Rozhovor- Michal Pěchouček (1973), držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2003, patří k našim nejoriginálnějším umělcům. Je pro něj typická jistá neuchopitelnost, jíž odpovídá i základní předpoklad jeho tvorby, totiž všestrannost a volný pohyb skrze média.
Na jednu stranu je tradiční, na druhou neúnavný experimentátor. Chvíli vemlouvavý vypravěč intimních příběhů, chvíli objektivní pozorovatel formálních zákonitostí, ale téměř vždycky překvapivý. Nejiná je z mnoha důvodů i jeho výstava Hodiny v umění v domě U Kamenného zvonu, kterou připravil pro GHMP. Kdo sází na retrospektivu, je na omylu.
Není moc časté, aby tak prestižní prostor jako je Dům U Kamenného zvonu dostal k dispozici žijící autor, natož třicátník, co jsi té nabídce říkal?
S Galerií hlavního města Prahy spolupracuju už přes deset let, takže tato výstava by mohla být jakýmsi vyvrcholením. Ale kolínka se mi trochu podlomila, to jo. Musím přiznat, že mne nabídka i trochu rozesmutnila, protože byla zároveň výzvou udělat retrospektivní výstavu. Nechal jsem si proto čas na rozmyšlenou.
Bilanční výstavy poměrně mladých autorů nedopadají moc dobře, jsou tak nějak sebestředné a mnohdy zbytečně předčasné. Zároveň jsou takové výstavy smutné, protože člověk musí postavit svůj pomníček, pracovat s něčím, co už je minulostí. Uvědomil jsem si, že čistě z pudu sebezáchovy bych se svojí velké retrospektivní výstavy nikdy nechtěl dočkat, protože bych to nepřežil.
Jak ses rozhodl výstavu koncipovat?
Snažím se všechny samostatné výstavy koncipovat jako uzavřené tematické celky s přizvanými hosty. Z těchto celků se jednotlivé složky vybírají někdy méně nebo více obtížně. Což je vlastně další důvod, proč bych retrospektivní výstavu nechtěl dělat. Takže si velmi vážím toho, že mi kurátorka Olga Malá dovolila, abych vystavil nové práce a zároveň vytvořil základní rámec koncepce, tedy dvojitou výstavu.
Jednu věnovanou filmu a druhou malbě. Představa dvou extrémně rozdílných výstav místo jedné, tedy jakési pasti na diváka, nás bavila od samého začátku. A opravdu jsem si všiml, že se na vernisáži podstaná část diváků rozdělila do dvou skupin, každá fandila jinému patru. Jedna divačka mi dokonce spiklenecky pošeptala, že ten břídil, co vystavuje o patro níž, mi nesahá ani po paty. Divák může být opravdu trochu dezorientovaný a to je naprosto v pořádku, má na to právo.
Jak ti tedy vyhovoval historický prostor Domu U Kamenného zvonu?
Myslím, že z těch velkých prestižních galerií je Zvon pro takovou výstavu nejideálnější. Ten dům je takový tajuplný kompilát architektonických stylů, má kouzelnou a bohatou historii. Ta dvě patra už sama o sobě jsou rozdílná. První je spíš negalerijní prostor, gotika tam dominuje, vhodnější je spíše na videa nebo instalace. V prvotních poznámkách k tomuto prostoru mám slova jako vertikála, světlo, tma, děravá kontinuita nebo prázdnota.
Čtěte více:
Michal Pěchouček vyšil pěknou výstavu
Osobní vlak - Pěchouček a Brody: Hry na city
Playtime - Není přestávka jako přestávka
A druhé patro je celkem typická čístá galerie, architektonicky nenápadná, kde je možno vztah mezi divákem a uměním rozvinout tradičněji třeba jako výstavu obrazů. Takže v tomto domě bylo možno uvažovat nejen o dvou rozdílných monotématech, ale i způsobech, jak je rozdílně nainstalovat.
Jedna část výstavy je tak subtilní, že je na pokraji rozklíčovatelnosti, druhá se naopak zdá být jasná na první pohled. Co jsi tím kontrastem myslel?
Dva různé pohledy na stejnou věc - na vizuální umění. Ze své zkušenosti diváka vím, že se při vnímání umění zmítám mezi odmítnutím, pomalu se rozpouštějícím nepochopením, nebo okamžitým a bezpodmínečným přijetím. Kdybych řekl, že kontrast je založený jen na volbě abstrakce a figurace, dvou jakoby vzdálených pólů, tak bych to zjednodušoval. Obě výstavy jsou především vizuální a představují dost tradiční pohled na závěsné médium. Jeden pohled je dost věcný a k divákovi přísný, druhý sdělný, vyprávěcí a senzuální. Tam divák nemusí přemýšlet, může se dojmout. Ten kontrast by měl vyvolat otázku s otevřenou odpovědí, co ty dva pohledy spojuje nebo přesněji, jestli je lze naopak rozpojit. Sám za sebe říkám, že ne.
Jsi často vnímán jako vypravěč příběhů, kde je vlastně bereš a jaké jsou ukryté v téhle výstavě?
Ta místa, odkud příběhy pocházejí, by měl podle mého umělec opustit a zapomenout na ně. Důležitější je následný příběh dialogu s divákem, který už neovlivním. Filmogramy nic nepopisují, je to příběh filmu samotného, jeho jazyka a čistě technických nebo formálních podmínek snímání. Možná je to přece jen trochu příběh, například o prázdnotě nebo magické funkci toho média, které konzervuje světlo a čas. Obrazy z Time for Bed se zase tematicky dotýkají intimity, studu nebo nostalgie ukryté v odhozené draperii.
Jakou pozici pro tebe má tahle výstava? Je na ní něco nestandardního?
Tak náročný projekt jsem ještě nedělal. Byl to rok a půl dost intenzivní práce. Je to důležitá zkušenost už díky tomu, že jsem musel věnovat energii nejen tvorbě, ale ostražitě hlídat i následné přípravy včetně všech detailů, nenechat nic náhodě. Nahlédl jsem více do způsobu produkce, naučil se více komunikovat s tak velkou institucí, kde je tolik různých specializovaných pracovišť. Setkal jsem se naštěstí s dost profesionálním přístupem. Také jsem průběžně výstavu konzultoval s mými studenty a dalšími lidmi, kterým věřím. Kromě toho jsem si přál, aby ta poslední fotografická tvorba konečně dosvědčila, že to myslím s abstrakcí nebo formálními a racionálními formami opravdu navážno.
Co tě inspiruje a co máš rád?
Když bych zůstal u poslední výstavy a v Čechách, tak umělce, kteří vyprávějí podobný příběh technického obrazu, jako jsou Markéta Othová, Jiří Thýn, Ján Mančuška, Jan Haubelt nebo Laco Babuščák. Ti mne hodně inspirují. Z malířů mne v poslední době zaujala Dragana Živanovič, Mirek Polách, Jaromír Novotný nebo Vladimír Houdek.
Tady se hodně zřetelně zabýváš sexem, to u tebe zatím nebylo moc běžné. Jak jsi k tomu dospěl?
K tématu mne popostrčila Kamila Ženatá - artterapeutka a kurátorka v jedné osobě. Věděla moc dobře, proč to dělá, a moc mi pomohla. Zároveň se mi ve stejné době dostala do rukou roztomilá, čtyřicet let stará publikace sexuálních poloh. Tu jsem použil jako předlohu, protože něco podobného bych si nemohl vymyslet. Takovou směs otevřenosti a cudnosti. Původně jsem chtěl obrazy pojmenovat Michal Pěchouček - Dětem.
Výstava se jmenuje Hodiny v umění, to moc asociativní není. Navíc zní dost suchopárně a školsky, zatímco dneska je tendence k výstavní atraktivitě někdy až na úroveň bulváru. Nemáš pocit, že název lidi spíš odradí?
Myslím, že název by právě mohl naopak lidi přilákat, protože jim slibuje lekci o něčem, co se neustále mění a je laikům trochu nesrozumitelné. Ale zůstane jen u slibu. To ponaučení je jen v tom kontrastu dvou výstav.
Myslíš, že jsi naplnil očekávání kurátorů?
Snad ano, ale oni budou ještě spokojenější, když se to pozitivně projeví na návštěvnosti výstavy. Pak bude větší šance, že tento prostor svěří dalšímu umělci mé generace, což by bylo skvělý.
Jak jsi s výstavou spokojen, pochybuješ o ní?
Nevím. Nemám odstup. Mým cílem bylo vytvořit kompozici, kde nebude takzvaně nic navíc a to je v umění vystavování vždycky to nejtěžší.
