Praha - Ve věku nedožitých pětaosmdesáti let zemřel nad ránem v Praze novinář a spisovatel Arnošt Lustig. Pět let bojoval jeden z nejznámějších českých autorů se zákeřnou nemocí a v jeho případě je toto slovo na místě. Spisovatel, jehož hlavním tématem byl holokaust, se podle svého okolí choval, jako kdyby tu choroba pět let nebyla, a dál vyrážel z Prahy do světa.
Coby židovský mladík prošel Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem a zážitky z té doby byly těžištěm celé jeho tvorby. "Jako mnozí vzdělaní Židé cítil trochu vinu před těmi šesti miliony bratří a sester, kteří museli zemřít. Tento pocit viny byl zároveň ale hlavní motor, který ho hnal do práce: věděl, že přežil jen díky tomu, že místo něj zavraždili někoho jiného," napsal v osobní vzpomínce na spisovatele Karel Hvížďala.
Lidé ale znali spíš jiného člověka. "Život není to, co chceme, ale to, co máme." Slova Dity Saxové z jeho slavné stejnojmenné knihy charakterizují i autora, jenž velmi rád bavil společnost a byl znám náklonností k ženám. Jeho oslovení "ty bejku" téměř zlidovělo.
Byl autorem řady knih, napsal několik scénářů a podle jeho děl vznikly úspěšné filmy. Bývá řazen k tzv. druhé vlně válečné prózy s tím, že "zachytil holokaust z pozice bezbranného jedince". Ve svých příbězích o hranicích lidské důstojnosti popisoval i nejintimnější detaily ze života hrdinů, ale o utrpení vždy hovořil věcně a střízlivě.
O svých knihách nežertoval a přiznával si velkou autorskou ctižádost. "Myslím, že moje nejlepší knížka byla ta první: Noc a naděje. Ne proto, že to někdo říká, ale říkám to sám sobě a měřím to tím, že do té knížky jsem dal úplně všechno, co ve mně bylo. Veškerou ctižádost a touhu, snahu, úsilí, práci a zkušenost, píli a i pot. A odevzdal jsem ji po několika letech přepisování teprve tehdy, když jsem věděl, že víc už do ní dát nemůžu. Věděl jsem, že i kdybych se přetrh, nemůže být lepší," řekl Karlu v knižním rozhovoru Tachles, Lustig z loňského října.
Rozhlas a Barrandov
Lustig se narodil v rodině pražského maloobchodníka. V roce 1941 byl z rasových důvodů vyloučen ze školy a poté se učil krejčím. V roce 1942 byl transportován do terezínského ghetta a poté prošel Buchenwaldem a Osvětimí. "Během těch tří let v lágrech jsem byl třikrát odsouzenej k smrti zastřelením, x-krát do plynu," vzpomínal.
Blogy Karla Hvížďaly:
Arnošt Lustig: Úsměvem proti utrpení
Ctižádost mě opouští, ale mám se rád
V březnu 1945 uprchl z pochodu smrti do Dachau a do konce války se skrýval v Praze. Z Mauthausenu se mu vrátily matka se sestrou. Otec zahynul v plynové komoře v Osvětimi.
Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a v rozhlase. V letech 1948-1949 se jako zpravodaj zúčastnil první arabsko-židovské války. V Izraeli se také oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí židovské brigády cvičené Antonínem Sochorem. Spolu měli syna Josefa a dceru Evu. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově.
V roce 1968 odešel přes Itálii, kde byl na dovolené, do Izraele, poté do Jugoslávie, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, nakonec skončil v USA. Tam krátce přednášel na několika univerzitách a v roce 1973 zakotvil na Americké univerzitě ve Washingtonu.
Pulitzer a Kafka
Lustig debutoval povídkovými soubory Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958). Podle první knihy natočil Zdeněk Brynych film Transport z ráje; podle povídky Tma nemá stín z druhé knihy natočil Jan Němec snímek Démanty noci (1964) o útěku dvou mladíků z transportu smrti.
V 60. letech mu vyšly další knihy, které patřily k vrcholům jeho tvorby - kromě Dity Saxové (1962) zejména Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964). První je příběhem z poválečného života mladé židovky, která se neumí vypořádat s prožitkem koncentračního tábora a končí sebevraždou; druhá pojednává o židovské dívce a skupině dvaceti židovských podnikatelů, kteří byli zajati při okupaci Itálie.
V portrétování hrdinek Lustig pokračoval i nadále. V roce 1979 vyšla v Torontu u manželů Škvoreckých kniha Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. o židovské dívce donucené okolnostmi k prostituci.
V 90. letech Lustig vydal další knihy a začínaly vycházet jeho sebrané spisy, často s přepracovanými verzemi. V letech 1995-1997 byl šéfredaktorem české verze časopisu Playboy a v roce 2003 byl nominován za román Krásné zelené oči na Pulitzerovu cenu v kategorii próza.
Předloni byl Lustig mezi 14 nominovanými na mezinárodní Man Bookerovu cenu, mezinárodní obdobu známého britského literárního ocenění. V roce 2008 získal mezinárodní literární Cenu Franze Kafky.
Psal až do poslední chvíle, přestože měl po léčbě rakoviny bolesti: "To mě samozřejmě strašně sere, ale píši i teď jako Gustav Flaubert aspoň jednu větu denně. Přesto mám pocit, že je život hezkej..."
Když byl v rozhovorech dotazován, zda se bojí smrti, odpovídal, že ani neví, a často citoval známý židovský vtip: "Chlap dorazí k bráně pekelné a Lucifer ho provádí podsvětím. Přijdou do prvního sálu, kde se všichni milují. Tohle že je peklo, diví se nebožtík. Ve druhém sále je hostina, jídlo do stropu; chlapík je zase překvapený. Pak konečně otevřou dveře do místnosti, kde se v kotlích smaží hříšníci. Tohle jsem si myslel, že je peklo, povídá chlap. A Lucifer na to: To je ale jenom pro křesťany, oni to tak chtěj…"
