Recenze - Sarah Watersová je u nás známá svými „viktoriánskými" romány Zlodějka a Špičkou jazyka. Autorce, jež byla hostem letošního Světa knihy, Argo vydalo i román Malý vetřelec, o jehož kvalitách se neváhal vyjádřit nikdo menší než Stephen King.
Watersová se tentokrát pustila cestou ryzí duchařiny; opět se hlásí k tradiční anglické literatuře a potvrzuje představy, které lze o Anglii získat na základě textů Jane Austenové a Charlese Dickense, ale třeba i z detektivek Agathy Christie.
Rmán funguje jako pocta klasické literatuře a jejím tvůrcům; navazuje na tradici, z níž vzešla jména James Joyce, Ian McEwan či Iain Banks. Hrou s principy gotického románu a precizním naplňováním žánrových vzorců se autorka zároveň zařadila do linie autorů, jako je Susanne Clarková (Dámy z Grace Adieu a jiné povídky), Dan Simmons (Drood), ale třeba i komiksový tvůrce Alan Moore (Z pekla).
Cosi zhoubného
Malý vetřelec je příběh rodinného sídla Hundreds Hall. Jeho majitelé, kdysi vlivná rodina Ayersových, se po druhé světové válce potýkají nejen s existenčními problémy a počínajícím šílenstvím nejmladšího dítěte, válečného hrdiny Roddericka. Zdá se totiž, že ve zdech domu se skrývá cosi zhoubného.
Úvodní vzpomínková sekvence na první střet s Hundreds Hall funguje jako atmosférická expozice světa, který je v pravém slova smyslu mysteriózní. Zároveň je tu ale hned naznačena i nespolehlivost vypravěče, jímž je rodinný lékař, doktor Faraday - racionálně smýšlející starý mládenec, pro něhož je pilulka univerzální lék na duševní neurózu i na fyzické vyčerpání.
Prostředí anglického venkova působí zlověstně a ponuře v žáru léta i během nejtěžší zimy; chátrající rodinné sídlo fascinuje konturami „tající ledové kostky". Nostalgie starého světa šlechtických radovánek, jenž v poválečném období plném zvratů nenávratně pomíjí, je všudypřítomná.
Stejně tak, jako je všudypřítomná snaha vytvořit z chaosu válečných let stabilitu a řád: staré (ve smyslu tradiční) nahradit novým, intuici a šestý smysl vystřídat racionální logikou. Potřeba svět rozumově analyzovat přitom zdaleka nekoresponduje se stavem tehdejšího poznání.
Příznačná je poznámka o „frankensteinovských tvarech" přístroje, kterým doktor Faraday hodlá léčit Rodderickova válečná zranění. Rozhraní epoch je dobou paradoxů; snaha o exaktnost působí dojmem šarlatánství, procedura elektroléčby vyznívá obskurně a znepokojivě.
Navzdory moderní době
Dobová perspektiva je rozostřená a nestabilní, vyhlídky nejisté. Svět působí horečnatě a zmateně - nikdo si není jistý, kde jsou jeho blízcí, kdo přežil a kdo je mrtvý. Entropie a neklid ústí do permanentní neurózy a sídlo Hundreds Hall tuto situaci odráží.
Místnosti jsou zavaleny nábytkem, starožitnostmi a nepoužívanými předměty. Dům představuje neproniknutelný a zlověstně klidný vesmír, jejž nelze uspořádat ani při nejlepší vůli majitelů, kteří v obstarožním oblečení sami působí jako partička duchů. Hundreds Hall je proměnlivým organismem existujícím odtrženě od všeho vnějšího; místem, které přetrvává navzdory mechanismům moderních civilizačních výdobytků, jež generují přehlednost, nekomplikovanost a jednoznačnost.
Aspoň dvojí možnost čtení je pro Malého vetřelce příznačná. Kniha funguje nejen jako zmíněný duchařský horor, ale i ohlédnutí za koncem jedné epochy. Náhodně nalezené nápisy na zdech či ztracený klíč, který se nečekaně zjeví uprostřed zasněžených zahrad, lze krom žánrové interpretace popsat i jako dobově příznačné motivy korespondující se všeobecným zmatkem.
Indiferentní zlo je tak vysvětlitelné mnoha způsoby - aniž je zřejmé, zda přichází zvenčí, nebo jde o rodové prokletí obyvatel Hundreds Hall. Stejně jako například trauma ze ztráty dítěte, jež může, ale nemusí něco objasnit.
Hororové momenty působí v líně plynoucím vyprávění jako ilustrace nebo staré fotografie, na jejichž okrajích je možné při pečlivém zkoumání zaznamenat šelest znepokojující svou neurčitostí. Příznačná je třeba tichá scéna s holčičkou na kuchyňském stole, které doktor Faraday při svíčkách sešívá potrhaný obličej.
Obrazy jsou to působivé a spolu s ruchy a pohyby domu je lze vnímat i jako samostatné fragmenty, jež utvářejí celek, který atmosférou připomíná duchařské filmy Brada Andersona (Session 9) či Alejandra Amenábara (Ti druzí).
Vyprávění je epicky rozmáchlé a popisné, informace jsou dávkovány tempem, které občas mučí. Sice koresponduje s nenápadným, ale soustavným brnkáním na nervy čtenáře, který je paralyzován očekáváním, že se každou chvíli stane něco děsivého. Na druhou stranu ale vzniká nebezpečí, že se hypnotické pohlcení textem promění ve spánek.
Navzdory předvídatelnosti je ale vývoj kauzy rodu Ayersů zábavný a pomalá, leč nezvratná likvidace rodinných příslušníků evokuje svěží horor z kategorie vyvražďovaček. Atmosféra blížícího se konce je hutná a napjatá. Otázka „Kdo je tady blázen?" - již si podobným způsobem položily třeba filmy Prokletý ostrov či Sirotčinec - rezonuje v každé cihle strašidelného stavení.
Nutno ovšem dodat, že Malý vetřelec vyžaduje intenzivní pozornost a kontinuální čtení. V závislosti na (ne)naplnění těchto požadavků se nabízejí dva zážitky z četby: v případě, že přistoupíte na Vetřelcovu hru a věnujete mu dostatek času, dovolí, abyste se s ním pomazlili; jestli ho budete jen trpně snášet, utýrá vás k smrti.
Sarah Watersová, Malý vetřelec. Přeložila Barbora Punge Puchalská, 512 stran. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2010. Doporučená cena 398 Kč.
