Praha - Ve věku 90 let zemřel v sobotu v Praze klasik české fotografie Ladislav Sitenský, jenž proslul zejména svými cykly z bojů na západní frontě za druhé světové války. Záběr legendy české reportážní fotografie byl ale mnohem širší.
Ve čtrnácti letech poprvé fotografoval, o rok později už publikoval v časopisech. Proslavil se už cyklem To kalné ráno dokumentujícím dny následující po smrti prezidenta T. G. Masaryka v roce 1937, v březnu 1939 nafotil příjezd německé armády do Prahy.
V jednadvaceti letech se pak dostal do Anglie; to bylo v roce 1940 po pádu Francie, kde studoval architekturu. Jako příslušník československé zahraniční armády působil v 312. peruti Britského královského letectva nejprve coby mechanik spovoelním fotografovat.
Letci, Praha, Zátopkovi
Sám létat chtěl, generál Janoušek mu to nicméně nepovolil s tím, že pilotů má dost, ale fotografa jenom jednoho. Za dva roky byl oak převelen na Inspektorát československého letectva v Londýně.
Tam fotografoval u československých perutí i u československé obrněné brigády nasazené proti wehrmachtu u Dunkerque ve Francii. Na frontě strávil tři měsíce.
Sitenský se narodil 7. srpna 1919. Za svůj život pořídil asi půl milionu snímků a zhruba 50 tisíc jich otiskl. Uspořádal na dvě desítky samostatných výstav doma i v zahraničí, vystavoval například v Británii i USA, vydal přibližně stejný počet fotografických publikací.
Kromě tří tisícovek reportážních fotografií z bojů na západní frontě jsou jeho dalšími stěžejními tématy krajina a Praha. Bohatá je i jeho tvorba portrétní: před jeho aparátem pózovali Jan Zrzavý a Max Švabinský, Jaroslav Suk, Karel Höger a Marie Tomášová, Evžen Rošický i manželé Zátopkovi, politici Edvard Beneš i Winston Churchill.
Časopisy Sitenského portréty publikovaly za první republiky, částečně se mu nevyhýbaly ani v páté a hlavně šesté dekádě. Nicméně snímky dokumentující život našich letců ve Velké Británii mu v komunistickém Československu vynesly kádrový škraloup; a až v polistopadovém režimu opožděnou slávu.
Neprovokoval, nepochleboval
I z jeho válečných fotografií vyzařoval jistá "prvorepubliková" laskavost, již tam našel třeba maliř Antoním Strížek nebo film Tmavomodrý svět. Možná proto dostal v roce 1945 nabídku, aby nastoupil jako fotoreportér do Sunday Times. Po šesti letech se však vrátil domů.
"Neprovokoval jsem je, ale ani jsem jim nepochleboval," vzpomínal Sitenský na následné kličkování v totalitních poměrech. S francouzskou ženou a třemi dětmi obýval byt dva plus jedna a své fotografie musel vyvolávat v koupelně. V roce 1977 podepsal Chartu, skutečného uznání se mu pak tak dostalo po pádu komunismu.
První knihy - nepočítáme-li zničený náklad publikace o 312. peruti - se dočkal v roce 1956, kdy mu vyšel vodácký titul Na řeku. V roce 1971 vyšla Sitenskému Praha stověžatá, do konce 80. let vydal svou první barevnou knihu Krajinou domova nebo soubor Praha mého mládí.
Až po listopadu ale vyšly Sitenského fotky z Británie a fotograf dočkal se i mnoha expozic: od válečných přes portrétní až po první snímky, které ještě pořídil pod lavicí na gymnáziu a jež dostaly Název Študáci a kantoři.
Jak se často zdůrazňuje, jeho "srdečním tématem" byly hory, sníh a mraky. Jim v devadesátých letech věnoval knihu Bílé opojení.
Byl držitelem vysokých vojenských vyznamenání i uměleckých ocenění. V říjnu 2007 mu Václav Klaus udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
Andělé můžou jít do důchodu
Fotoaparát ale od devadesátých let postupně odkládal, definitivně přestal fotit po smrti své ženy Paulette. "Skončilo to jejím úmrtím, pak jsem na všechno ztratil chuť," řekl u příležitosti svých pětaosmdestátin, když začínala výstava jeho portrétů a přes zdravotní problémy stále působil vitálně.
"Kdo může říct, že dělal celý život to, co chtěl. A kdo může říct, že se ho celou dobu drželo zdraví. Kliky jsem měl dost, teď už můžou mí andělé jít do důchodu," dodal.
Jméno Sitenského nese planetka číslo 5998, kterou objevil v září 1986 na Kleti přední český astronom Antonín Mrkos.
"Od počátku, co jsem měl fotoaparát v ruce, jsem cítil, že bych mohl touto uměleckou formou vyjádřit své pocity. Vášnivě rád fotografuji, ale možná jen proto, že na nic jiného nemám," řekl při přípravě cyklu GEN.
| K úmrtí Ladislava Sitenského (nekrolog Karla Hvížďaly) |
