Recenze - Je skoro až k nevíře, že celé to dvouleté šílení, všechna ta netrpělivost a dohady jsou pryč po necelých třech týdnech. Nová řada televizního fenoménu Sherlock skončila a fanoušci mohou jen doufat, že se dá štáb v budoucnu zase dohromady. Protože vyřešeno nebylo nic, zato naznačeno opět mnoho.
O čtvrté sérii už se skutečně mluví, scénáře existují a všichni zúčastnění tvrdí, že se rádi vrátí. Protože ale z Benedicta Cumberbatche i Martina Freemana jsou dnes velké hvězdy, podotýká tvůrce seriálu Steven Moffat, že pro něj nebude snadné zkoordinovat jejich harmonogramy.
Měl by se o to jistě pokusit, protože aktuální triptych skončil téměř přesně jako ten minulý - cliffhangerem. Naštěstí tentokrát plnohodnotným, nabízejícím otázky o budoucím vývoji děje. Tvůrci se tak poučili z předchozí chyby, kdy okázalá naléhavost zbytečné otázky "Jak přežil Sherlock svou smrt?" zazdila celou první epizodu a v důsledku naházela dost klacků pod nohy i celé třetí řadě.
#Sherlockžije
Ta se stala především pomrkáváním na vlastní fandom, místo aby rozehrála skutečnou hru. Tón nastolený úvodním dílem, který byl mnohými vnímán jako nutné ukončení rozehrané partie, nakonec ovládl i zbylé dva. Sherlock jako by si především uvědomil sám sebe, začal se sebou pracovat jako s živoucím kultem a dával divákům najevo, že plně chápe svou pozici, své trademarky a své závazky.
Podobné prvky nejsou u seriálů neobvyklé. Televizní médium na rozdíl od pomalých filmových produkcí ke komunikaci s publikem vyloženě vybízí a přinejmenším od Ztracených, ale spíš ještě mnohem déle, nepřekvapí, že hrdina občas jakoby mimochodem prohodí něco, čím dávají tvůrci svým fanouškům najevo, nakolik si jich jsou vědomi. Že jejich reakce jsou pro scenáristy natolik zásadní, aby se mohly stát součástí samotného díla.
Tendence uchylovat se k oslovování diváků sílí. Většinou jde o maličkosti. Přijmutí přezdívky, připomenutí logického lapsu, o němž se na fórech vedly krvavé hádky. Sherlock posouvá sebeuvědomění na další úroveň a prakticky celá třetí řada se zdá být jen takovým rozverným experimentováním s tím, co se dá se Sherlockem v tomto ohledu všechno dělat.
Nejprve čelí konspiračním teoriím o svém přežití, potom je nucen vypořádat se se směšně nevhodnou úlohou svatebního svědka a nakonec se střetává s protivníkem zřejmě nonstop připojeným k internetu.
Kam tím tvůrci míří a co tím dávají najevo, nejspíš netřeba vysvětlovat. Stačí to ale? Protože pro všechnu tu legraci okolo se třetí sérii nepodařilo vytvořit zajímavou jednotící linii, detektivní práce vyloženě překáží, a dokonce i vztah protagonistů jako by se nevyvíjel. Seriál přijímá roli svého vlastního fan fiction, tedy příhod vymýšlených pro hrdiny jejich obdivovateli.
Stačí to?
Toto sebeuvědomění není něco originálního, nečekaného nebo buřičského, jde o logickou reakci na přesun televizních seriálů od obrazovek k monitorům. Věnovat se pouze jemu a ničemu dalšímu je mnohem spíš pohodlné a jednoduché než chytré a nápadité.
Rozhodně dá víc práce sepsat tři brilantní scénáře, jež po letech čekání všem dokáží, že jste stále televizní špička, než projet internetové diskuse a slepit to nejlepší, co jste se v nich dočetli.
Zvlášť v díle o geniální mysli by tvůrci měli své fanoušky převyšovat, ne si s nimi hrát na pískovišti. Sherlock tak coby seriál a vlastně i coby postava ztrácí svou aroganci, výlučnost a výjimečnost. Najednou se z něj stal sympaťák, který dělá všechny ty věci, jež máte rádi. Bavíte se s ním. Změny v chování hrdiny oproti prvním epizodám jsou v tomto ohledu patrné na první pohled. Když se nad tím zamyslíme, má takhle vypadat Sherlock?
Tahle otázka samozřejmě není na místě, Sherlock "má vypadat" přesně tak, jak se tvůrci rozhodnou, žádná předepsaná podoba neexistuje. Nejspíš nemá smysl popírat, že nově zvolená forma potěší mnoho fanoušků, kteří jsou jí postaveni do středu vesmíru. Jen zbývá otázka, nakolik to Sherlock dělá jen proto, že už mu v tuto chvíli nezbývá nic jiného, protože přerostl sám sebe.
