Recenze - Britský spisovatel Simon Mawer je českým čtenářům znám coby autor románu Skleněný pokoj (kniha o brněnské vile Tugendhat se loni dostala do finále Bookerovy ceny). Mendelův trpaslík se také se částečně odehrává v Brně, ale je výrazně starší, vznikl v roce 1997. A lze ho zařadit do linie tzv. akademického románu odehrávajícího se v univerzitním prostředí, známého třeba z próz britského literárního teoretika Davida Lodge nebo norské lingvistky Helene Uri.
Jedním z typických znaků tohoto podžánru je ironicko-sarkastický přístup ke světu a postavám. To je i případ Mendelova trpaslíka, jehož vypravěč má dobrý důvod k tomu, aby byl na celý svět - promiňte ten výraz - prostě a jednoduše nasraný. Benedict Lambert je geneticky deformovaný, trpí totiž achondroplázií, laicky řečeno trpaslictvím.
Sám přitom nejlépe ví, co přesně to lékařsky obnáší, protože patří mezi špičkové genetiky. Cílem jeho vědeckého bádání je také odhalit genetickou odchylku, která právě tuto nemoc způsobuje. Nadání má ostatně v rodině, jeho pra-pra-prastrýc byl Gregor Mendel.
Vyprávěcí způsoby a s žánry
A právě na paralele mezi Benedictem a slavným brněnským zakladatelem genetiky vyprávění do značné míry staví. Víc než třetina knihy je tvořena spíš vědeckou popularizací. Nebo raději inspirací k další četbě, protože fikce není povinna věci podávat tak, jak se na ně skutečná věda dívá.
Kromě ironického odstupu a popularizačních tendencí splňuje Mendelův trpaslík i třetí konvenci akademického románu - pohrávání si s vyprávěcími způsoby a s žánry. Uvědoměle vyprávějící Benedict se nezřídka obrací přímo na čtenáře, glosuje jeho očekávání a předpokládá jeho reakce na to, co píše. Více než sto stran odsouvá rozvíjení konkrétní zápletky, střídá výklad o Mendelově životě a vědeckých pokrocích se vzpomínkami na své vlastní dětství a akademické zrání, přičemž obě souběžné linie prokládá exkurzy do genetiky.
V deváté kapitole Recesivita ale Mawer způsob vyprávění mění a z převážně biografického až popularizačního jazyka ostře přejde do milostného dramatu mezi Benedictem, jeho kolegyní Jean a jejím manželem Hugem. Jean byla ještě za studií jako knihovnice objektem Benedictových sexuálních fantazií, ale když se s ní po řadě let znovu setkává, série událostí ho donutí zařadit se a emocionálně se zapojit se do světa, který dosud z povzdálí lakonicky komentoval.
Klíčová je pasáž, kdy se Benedict během večeře s Jean a jejím manželem Hugem stane cílem arogantního útoku ze strany manžela: „Mají podle vás lidi jako vy právo mít děti?" Benedict se poprvé před čtenářem přizná, že udržovaná distance je prostě způsob, jak si udržet psychické zdraví a pocit, že mu vlastně vyhovuje být neustále okolím zdánlivě nenápadně pozorovaný trpaslík - či dokonce „zrůda", jak sám říká.
„Zvláštní pocit. Člověku se samozřejmě chce plakat, ale velmi brzy se naučí, že se tomu nesmí poddat. (…) Místo pláče se naučíte pociťovat vztek, vztek namířený na řadu cílů: na původce urážky, na lidstvo obecně, na neznámé síly, které ve vás vyvolaly tenhle zbytečně jalový pocit, a na sebe samotného - jako by si člověk za svůj stav vlastně mohl sám. A tenhle vztek se mísí s touhou po pomstě, samozřejmě. Koneckonců i já jsem jenom člověk."
A o dvě stránky dále: „Největším nepřítelem je sebelítost. Člověk se před ní má na pozoru, staví kolem sebe bašty cynismu, hloubí příkopy ironie a sarkasmu. Ale občas, za výjimečných okolností, jsou jeho obranné valy prolomeny."
Paralely pokračují
Této změny přístupu ke čtenáři a přiznání (si) cynické masky sloužící Benedictovi k tomu, aby si nenechal světem ubližovat, Mawer využívá, aby změnil žánr. Hugo svou ženu bije, Jean se nastěhuje k Benedictovi - a otázka „práva na děti" přestává být jen rétorickou provokací v debatě u stolu. Pro Jean i Huga se stává aktuálním problémem.
On přece dítě chce, proč by mu v tom někdo měl bránit? Jean se ale oprávněně bojí, padesátiprocentní pravděpodobnost achondroplázie je vysoká. Po svém dítěti touží, ale… Je potrat v tomto ohledu morálně nebo lidsky „oprávněný", nebo prostě vražda? Vědecká distance mezi Benedictem a světem se bortí, čemuž se snaží porozumět pokračujícím paralelním srovnáváním se s Mendelem.
Jak vědě oddaný augustiniánský mnich stárne a stává se obětí byrokratických povinností opata, přestává i prapotomkovi Benedictovi dosud nejmilovanější věda stačit k tomu, aby se uvnitř svých bašt za příkopy cítil spokojený. Věda už stejně jako Benedictův život není jen jednoduše zprostředkovávána, obojí je nahlíženo kriticky.
Ve vynikající kapitole Protilátka se hrdina postavený před zásadní morální rozhodnutí obrací k dějinám genetiky, švindlování vědců a způsobům, kterými milovaná disciplína, především pak práce jeho obdivovaného prapředka, posloužila různým formám zla (imigrantské úřady, rasismus, nacismus, genetika ve stalinistické éře).
Kde ta moc končí
Benedict se nečekaně ocitá v mocenské pozici, kterou v dějinách genetiky opovrhoval. Má z osmi svých „genetických informací" vybrat dvě, jimiž bude Jean uměle oplodněna. Ví moc dobře, které jsou „normální" a které ne. Jaké vybrat? Pomstít se světu, popřít sám sebe, nebo to prostě nechat náhodě?
Mawer v závěru knihy prostřednictvím svého hrdiny relativizuje vědecké hodnoty stejně, jako se v Benedictově případě nevyhnutelně relativizovaly hodnoty životní. Staví je do přímé paralely a hodnocení nechává na čtenáři. Kde je ta hranice mezi poznáním, ponecháním volného průběhu a násilnou genetickou manipulací s lidstvem?
Když bude moci věda ovlivňovat, jaké děti se narodí, kde ta moc skončí? Koneckonců i sám Benedict je možná tak dobrým vědcem právě díky "genetické mutaci".
Lze se jistě ptát, zda ve snaze o vyhrocený hodnotový konflikt celý problém nakonec příliš nebanalizuje, případně zda zlom ve třetině vyprávění nenasazuje příliš účelově, aby poněkud křečovitě obhájil zásadní změnu Benedictových postojů. V obou případech by se dalo odpovědět ano.
Nicméně určitá žánrová přepjatost (některé dějové zvraty jsou jak z harlekýnové literatury) i vyhrocené užívání konvencí a jistým způsobem extrémní pohled na svět k akademickým románům patří taky. A pokud jste ochotní na podobný způsob zprostředkování příběhu přistoupit, případně je pro vás zmíněná debata (tolik typická pro konec devadesátých let) důležitá, patří třináct let starý Mawerův román určitě k těm lepším.
Simon Mawer: Mendelův trpaslík. Překlad Lukáš Novák. 278 stran, cena 339 korun. vydala Kniha Zlín, 2010.
