Tichý je největší poslední hit české fotografie, jeho fotky se dnes prodávají za tisíce eur. První tuzemské výstavy - k vidění je v brněnském Domě umění do 6. srpna - se dočkal až v osmdesáti, když ho pro zahraničí "objevil" a zpopularizoval Čechošvýcar Roman Buxbaum.
Ten se podle svých slov s Tichým přátelil ještě jako chlapec, před emigrací. V knize se stejným obsahem jako expozice, kterou v edici Foto vydalo nakladatelství Torst, Buxbaum poeticky promlouvá o cestě akademického malíře od plátna a štětce k fotoaparátu. Svého hrdinu líčí jako osamělého vlka, který šel proti proudu doby, jakéhosi hrabalovského pábitele.
Dozvídáme se, že Tichý (1926) prožil dětství v moravském Kyjově, absolvoval gymnázium a po válce tři roky studoval na pražské Akademii výtvarných umění. Po nástupu komunismu však nadějný student a talentovaný kreslíř školu opustil. Nesouhlasil s režimem, zároveň se u něj začaly projevovat psychické potíže.
Natrvalo se nakonec usadil doma, v Kyjově, kde se rozhodl pro téměř zenové pojetí existence. Žil sám v chalupě mezi hromadami knih, barev a pláten, přestal se mýt a stříhat si vlasy a vousy. Pro své postoje musel snášet soustavnou šikanu ze strany úřadů a policie. Zabavili mu ateliér, a tak přestal definitivně malovat.
O státních svátcích a návštěvách pohlavárů ho policie internovala na psychiatrii. Byl vyhlášeným podivínem. A potom objevil fotoaparát. Ne že by si nějaký koupil, prostě si ho vyrobil z toho, co našel - včetně čoček. A pak už jen brouzdal městečkem a s přístrojem pod svetrem se vydával na lov. Osamělý poustevník hledající krásu v prostých věcech, zejména v ženských křivkách.
Při prohlížení fotografií samých ovšem může knihou a mediálním ohlasem natěšený divák zažít spíš pocit údivu a zklamání. Asi jako když pizza na vašem talíři ne a ne vypadat jako na obrazovce. Po takové reklamě skoro klamání spotřebitele, řekne si. Ovšem ne ze strany Tichého, nýbrž Buxbauma, který si na jeho "objevu" podle kritických hlasů založil dobrý obchod.
Jak nejlépe popsat dojem, který snímky vyvolávají? Představte si, že se přehrabujete na půdě dědovy chalupy a v krabici najednou najdete hotový poklad: sbírku nesourodých, časem poznamenaných fotografií žen, pořízených halabala od boku.
Neostrých, upatlaných, flekatých, ale tak nějak příjemně a úchylně roztomilých. Podívejme se, co děda na procházce dělal, zasmějete se při pohledu na neostrý ženský rozkrok se zaříznutými spartakiádními trenýrkami.
I další snímky zachycují křivky zejména dolních ženských partií a je patrné, že fotografované ženy neměly vesměs o svém zvěčnění potuchy. Opalovaly se na plovárně, zatímco v křoví za plotem číhal dlouhatánský objektiv vyrobený z podomácku zbroušených skel a vodovodní roury.
Nejperverzněji z těchhle voyerských fotek působí brýlatá školačka v trenýrkách a tričku na bicyklu, jež se na fotografa udiveně a vylekaně otáčí. Z některých snímků jsou patrné jen siluety a obrysy, které autor dokresloval, koloroval, případně zarámoval.
Další kategorii tvoří portréty - netřeba podotýkat, že opět neostré - žen z Kyjova: prodavačka v potravinách, paní spěchající ulicí, dívka v parku na lavičce. Jiné fotografie zachycují život na maloměstě v celé jeho šedivě socialistické uniformitě.
Až na pár nicneříkajících poetických zátiší a krajinek jsou tu vtipné situace parodující budovatelského ducha doby. Skupina mladých žen a dívek ve vytahaných teplákách, cvičící v parku pod dozorem rovněž zateplené tělocvikářky, působí vskutku nezapomenutelně.
Celkově Tichého dílo budí dojem svým způsobem půvabných, ne zrovna povedených amatérských černobílých fotek, které přenesete z oné krabice do obýváku a po večerech nad nimi s prarodiči nostalgicky vzpomínáte.
Na celé té slávě kolem Tichého zkrátka nejsou nejzajímavější jeho fotografie, nýbrž on sám a jeho podivuhodný životní příběh. Zvláště těm, kdo mají blízko k zenovému či taoistickému myšlení, lze doporučit jediné. Kašlete na výstavu, jeďte navštívit autora!
