Praha - Po dlouhé nemoci dnes zemřel sochař, malíř a spisovatel Vladimír Preclík; 23. května by mu bylo 79 let.
Akademický sochař se narodil v Hradci Králové, kde se také původně učil řezbářem. Na celý život to ovlivnilo jeho vztah ke dřevu, se kterým často pracoval a které je pro jeho tvorbu typické.
Když jeho mistr po válce zavřel dílnu, začal studovat na sochařsko-kamenické škole v Hořicích. Pak přešel na pražskou VŠUP do sochařského ateliéru Josefa Wagnera, kterou ukončil v roce 1955.
Po absolutoriu na sebe upozornil poměrně obsáhlým cyklem portrétních bust představitelů české meziválečné avantgardy. K ní ho inspiroval E. F. Burian, který mu také jako první seděl modelem.
Po něm následovaly například hlavy Vítězslava Nezvala, Jana Zrzavého nebo Josefa Čapka. (V portrétech později pokračoval i v rámci našich současníků. V jeho ateliéru se vystřídali třeba Marek Eben, Zdeněk Svěrák nebo Bolek Polívka.)
V polovině 60. let přišla cenná zkušenost, už ženatému Preclíkovi se i s manželkou podařilo odjet do francouzské Provence, kde půl roku pracoval. Tím také de facto začala jeho mezinárodní kariéra. Ještě v šedesátých letech vystavoval v Kunsthalle v německé Bochumi, byl vyzván k účasti na EXPO 67 v Montrealu, o rok později získal za svou skulpturu Provensálská města jednu z cen benátského bienále.
Další desetiletí pro něj naopak znamenalo problémy a ústup z veřejného života, tehdy také buduje svůj ateliér za Prahou ve Velkých Popovicích. Živí ho především sochařské zakázky ze strany architektů.
Po roce 1989 se jeho život opět od základů změnil dva roky působil za Občanské fórum v České národní radě a své profesní aktivity přenesl do Brna, kde se prakticky celé desetiletí věnoval pedagogické práci na tamní Fakultě výtvarného umění VUT jako profesor a děkan.
Do povědomí se dostala také jeho literární tvorba. Vladimír Preclík je autorem desítky knih a stal se členem PEN klubu; nejznámější je dopisní Trojhlas vytvořený s Miroslavem Horníčkem a Iljou Hurníkem, v roce 1997 mu vyšel v Petrovu Americký kolotoč.
Práce Vladimíra Preclíka jsou charakteristické specifickou dekorativní stylizací, snadno rozpoznatelným rukopisem. Někdy na nich byla oceňována i jakási vlídná, skoro až dětská hravost, odlehčenost a smysl pro humor. Psalo se, že naučil sochy usmívat se.
V relativně poslední době vzbudily asi největší pozornost jeho náhrobek Voskovce a Wericha na pražských Olšanech a Památník druhému odboji na pražském Klárově, který byl ale především odbornou veřejností - přijat spíš rozpačitě.
Sám za nejlepší pražský pomník považoval Suchardova Palackého. "Splňuje to, co pomník splňovat má: je skvěle zasazen do prostředí, je zdaleka viditelný a nese jasné sdělení. Není jen ztělesněním Palackého, ale také jeho díla, doby, v které vznikalo, socha je také ztělesněním jednoho uměleckého směru," řekl časopisu Sanquis s tím, že umělecky dobrý pomník vydrží věky a že Čěsi jsou národ, který "si myslí, že odstraněním sochy se odstraní všechno".
Od roku 1998 je v pozdně gotické sýpce bechyňského zámku umístěna expozice zhruba sta Preclíkových děl, koncipovaná jako Muzeum Vladimíra Preclíka. Kromě sochařské tvorby jsou tam i ukázky jeho malířských prací, kovové plastiky z 90. let nebo cyklus objektů - tzv. dřevěné příběhy v lahvích.
Preclík byl také spolupořadatelem sochařského sympozia v Hořicích.
