se dohromady a jsem teď mnohem skromnější. Už nejsem takový kretén jako dřív.
