Recenze - Na Staroměstské radnici právě skončila výstava fotografií Podoby pravdy autora Miroslava Tichého. Po vstupu mohl divák snadno získat pocit, že se organizátorům podařilo uvést do chodu stroj času.
Atmosférou se rázem ocitl minimálně o dvacet let zpátky, výstava působila jako poctivé retro v každém ohledu; formálně i obsahově. Úroveň instalace připomínala ročníkovou výstavu na chodbě střední umělecké školy či amatérského fotokroužku; s oškubanými paspartami, prvoplánově popisnou koncepcí organizace. Rozdílem oproti školní výstavce je nicméně fakt, že zde zaplatíte vstupné.
Kapitolou samou o sobě jsou pochopitelně prezentované fotografie. Miroslav Tichý je zvláštní fenomén nejen v rámci české fotografie. Jakkoliv tvorbu tohoto kyjovského umělce ještě před pár lety znalo pár kolegů a známých; v současnosti je jedním z nejznámějších českých fotografů v zahraničí.
Podivný katalog
O tom patrně sám ani nemá tušení. Celý příběh Miroslava Tichého je nezbytnou součástí mýtu vybudovaného kolem jeho osoby a díla. Nejpodstatnějším a ústředním prvkem příběhu je na okraji společnosti žijící autor, který si vlastnoručně vyrábí primitivní fotoaparáty z nejrůznějších materiálů a předmětů a s nimi pak fotí.
Čtěte také:
Šmírák Tichý tyje z upírské podstaty fotografie
Praha poprvé pořádá výstavu voyeurovi Tichému
Miroslav Tichý čili Jak vyrobit umělce
Hlavním a vlastně jediným předmětem jeho zájmu jsou ženy, dívky, slečny, nejlépe spoře oděné. Přesněji řečeno nejde ani tak o celé ženy, spíš jejich jednotlivé. Výběr z Tichého díla představený na Staroměstské radnici působí jako seznam náhradních dílů z podivného katalogu. Fotografie jsou navíc kurátorem nepříliš vynalézavě rozřazeny do skupin dle detailů zobrazení - nohy, poprsí, zadky, rozkroky, sukně, šortky.
Fotografie pořizované od 60. let do konce minulého století jsou „postiženy" silnou stylizací danou nekvalitou objektivů i nedbalým vyvoláváním a zpracováváním zvětšenin. Vzhledem k obsahu fotografií je možná lepší se příliš nezamýšlet nad tím, za jakým účelem je autor původně pořizoval. Výsledkem jsou nicméně velmi efektní, otrhané, flekaté, špatně ustálené snímky, u kterých těžko předpokládat, že by je Tichý kdy zamýšlel vystavit. A tím se pomalu dostáváme k hlavnímu problému expozice.
Tím není šmírácký charakter Tichého díla nebo odfláknutá instalace, ale onen způsob, jak se z neznámého skoro-bezdomovce stala bez vlastního přičinění ikona české fotografie na zahraničním trhu s uměním. Tichého dílo se díky činnosti několika „šikovných" obchodníků s uměním dostalo z krabic v kyjovském bydlišti na mezinárodní scénu; vydělávajíce těm, kdo s nimi obchodují, finanční částky v řádech desetitisíců eur.
Stalker v komunistické šedi
Jak je to možné; a proč by měl někdo zájem o nepovedené fotografie a ještě za ně byl ochoten platit horentní sumy? Jednoduše Tichého příběh se dobře „prodává" sám o sobě. Umělec na pokraji společnosti i šílenství, malíř, který opouští svůj obor, je vyhnán komunistickým režimem z ateliéru, žije ve špíně, holduje alkoholu, vyčleňuje se ze společnosti.
Věnuje se vytváření fotografií s velmi živočišným nábojem, fotografuje skrytě, jako stalker pronásleduje ženy a dívky z celého města. Detaily ženských těl zachycuje v reáliích komunistického maloměsta šedesátých, sedmdesátých či osmdesátých let. Už tahle část příběhu by byla výrazným lákadlem. Druhou částí story je technické provedení. Fotografie jsou esencí manuální výroby, poseté otisky prstů, cákanci, otrhanými okraji, zhotovované přístroji, které na koleni vyrábí z nejrůznějších zbytků, lepící pásky, kusů kartonu.
Aby se z tohoto v zásadě smutného konkrétního příběhu stal obecný celosvětový bestseller, musela nastat příznivá konstelace dalších faktorů. Důležité je samozřejmě načasování. V tomto případě bylo ideální - právě v okamžiku, kdy digitální technologie prakticky vymazaly klasickou fotografii z povrchu zemského.
V době, kdy je většina lidských činností v západním světě realizována na klávesnici počítače. V době, kdy digitální obrazy jsou mnohem dokonalejší než jejich předobrazy v realitě, působí Tichého snímky jako zjevení z dob dávno minulých.
Pár snímků na hraně
Důležité je samozřejmě i téma. Půvaby ženských těl jsou tématem umění od nepaměti, pro fotografii to platí dvojnásob. Téma v zásadě nekonfliktní, až na pár snímků „na hraně" - tedy fotky velmi mladých dívek, resp. děvčátek v plavkách, za které by se respektovaní autoři v dnešní puritánské době vystavovali riziku trestního stíhání.
|
|
|
|
|
|
V tomto případě jde ale o tvorbu „vyšinutého" autora, takže omluvitelné je skoro cokoli! V blahobytu žijící maloměšťácký sběratel umění si může hrdě pověsit lehce pedofilní snímek na zeď a okořenit ho líčením o bizarním autorovi.
Tichého fotografie je možné si prohlédnout také v knižní podobě Podoby pravdy od nakladatelství Kant, případně ve starší publikaci ze série Fototorst. Zejména starší publikace z Torstu ukazuje, že mezi Tichého fotografiemi lze nalézt zajímavé a osobité snímky. Oproti tomu současná výstava působila jako druhá jakost z toho, co se ještě nestihlo prodat. Významnou měrou k tomu určitě přispělo zahlcení diváka zbytečně velkým množstvím skoro stejných snímků (místy máte opravdu pocit, jako při prohlížení katalogu) a lacině působící instalace celkovému dojmu rozhodně neprospívá.
Je to škoda, protože pečlivější výběr, alespoň náznak nějakého kurátorského snažení a adjustace odpovídající současným galerijním standardům mohla i z tohoto materiálu udělat divácký zážitek, u kterého si mohl návštěvník lépe uvědomit výše naznačené otázky a zkoumat ony Podoby pravdy.
