Londýn - Ve věku 84 let zemřel slavný dirigent a znalec české hudby sir Charles Mackerras. Informaci přinesla australská a britská média. Neuskuteční se tak už jeho "rozlučkový" koncert s Českou filharmonií, který chystal na podzim.
Mackerras se zasadil o šíření operního díla Leoše Janáčka a pět desítek let spolupracoval s Českou filharmonií. Několik let bojoval s rakovinou, které v Londýně podlehl.
Povědomí o české hudbě šířil Mackerras v zahraniční přes půl století. V případě moravského skladatele se zasadil o to, že je dnes jeho operní dílo neodmyslitelnou součástí repertoáru na všech významných světových scénách.
O českého skladatele se Charles Mackerras začal zajímat v roce 1947, kdy v Praze studoval a byl žákem Václava Talicha.
Mackerras se narodil v roce 1925 australským rodičům v New Yorku. V Sydney, kde vyrostl, absolvoval na místní konzervatoři hru na hoboj. Po válce se přestěhovali do Londýna.
Spojení Mackerras-Janáček bylo desítky let pojmem ve světě vážné hudby, kde patřil dirigent k největším ikonám; stejně známá byla vazba Australana působícího v Británii na českou hudbu vůbec.
Mackerras ale nebyl jen nejznámější Janáčkův věrozvěst - jeho proslulost dirigenta měla mnohem širší kořeny. Působil v mnoha světových souborech a byl i uznávaným průkopníkem historické interpretace děl Bacha, Händela či Mozarta. Přesto na otázku, co považuje v kariéře za nejdůležitější, odpovídal jednoznačně: "Janáčka. A to, že jsem něco udělal pro jeho zviditelnění."
K hukvaldskému skladateli ho přitom dovedla náhoda: o stipendium v Praze zažádal díky upozornění od jednoho českého emigranta, který si všiml, jak si jistý mladík při obědě pročítá Dvořákovu "Sedmou".
Mackerras přijel do Prahy v roce 1947 i s manželkou, klarinetistkou Judy. Rok v československé metropoli měl na budoucí dirigentskou hvězdu zásadní vliv. O Talichovi bylo známo, že nejen učil, ale i vychovával. Mackerras sledoval jeho zkoušky s orchestrem, už v Praze stačil nastudovat všechny Janáčkovy opery.
Své první setkání s Janáčkovou hudbou přirovnal k úderu blesku. Paradoxně mu pomohlo i Talichovo neštěstí: když byl odstaven komunisty; měl něj měl díky tomu více času. "Učil nás, že hudba není jenom technika, že má něco společného s duší," vzpomínal Mackerras.
Po únorovém převratu musel Mackerras Československo opustit, od roku 1965 se ale do Prahy vracel a ještě v roce 1989 dirigoval Mou vlast na Pražském jaru. "O přestávce jsem byl představen Gustávu Husákovi, tento hřích jsem odpykal, když jsem v roce 1991 dirigoval Dona Giovanniho ve Stavovském divadle za přítomnosti Václava Havla," popisoval přelomovou dobu.
Mackerras postupně nahrál na různé značky včetně Supraphonu všechny Janáčkovy opery i další díla. Pravidelně je také ve světě dirigoval. Navíc ve vlastních korigovaných verzích, které se nejvíc blížily autorovu originálu. Vedle Janáčka uváděl i Dvořáka, Martinů, Smetanu či Suka.
K jeho nejznámějším působištím patřila londýnská Královská opera, koncertní orchestr BBC, Metropolitní opera, Velšská národní opera, působil i v Hamburku či v Sydney nebo u Skotského komorního orchestru.
S Českou filharmonií spolupracoval 50 let a na podzim se chystal uspořádat s tímto tělesem v Praze koncert na rozloučenou. S tělesem natočil nedávno nové album Symfonických básní Antonína Dvořáka, které v březnu postoupilo v britském žebříčku klasické hudby na čtvrté místo.
Ještě v dubnu v Praze převzal za propagaci českého umění medaili Artis Bohemiae Amicis. Je nositelem mnoha dalších vyznamenání: byl povýšen do šlechtického stavu, stal se čestným rytířem a obdržel královninu Medaili za hudbu.
Čestný občan Prahy byl také držitelem Medaile Za zásluhy a obdržel čestné doktoráty na pražské hudební fakultě AMU i na brněnské JAMU a pamětní medaile Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
