Cizinci ve městě připomínají, jak McEwan léčil šokem

větší obrázekAutor: www.slate.com

10:00 | 10.5.2009 | Markéta Musilová

Recenze - I am a weirdo, zpívá Thom Yorke z Radiohead. Pokud bychom opustili svět hudby a nahlédli do literárních kruhů, zasloužil by si podobnou nálepku podivína a excentrika bezesporu Ian McEwan ve většině svých raných děl.

V jeho tvorbě najdeme tolik bizarností, šoků a deviací, že to snad nemá v současném britském románu obdoby. Zneužívané děti, bratr znásilňující sestru (povídkový soubor První láska, poslední pomazání), děti pohřbívající matku pod podlahu sklepa a skrývající se za zdmi domu, aby nemusely přiznat, jak se věci mají (Betonová zahrada), násilníci ohrožující dobře situovanou rodinu (Sobota).

Čtěte také:
Keira se ptá: jak film zachytí smrt všemocného autora
Na McEwanově pláži jsou trable se sexem i slovy

A výčet by mohl pokračovat, McEwan se nikdy nezalekl žádného tématu a na čtenáře vždy čekalo překvapení. Ať už šokující, dané námětem a nemilosrdným přístupem, nebo přinejmenším nečekané díky rozuzlení, které postmoderně popře vše, co do té doby autor svému publiku naservíroval (Pokání).

větší obrázekZdroj: Aktuálně.cz

Je samozřejmě pravda, že McEwan (jak ostatně píše v epilogu Ladislav Nagy) ve své nesmiřitelnosti a krutosti polevil. Od sexuálně explicitních a mnohdy perverzních scén přešel k niterné psychologii. Spíš než nejtemnější zákoutí mysli ho dnes zajímají zdánlivě banální momenty, které mohou mít zásadní vliv na další život hrdinů, stejně jako tajemství, která si protagonisté nosí v sobě a jež jim zabraňují plně žít. Nejpatrnější je tento posun v zatím posledním, nevelkém románu Na chesilské pláži, kde se romantická svatební noc promění v kvintesenci trapnosti a zoufalství.

Cizinci ve městě, jedna z nejzásadnější knih britského autora, rozsahem spíše novela, kterou nyní znovu vydává Mladá fronta, tak budou pro čtenáře, kteří si McEwana spojují především s filmovou adaptací proslaveným Pokáním, případně se Sobotou a knihou Na chesilské pláži, velkým překvapením.

Právě toto je onen „starý" Ian McEwan, který spolu s kolegou Martinem Amisem čeřil jinak dost stojaté vody britské literatury 80. let. A na aktuálnosti a působivosti jeho knihy neubral nic ani fakt, že byla napsána před neskutečnými dvaceti osmi lety.

Jak je u McEwana zvykem, vše začíná velmi poklidně. Colin a Mary si vyrazili do Benátek. Chtějí si užít, možná i tak trochu kouzlem místa oživit stagnují vztah. Toulají se historií prodchnutými uličkami, kochají památkami. Především se však seznamují s manželským párem Robertem a Caroline. Už od počátku jim  na nich něco nesedí, někde v podvědomí je něco varuje, že by se od nich měli držet dál. Jenže jak už to bývá, zakázané ovoce láká nejvíc.

Navíc v nich neurčitý pocit ohrožení probouzí i něco, co dávno zapomněli: vášeň, touhu být spolu, dotýkat se, strach o milovanou osobu a i sama o sebe. Že byl zdánlivě iracionální strach oprávněný, se ukáže až v samotném závěru. Jak moc osudové bylo setkání dvou párů, si nedokáže představit ani ten neotrlejší čtenář. O to větší šok ho však čeká.

větší obrázekAutor: Working Title

Vše končí v  neurčité mlze, s lehkou kocovinou a vědomím hrůzy, která snad ani nemůže být skutečná. Původně idylická cesta do Benátek se promění v  hrůznou noční můru, ze které se nedá probudit. Nudu dřívějšího života vystřídal šok, který přehlušil vše, co se dřív zdálo tak důležité. 

Cizinci ve městě nejsou čtením na dobrou noc. Podobně jako třeba díla dnes tolik populárního Cormaca McCarthyho i Cizinci ve městě (a jiné rané McEwanovy prózy) zanechají ve čtenáři dojem bezútěšnosti, sklíčenosti, beznaděje. McEwan je krutý, nenechává ani špetku naděje.

Ale bohužel lidé jsou už takoví. Bezcitní, násilničtí, na druhou stranu zbabělí a neprůbojní. A hranice mezi normálností a šílenstvím je tak tenká, že si toho, že jsme ji překročili, nemusíme ani všimnout.

Ian McEwan: Cizinci ve městě. Přeložila Marie Válková, 120 stran. Mladá fronta, Praha  2009.